ECLI:CZ:US:2003:4.US.300.01
sp. zn. IV. ÚS 300/01
Usnesení
IV. ÚS 300/01
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne senátem složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M.S., zastoupeného Mgr. B.P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 2001, č. j. 4 To 16/2001 - 180, a proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 6. 9. 2000, č. j. 9 T 32/2000 - 152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele tak, že napadený rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 6. 9. 2000, č. j. 9 T 32/2000 - 152 byl dle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu částečně zrušen, a to ve výroku, jímž byl poškozený odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Citovaným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona, který spáchal při jízdě s dodávkovým automobilem, když v rozporu s ustanovením §21 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, nedal přednost po hlavní silnici přijíždějícímu osobnímu automobilu, čímž došlo ke střetu obou vozidel. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu jednoho roku.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud zejména uvádí, že okresní soud v procesně nezávadném řízení provedl dostupné důkazy, které posléze hodnotil v souladu s ust. §2 odst. 6 trestního řádu, zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, objasnil stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch stěžovatele, a jeho závěry jsou přesvědčivé. Dále uvádí, že pokud okresní soud shledal na základě všech provedených důkazů stěžovatele vinným z výše uvedeného trestného činu, nelze mu vytýkat takové rozhodnutí, neboť je zákonné a správné.
Stěžovatel napadl v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností, v níž tvrdí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 trestního řádu. Dále se domnívá, že byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva vyplývající z čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen " Úmluvy").
Zásahy do svých práv zakotvených v čl. 36, resp. 36 odst. 1 Listiny stěžovatel spatřuje zejména v opomenutí dvou zcela zásadních skutkových zjištění ze znaleckého posudku znalce z oboru silniční doprava, čímž soudy rozhodly v rozporu se skutkovým zjištěním. Dále namítá, že soudy nedůsledně zkoumaly chování a způsoby jízdy řidiče v osobním autě (poškozeného N.) a opomenuly další jeho námitky proti znaleckému posudku znalce z oboru zdravotnictví. Ve stížnosti dále rozvádí své konkrétní námitky týkající se studie zabránění střetu, průběhu dopravního děje a reakcí poškozeného, u nichž má za to, že je odvolací soud měl zohlednit nejen při výměře uložených trestů, ale především při rozhodování o vině.
Stěžovatel je dále toho názoru, že rozhodnutím obecných soudů byla porušena zásada presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), neboť jeho vina nebyla nepochybně prokázána. Poukazuje na to, že soudy mnohé pro rozhodnutí ve věci důležité skutečnosti a otázky nezkoumaly nebo při rozhodování nevzaly v úvahu, případně se s nimi vypořádaly způsobem naprosto nedostatečným.
Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ČR přijal nález, kterým usnesení krajského soudu i rozsudek okresního soudu zruší.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský soud v Českých Budějovicích a Okresní soud v Písku, a vedlejší účastník Okresní státní zástupce.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření odkázal na znění svého rozhodnutí a taktéž na obsáhlé, logické a přesvědčivé odůvodnění rozsudku okresního soudu. K námitce stěžovatele uplatněné ve stížnosti, že znění části výroku v usnesení odvolacího soudu "Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen." nemá žádnou oporu v trestním řádu, krajský soud dodává, že jej považuje za standardní způsob rozhodování soudu druhého stupně v konkrétních případech, jakým bylo i stěžovatelovo odvolání. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Okresní soud v Písku ve svém vyjádření uvedl, že aktuálně nedisponuje se spisem ve věci stěžovatele, odkázal však na odůvodnění svého rozsudku.
Okresní státní zástupce ve svém vyjádření sdělil, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a dále odkázal na rozsudek Okresního soudu v Písku.
Poškozený J.N., stejně jako KSZ a OSZ, se dle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") vzdali jako vedlejší účastníci svého postavení.
Jelikož stěžovatel ve své stížnosti také uvedl, že zároveň podal ministru spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona, Ústavní soud požádal Ministerstvo spravedlnosti ČR o zaslání vyjádření. Dne 10. 6. 2003 bylo Ústavnímu soudu sděleno, že podnět ke stížnosti pro porušení zákona podaný stěžovatelem byl odložen.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR) a nepřísluší mu právo dozoru nad zákonností rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, jestliže nedošlo rozhodnutím těchto orgánů k porušení základních práv a svobod chráněných normami ústavního pořádku ČR.
Čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR obsahuje základní charakteristiku České republiky jako právního státu a je výchozím interpretačním pravidlem pro další ustanovení Ústavy. Z něj vychází i jeden ze základních atributů právního státu, a to respektování principu právní jistoty. Čl. 2 odst. 3 Ústavy upravuje obecně vyloučení výkonu libovůle orgány státní moci, tedy i soudů. Z této maximy vychází i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodňovat, tj. způsobem, který stanoví procesní předpisy. Po prostudování spisu, včetně rozhodnutí obou soudů Ústavní soud konstatuje, že nedošlo k porušení shora uvedených ústavních principů, neboť soudy při své rozhodovací činnosti respektovaly zásadu právního státu a z ní vycházející povinnosti i pro orgány soudní moci. Porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě.
Pokud stěžovatel namítá v ústavní stížnosti porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku Listiny by došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. B. 1994, str. 273). Z vyžádaného spisu bylo zjištěno, že stěžovateli nebylo nijak bráněno dovolávat se svého práva u obecného soudu, a proto nelze souhlasit s jeho tvrzením o zásahu do jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny a jim odpovídajícím právům obsaženým v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatel se ve své stížnosti především zabývá skutečnostmi, které se týkají neadekvátní reakce poškozeného řidiče osobního auta, a snaží se z nich vyvodit i možné zavinění poškozeného, k němuž dle jeho názoru obecné soudy měly přihlédnout. V tom, že soudy neakceptovaly námitky stěžovatele týkající se možného zavinění poškozeného, nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatele nebo ústavních principů. Neexistuje totiž ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána.
Ústavní soud shledal, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a svůj postup řádně odůvodnily. Samotná skutečnost, že obecné soudy opřely svá tvrzení o právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
Na okraj Ústavní soud uvádí, že stěžovatelova argumentace ohledně nesrozumitelnosti výroku krajského soudu je typickým příkladem právního formalismu. Z hlediska smysluplného výkladu práva je výrok krajského soudu srozumitelný a jednoznačný, což je nejdůležitějším atributem daného rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda IV. senátu ÚS