ECLI:CZ:US:2003:4.US.618.02
sp. zn. IV. ÚS 618/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. J., zastoupeného JUDr. M. B., Ph.D., advokátem, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. července 2002, sp. zn. 5 Tdo 310/2002, ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 5 To 39/2001, a ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2001, sp. zn. 43 T 7/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 20. září 2002 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání do rozsudku vrchního soudu, jímž byl na základě odvolání zrušen rozsudek soudu prvého stupně v celém rozsahu a stěžovatel byl společně se spoluobžalovaným M. L. nově odsouzen pro trestný čin poškozování cizích práv dle ustanovení §209 odst. 1 lit. a) a odst. 2 trestního zákona, a pro trestný čin loupeže dle ustanovení §234 odst. 1 a 2 lit. b) trestního zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roků. Dále bylo rozhodnuto podle §73 odst. 1 lit. c) trestního zákona o zabrání 1 ks černé pracovní policejní uniformy a podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli a M. L. uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené obchodní společnosti S. R.-R. škodu ve výši 1 318,- Kč.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 10. července 2002, sp. zn. 5 Tdo 310/2002 dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 lit. b) trestního řádu. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud odůvodnil tím, že stěžovatel sice v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ale v tomto směru žádné pochybení soudům v napadených rozhodnutích nevytýkal. Celé dovolání se týkalo jen údajných nesprávných skutkových zjištění a zpochybňovalo způsob provedení důkazů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozsudky soudů obou stupňů vycházejí z řízení, ve kterém byla porušena ustanovení §2 odst. 5 a 89 odst. 1 trestního řádu. Namítá, že rozsah dokazování neposkytoval, při řádné aplikaci zásady in dubio pro reo, dostatečnou oporu pro rozhodnutí, a provedené důkazy byly vyhodnoceny jednostranně v jeho neprospěch. Další do úvahy přicházející důkazy nebyly provedeny vůbec. Konkrétně namítá nevěrohodnost a rozpornost výpovědi spoluobžalovaného M. L., který navíc v písemném odůvodnění odvolání svá tvrzení zásadně změnil, přičemž tato výpověď byla považována za klíčový důkaz. Zpochybňuje způsob odebrání biologické stopy (krev na dřevěném hranolu) a její vyhodnocení a namítá jednostranné vyhodnocení výpovědi svědka M. K. K odstranění důvodných pochybností o skutkovém stavu měly být provedeny další jím navrhované důkazy, a to: rekognice se svědkem M. K., znalecké zkoumání dřevěného hranolu (k zodpovězení otázky, zda bylo možno tímto hranolem rozbít větrací sklo kamionu), zajištění dalších věcných stop z místa činu a jejich předložení soudu, zkoumání původu uniformy a rekonstrukce průběhu skutkového děje k prověrce výpovědi spoluobžalovaného M. L.
Stěžovatel tedy v ústavní stížnosti namítá výlučně chybné hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a neprovedení dalších důkazů, mající za následek nedostatečné objasnění skutkového stavu. Domáhá se tedy přezkoumání závěrů soudů obou stupňů vztahujících se ke skutkovým zjištěním v posuzované trestní věci. V této souvislosti třeba konstatovat, že odůvodnění ústavní stížnosti je obsahově shodné s obsahem odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku a obsahem dovolání. Všechny námitky byly stěžovatelem uplatněny v průběhu trestního řízení, v rámci jeho obhajoby a v odůvodnění opravných prostředků. Rovněž provedení důkazů, jejichž absenci namítá v ústavní stížnosti, navrhoval v přípravném řízení, případně v řízení před soudem.
Dne 8. července 2003 stěžovatel Ústavnímu soudu doručil doplněk ústavní stížnosti, ve kterém znovu zpochybnil jeden ze základních důkazů potvrzujících jeho přítomnost na místě spáchání trestného činu, tj. krevní stopu sejmutou z dřevěného hranolu použitého při vniknutí do kamionu. Opětovně uvedl, že zdravotní prohlídka se uskutečnila dne 22. srpna 2000 v dopoledních hodinách, na lékařské zprávě popisující stáří zranění na jeho ruce je však uvedeno datum 23. srpna 2000. Na podporu tvrzení, že zranění na ruce bylo ve stavu nezpůsobilém zanechat biologickou (krevní) stopu na dřevěném hranolu, stěžovatel připojil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k věci vyjádřil účastník - Vrchní soud v Olomouci, prostřednictvím předsedy senátu 5 To. Ten odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a konstatoval, že v ústavní stížnosti stěžovatel využívá argumentů, které uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a v řádném opravném prostředku proti rozhodnutí tohoto soudu, se kterými se odvolací soud vypořádal. Dále uvedl, že proces dokazování proběhl v zákonném rámci a v samotném trestním řízení nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší soud ČR Ústavnímu soudu prostřednictvím předsedy senátu 5 Tdo sdělil, že Nejvyšší soud ČR se případem nezabýval věcně. Dovolání bylo odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uvedeno v ustanovení §265b trestního řádu.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření uvedla, že se neztotožňuje s námitkami stěžovatele vztahujícími se k údajnému porušení ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, v řízení před soudy obou stupňů a z toho plynoucího údajného porušení práva na spravedlivý proces. Naproti tomu považuje za důvodnou tu část ústavní stížnosti, která brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky o dovolání stěžovatele. Podrobně popsala současnou praxi tohoto soudu, spočívající v zúžené interpretaci ustanovení §265b odst. 1 lit. g) trestního řádu, a dovozuje, že tato praxe je ve svém důsledku i porušením čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tedy porušením práva na účinné opravné prostředky. Navrhla, aby napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo Ústavním soudem zrušeno, neboť stěžovateli byla odepřena možnost přezkoumání zákonnosti jeho pravomocného odsouzení a bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces (čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny).
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 43 T 7/2001. Po seznámení se s jeho obsahem a po posouzení argumentů stěžovatele, vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka (NSZ) dospěl Ústavní soud k závěru o nedůvodnosti podané ústavní stížnosti. Přitom vycházel z následujících úvah.
K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Důkazní postup je třeba vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek vyplývá z ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu, upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto nepřehodnocuje dokazování prováděné obecnými soudy, pokud při hodnocení důkazů nedošlo k porušení ustanovení Ústavy, ústavních zákonů, Listiny základních práv a svobod nebo mezinárodních smluv dle čl. 10 Ústavy. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází tedy v úvahu pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu s vykonanými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz. např. nález III. ÚS 84/94 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, č. 34). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za protiústavní. O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně plně dostál. Provedl v řízení před soudem rozsáhlé dokazování, věc projednal celkem v šesti hlavních líčeních a v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Soud se zabýval všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v rámci obhajoby, opakovanými nyní v ústavní stížnosti. V odůvodnění rozsudku konstatoval všechny výpovědi spoluobžalovaného M. L., se závěrem, že z výpovědi jmenovaného vycházel při zjišťování skutkového děje až poté, kdy dílčí tvrzení v ní obsažené korespondovalo s některým věrohodným důkazem, ze kterého bylo možno vyjít při zjišťování skutkového stavu. Stejně podrobně vyhodnotil i všechny výpovědi stěžovatele. Soud prvního stupně se důsledně zabýval vznikem zranění na ruce stěžovatele a způsobem odebrání vzorku jeho krve, k čemuž provedl v řízení před soudem maximálně možné doplnění dokazování. Své závěry o nezpochybnitelnosti skutečnosti, že krevní stopu na dřevěném hranolu nalezeném na místě činu zanechal stěžovatel, přesvědčivě odůvodnil. V odůvodnění konstatoval obsah jednotlivých svědeckých výpovědí a tyto vyhodnotil ve vzájemné souvislosti. Zvláštní pozornost věnoval svědecké výpovědi M.K., včetně zdůvodnění možných nepřesností ve vnímání tohoto svědka (stěžovatele viděl velmi krátce, a to bezprostředně poté, kdy byl napaden M. L., takže byl ve značném stresu, oči měl zasaženy slzotvornou látkou, událost proběhla v noci, tedy za snížené viditelnosti). Pozornost věnoval soud i odbornému vyjádření a znaleckému posudku z odvětví biologická expertíza, přičemž při hlavním líčení vyslechl všechny zpracovatele těchto důkazů. Velmi podrobně je odůvodněna rovněž právní kvalifikace jednání stěžovatele, a to jak naplnění všech formálních znaků trestného činu, kterým byl stěžovatel uznán vinným, tak i znaku materiálního, včetně splnění materiální podmínky uvedené v ustanovení §88 odst. 1 trestního zákona, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, a výrok o trestu.
Odvolací soud přezkoumal řízení, které předcházelo odsuzujícímu rozsudku a konstatoval, že nezjistil takové vady řízení, jimiž by byla porušena ustanovení zabezpečující řádné objasnění věci nebo právo stěžovatele na obhajobu. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně provedl dostatečně obsáhlé dokazování, provedené důkazy byly řádně vyhodnoceny a soud dospěl ke správným skutkovým zjištěním a závěrům. Proto se s těmito závěry ztotožnil. Vypořádal se i se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání. Podrobně vyhodnotil zejména výpovědi spoluobžalovaného M. L. Konstatoval, že rozpory mezi jednotlivými výpověďmi se týkají pouze dílčích skutečností, ve svém celku a hlavním popisu celého stíhaného skutku jsou však výpovědi jmenovaného jednotné. Zabýval se i námitkou týkající se změny postoje M. L. vyjádřené v jeho odvolání a dospěl k závěru, že ve světle všech provedených důkazů nemůže tato změna obstát a je třeba ji hodnotit jako zcela účelovou a neobjektivní. Soud zaujal rovněž stanovisko k důkazním návrhům stěžovatele (např. časový snímek pohybu kamionu, vyšetřovací pokus) a řádně odůvodnil nadbytečnost provedení navrhovaných důkazů.
Z podnětu odvolání státního zástupce přezkoumal odvolací soud i právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Akceptoval námitku uplatněnou v tomto odvolání, že jednání stěžovatele a spolupachatele M. L. je třeba posoudit i jako trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 lit. a), odst. 2 trestního zákona, a tento závěr vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Odvolací soud nepřehlédl ani skutečnost, že o odvolání rozhodoval až po účinnosti novely trestního zákona provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Touto novelou bylo změněno ustanovení §89 odst. 11 trestního zákona, v důsledku čehož škoda, kterou stěžovatel s M. L. způsobili, byla pouze škodou značnou a nikoliv škodou velkého rozsahu, takže pokud jde o trestný čin loupeže, je na místě kvalifikace podle §234 odst. 1 a 2 lit. b) trestního zákona.
Vzhledem ke změně právní kvalifikace jednání stěžovatele se odvolací soud nově zabýval otázkou trestu, přičemž vyhodnotil veškerá kritéria daná ustanoveními §23 odst. 1 a §31 odst. 1 a 2 lit. a) trestního zákona, zejména přihlédl k tomu, že byť i ukládá úhrnný trest za dva trestné činy spáchané v jednočinném souběhu, je trestní sazba za trestný čin podle §234 odst. 2 trestního zákona výrazně mírnější, než trestní sazba podle §234 odst. 3 trestního zákona, ze které vycházel soud prvního stupně.
Pokud jde o stěžovatelovy návrhy na doplnění dokazování, Ústavní soud respektuje skutečnost, že podle současné judikatury (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 362/96; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, nález č. 60, str. 107), není soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Vyšetřovatel vyhodnotil důkazní návrhy stěžovatele, zdůvodnil nadbytečnost provedení těchto důkazů a o odmítnutí doplnění dokazování stěžovatele vyrozuměl ve smyslu ustanovení §166 odst. 1 trestního řádu (č.l. 656, 660-661, 662 trestního spisu). Rovněž soud prvního stupně důkazním návrhům stěžovatele (č.l. 729, 742 trestního spisu) věnoval pozornost, zajistil předložení dřevěné tyče soudu, vyžádal doplnění znaleckého posudku z oboru biologické expertízy, k odběru krve stěžovateli provedl v řízení před soudem rozsáhlé dokazování a zbývající návrhy na doplnění dokazování zamítl (č.l. 850 trestního spisu). Rozsudek Krajského soudu v Brně je přesvědčivý, soud se v něm podrobně zabývá důkazy, o něž opřel své rozhodnutí a odpovídajícím způsobem se vypořádává s důvody, proč nevyhověl návrhům na doplnění dokazování. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud. Lze dospět k závěru, že neprovedením navrhovaných důkazů nebyl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu v této věci.
Doplnění ústavní stížnosti se týká výlučně zpochybnění klíčového důkazu usvědčujícího stěžovatele z přítomnosti na místě přepadení kamionu, tj. znaleckého posudku z odvětví biologická expertíza, z jehož závěrů, potvrzených při osobním slyšení znalce mjr. RNDr. J. B. v řízení před soudem, jednoznačně vyplývá, že krevní stopa zajištěná na dřevěném hranolu na místě činu a srovnávací vzorek krve stěžovatele pocházejí od jedné osoby. Způsobu zajištění vzorků pro předmětné znalecké zkoumání věnoval soud prvního stupně, jak je uvedeno shora, mimořádnou pozornost a z výpovědí svědků vyplývá, že zajištění těchto vzorků proběhlo standardním způsobem. Ze žádného provedeného důkazu nelze dovodit podezření, že by jak s krevní stopou z dřevěného hranolu, tak se srovnávacím vzorkem krve odebrané stěžovateli, bylo jakýmkoliv způsobem nezákonně manipulováno. Stěžovatel sám nikdy nepopřel, že mu krev byla odebrána. Pokud se jedná o tvrzení, že stav zranění jeho ruky vylučoval možnost zanechat krevní stopu, kteréžto tvrzení nyní dokládá znaleckým posudkem, třeba především uvést, že tento znalecký posudek není důkazem v posuzovaném trestním řízení. Pro úplnost však třeba konstatovat, že znalec ve svých závěrech vychází z lékařské zprávy MUDr. V. K. ze dne 23. srpna 2000, která konstatuje, že všechna zranění stěžovatele jsou "v pokročilejším hojení bez známek sekundární infekce". Z vyjádření jmenovaného lékaře před soudem však plyne, že za rány čerstvé označil zranění do uplynutí 24 hodin. Při určení doby, kdy měl MUDr. V. K. zranění posuzovat, však nevychází z data uvedeného na lékařské zprávě, nýbrž z tvrzení stěžovatele, že lékařské ošetření se uskutečnilo již dne 22. srpna 2000, tedy pouze 17 hodin poté, kdy měla být krevní stopa zanechána. Na originálu předmětné lékařské zprávy (č.l. 288 trestního spisu) je však zcela jednoznačně uvedeno datum 23. srpna 2000, a to dokonce dvakrát. Rovněž tak lékařské vyšetření spolupachatele se uskutečnilo dne 23. srpna 2000, přičemž žádným důkazem - s výjimkou tvrzení stěžovatele v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně - toto datum nebylo zpochybněno. Bylo-li zranění stěžovatele lékařem posuzováno nikoliv 22. srpna 2000, ale až 23. srpna 2000, nemá námitka stěžovatele v závěrech znalce žádnou oporu, neboť znalec vycházel z toho, že stav zranění byl posuzován cca o 24 hodin dříve, než tomu bylo ve skutečnosti. Nutno též zdůraznit, že výpovědi stěžovatele týkající se popisu doby a mechanismu vzniku jeho zranění, jsou výrazně rozporné. V přípravném řízení (č.l. 275, 282 trestního spisu) uvedl, že si silně krvácející zranění na ruce způsobil dne 21. srpna 2000 kolem 20:00 hod, kdy upadl. U hlavního líčení dne 7. června 2001 (č.l. 718 trestního spisu) výpověď změnil tak, že dne 21. srpna 2000 si způsobil zranění pouze na noze a ruku si zranil již o několik dní dříve, kdy spadl u přítelkyně ze schodů. Při hlavním líčení dne 28. června 2001 (č.l. 751 trestního spisu) výpověď doplnil tak, že po pádu na zem dne 21. srpna 2000 mu mohlo krvácet koleno, které si utíral vypůjčeným kapesníkem. Rozpor mezi výpověďmi před vyšetřovatelem a před soudem vysvětlil stěžovatel tím, že u vyšetřovatele vypovídal chaoticky, výslech byl velmi dlouhý a byl unaven. K tomu třeba uvést, že vznik zranění popisoval stěžovatel před vyšetřovatelem nejen při výpovědi dne 22. srpna 2000, kdy výslech trval skutečně velmi dlouho, ale zcela shodně i dne 20. listopadu 2000, kdy byl vyslýchán pouze v době od 11:00 do 12:45 hod. Výpověď stěžovatele před soudem nepotvrdila v podstatě ani svědkyně, přítelkyně stěžovatele, která uvedla, že se stěžovatel zranil u bazénu o dřevěné prkno, že však nespadl a zranění na ruce jen "trochu krvácelo". Znovu třeba zdůraznit, že soud prvního stupně zodpovězení otázky, zda stěžovatel měl dne 21. srpna 2000 na ruce krvácející zranění, věnoval mimořádnou pozornost a v odůvodnění rozsudku své závěry přesvědčivě a logicky odůvodnil (str. 13-14 rozsudku).
Ústavní soud uzavírá, že dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu, soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí nalézacího soudu přiléhavě odůvodněny. S podstatou stěžovatelových námitek uplatněných v odvolání a opakovaných v ústavní stížnosti se vyčerpávajícím způsobem vypořádal vrchní soud v rámci odvolacího řízení. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů jsou v plném souladu s ustanovením §125 trestního řádu
Pokud se jedná o usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 lit. b) trestního řádu odmítnuto, namítal stěžovatel, že vytýkané vady neústavnosti a současně nezákonnosti trestního řízení, mající svůj základ v řízení před prvoinstančním a odvolacím soudem, nebyly Nejvyšším soudem napraveny. Stěžovatel ve svém dovolání uplatnil důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 lit. g) trestního řádu, tj. důvod spočívající v tom, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, avšak v tomto směru žádné pochybení soudům obou stupňů nevytkl. Celé odůvodnění dovolání se týká jen zpochybnění způsobu provedení důkazů a jejich věrohodnosti a údajně nesprávného a jednostranného hodnocení důkazů, které vyústilo v nesprávné skutkové zjištění. Postup Nejvyššího soudu ČR v dané trestní věci shledává Ústavní soud jako souladný s příslušnými ustanoveními trestního řádu a ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí tohoto soudu nepovažuje za důvodnou. V této konkrétní věci proto nepovažuje za případné ani námitky vedlejšího účastníka, byť v obecné rovině jeho názor v zásadě sdílí.
Vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a proto ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu