ECLI:CZ:US:2003:4.US.250.03
sp. zn. IV. ÚS 250/03
Usnesení
IV. ÚS 250/03
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti S. B., a Mgr. V. B., oba zastoupeni JUDr. M. K., advokátkou, proti usnesení Okresního soudu v Benešově u Prahy, čj. 11C 348/99-119, ze dne 30. 10. 2001, usnesení Krajského soudu v Praze, čj. 29 Co 98/2002-131, ze dne 13. 3. 2002, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 32 Odo 681/2002-145, ze dne 13. 2. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvého stupně, jímž bylo pro překážku věci pravomocně rozhodnuté zastaveno řízení o žádosti stěžovatelů na přiznání osvobození od soudních poplatků, a rovněž požadují zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatelů.
Stěžovatelé namítají, že obecné soudy náležitým způsobem nezhodnotily veškeré předložené doklady k žádosti o osvobození od soudních poplatků, konkrétně ekonomický rozbor ze dne 23. 12. 2001, výši nákladů v podnikatelské činnosti stěžovatelky a za zavádějící považují odkaz na to, že jsou vlastníky nemovitosti. Poukazuji na to, že ve stejné kauze, týkající se vymožení části oprávněné pohledávky stěžovatelů, jiný senát Krajského soudu v Praze v odvolacím řízení v usnesení, čj. 20 Co 64/2001-115, jasně konstatoval celkový stav věci a umožnil stěžovatelům domoci se svého práva. Je tedy zřejmé, že se nejednalo o bezúspěšné uplatňování práva.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Benešově u Prahy, sp. zn. 11 C 348/99, Ústavní soud zjistil, že okresní soud napadeným usnesením zastavil řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, a to usnesením ze dne 6. 8. 1999, kterým osvobození od soudního poplatku nebylo přiznáno a současně zastavil řízení ve věci samé pro nezaplacení soudního poplatku z návrhu. Krajský soud rozhodnutí potvrdil, neboť v novém návrhu uplatnili stěžovatelé stejné důvody jako ve svém dřívějším návrhu, a pokud uvedli další skutečnosti, jednalo se o skutečnosti, které existovaly již v době rozhodnutí okresního soudu ze dne 6. 8. 1999. Odvolací soud shledal jako správný i postup soudu, který zastavil řízení ve věci samé, neboť ve věci již bylo o žádosti o osvobození od soudních poplatků pravomocně rozhodnuto a nebyl důvod vyčkávat na rozhodnutí o opakovaném návrhu stěžovatelů o osvobození, který neobsahoval nové skutečnosti.
Dovolací soud posoudil dovolání stěžovatelů, podané z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., jako nepřípustné (nejednalo se o případ uvedený v ust. §237 o.s.ř.- nešlo o rozhodnutí ve věci samé a dovoláním napadené usnesení nelze podřadit ani pod ust. §238, §238a a §239 odst.1, 2 a 3 o.s.ř.)
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Stěžovatelé ústavní stížností napadají usnesení obecných soudů, jímž bylo zastaveno řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků, předkládají argumenty na podporu jimi tvrzeného nároku na toto osvobození a uvádí, že soudy se s jimi předloženými důkazy řádně nevypořádaly. Ústavní soud připomíná, že ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř. upravuje možnost, nikoli povinnost přiznání osvobození od soudních poplatků, existují-li k tomu důvody. Posouzení důvodů a přiznání takového osvobození je přitom zcela v kompetenci obecného soudu, neboť provádění důkazů a jejich hodnocení je Ústavou ČR svěřeno právě obecným soudům.
Ústavní stížnost však nesměřuje do rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků, ale do rozhodnutí, kterým bylo řízení zastaveno pro překážku věci rozhodnuté. Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud ověřil, že stěžovatelé podávali návrh na osvobození od soudních poplatků opakovaně a o jejich návrhu bylo pravomocně rozhodnuto již dne 6. 8. 1999 usnesením, čj. 11 C 348/99-6. (Odvolání bylo Krajským soudem v Praze rozhodnutím ze dne 9. 2. 2000 odmítnuto jako opožděné). Řízení o dalším návrhu stěžovatelů ze dne 9. 3. 2000 na osvobození od soudních poplatků bylo usnesením Okresního soudu Benešově ze dne 17. 3. 2000 zastaveno pro překážku věci rozhodnuté (rovněž toto rozhodnutí bylo potvrzeno krajským soudem a dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto a řízení částečně zastaveno). Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, které jsou předmětem ústavní stížnosti a kterými bylo rozhodováno o dalším návrhu stěžovatelů ze dne 20. 8. 2001, je zřejmé, že se tyto soudy podrobně zabývaly tvrzeními stěžovatelů, jimiž odůvodňovali svůj návrh a jimi předloženými důkazy, avšak dospěly k názoru, že se jedná o stejné skutečnosti, jaké uváděli ve svých předchozích návrzích, tj., že nemají dostatek finančních prostředků a jsou v druhotné platební neschopnosti, tedy skutečnosti, které měly existovat i v době, kdy soud rozhodoval o jejich žádosti poprvé. Pokud jde o toto hodnocení důkazů, platí výše uvedená zásada, dle které Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do výlučné pravomoci obecných soudů. Obecné soudy pak svá rozhodnutí v souladu s ust. §157 o.s.ř. řádně odůvodnily, uvedly, jaké úvahy je k přijatým závěrům vedly a jaké právní předpisy ve věci aplikovaly.
Za této situace, nelze v procesním postupu obecných soudů vedoucímu k vydání napadených rozhodnutí z ústavněprávního hlediska spatřovat porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů. Ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým však byla řešena pouze otázka přípustnosti dovolání, a stěžovatelé vůči závěrům Nejvyššího soudu ČR v tomto ohledu ani námitky nepředkládají.
Pokud jde o námitku, že jiný senát téhož krajského soudu rozhodl v obdobné věci odlišně, Ústavní soud uvádí, že jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu sledování a vyhodnocování pravomocných rozhodnutí obecných soudů a zaujímání stanovisek za účelem jednotného rozhodování nepřísluší, neboť toto je dle zák. č. 6/2002 Sb. (dle předchozí právní úpravy §28 zák. č. 335/1991 Sb.) svěřeno Nejvyššímu soudu ČR.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu