ECLI:CZ:US:2003:4.US.738.01
sp. zn. IV. ÚS 738/01
Nález
Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 16. června 2003 sp. zn. IV. ÚS 738/01 ve věci ústavní stížnosti F. Š. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 25. 9. 2001 sp. zn. 38 Ca 320/2000, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, z 20. 6. 2000 sp. zn. PÚ 4959/92, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí.
Výrok
Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2001 č. j. 38 Ca 320/2000-28, jakož i rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 20. června 2000 sp. zn. PÚ 4959/92 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel brojil proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno taktéž jím napadené rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 20. 6. 2000 sp. zn. PÚ 4959/92, jímž bylo podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, rozhodnuto, že není vlastníkem blíže označených a popsaných nemovitostí v obci hl. m. Praha, k. ú. M., neboť podle odůvodnění těchto rozhodnutí nesplňuje jednu z podmínek předpokládaných v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., v tehdy platném znění, (dále jen "zákon č. 243/1992 Sb."), tj. neprovinění se proti československému státu. V rámci ústavněprávní argumentace konstatoval, že se těmito rozhodnutími cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Co do odůvodnění svého tvrzení o porušení označených základních práv stěžovatel uvedl, že jak správní orgán, tak posléze i obecný soud při posuzování důvodnosti jeho restitučního nároku jednak vyšly z toho, že konfiskační výměr, jímž byly předmětné nemovitosti, jejichž vydání se domáhal, konfiskovány, byl vydán v souladu s §1 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel byl - na což je v něm coby důvodu konfiskace výslovně poukázáno - uznán vinným proviněním proti národní cti ve smyslu dekretu č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti, ve znění pozdějších předpisů, kteréžto správní rozhodnutí považovaly oba uvedené orgány veřejné moci pro účely restitučního řízení za závazné, a dále, že jeho restituční věc je tudíž nutno podřadit pod skutkovou podstatu uvedenou v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. V této souvislosti stěžovatel, s odkazem na konkrétní blíže rozvedené okolnosti, v řízení před orgány veřejné moci namítal, že se v daném případě stran jeho osoby jednalo o politickou perzekuci a postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody [§6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb.], když příslušné správní rozhodnutí ve formě trestního nálezu, o něž se následně konfiskační výměr opíral, stejně jako i předmětný výměr samotný, součástí jeho politické perzekuce realizované v rozhodném období nepochybně bylo. Jak v ústavní stížnosti dále poznamenal, je nutno vzít v úvahu i to, že ve správním řízení byl uznán vinným proviněním proti národní cti v podstatě pro tytéž skutky a na základě udání stejných osob, pro které proti němu bylo vedeno v roce 1945 trestní stíhání podle dekretu č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, ve znění pozdějších předpisů, přičemž toto skončilo usnesením veřejného žalobce u Mimořádného lidového soudu v Praze zastavením řízení. Podle tvrzení stěžovatele s ohledem na výsledky tohoto řízení a na další skutečnosti zjištěné v průběhu vyšetřování navrhla tehdy vyšetřovací komise zastavení řízení i se zřetelem k dekretu č. 138/1945 Sb., a to z toho důvodu, že svědci vypovídající v jeho neprospěch byli mj. údajně vedeni osobní záští, a tudíž nevěrohodní. Ovšem nalézací komise, jež ve správním řízení rozhodovala a v níž měli rozhodující většinu členové KSČ, se tím neřídila a provedla pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch při pominutí dalších navrhovaných důkazů. Odvolací řízení bylo poté záměrně protahováno až do doby, než bylo zrušeno správní soudnictví, a rozhodnutí o provinění se proti národní cti bylo Ministerstvem vnitra potvrzeno bez ústního jednání a navrhovaného doplnění dokazování v roce 1950.
Stěžovatel vytýká orgánům veřejné moci (Městskému soudu v Praze a Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkovému úřadu) nezohlednění naznačených rozhodných momentů a neprovedení navrhovaného důkazu příslušným spisem vedeným ohledně řízení na základě dekretu č. 138/1945 Sb., v archivu hl. m. Prahy se nacházejícím, když takový důkazní návrh v restitučním řízení přednesl, neboť se neztotožnil s právním náhledem (učiněným v jeho restituční věci rozhodujícími orgány veřejné moci) opírajícím se o názor, dle něhož nelze trestní nález vydaný správním orgánem v restitučním řízení nikterak přezkoumávat. Z těchto důvodů se potom domáhá, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.
Z připojeného spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 38 Ca 320/2000 a spisu Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu (sp. zn. PÚ 4959/92), které si vyžádal, jakož i příloh ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že označený pozemkový úřad vydal napadené rozhodnutí poté, co danou věc přes stěžovatelem tvrzenou politickou perzekuci posoudil na základě §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. V podaném opravném prostředku následně stěžovatel opět poukazoval na subsumpční kritéria uvedená v §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. a navrhoval provedení důkazu příslušným spisem trestní nalézací komise, jejíž správní řízení bylo zakončeno vydáním předmětného trestního nálezu (trestní komise nalézací č. 30 ÚNVP č. j. Š/35-IV. ze dne 18. 4. 1947), neboť na ten bylo v konfiskačním výměru hospodářského referátu Obvodního národního výboru v Praze 14 zn. 562/4.1.51-VIII-14 ze dne 20. 11. 1952 co do jeho adekvátnosti poukazováno. Shodný důkazní návrh na podporu svých tvrzení přednesl stěžovatel posléze i při ústním jednání v řízení před obecným soudem .
Jak je patrno z odůvodnění v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, považoval tamní soud provádění takového důkazu za nadbytečné, neboť vyšel z úvahy, že předmětem soudního přezkumu na základě opravného prostředku je vždy toliko rozhodnutí správního orgánu vydané v konkrétní věci, tj. opravným prostředkem před ním napadené rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu. Pokud tedy stěžovatel argumentoval proti rozhodnutí podle dekretu č. 138/1945 Sb., nemohl údajně k těmto tvrzením přihlédnout. Konstatoval, že předmětem řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. nemůže být přezkoumávání těchto trestních nálezů. Má za to, že pozemkovému úřadu jako správnímu orgánu nepřísluší přezkoumávat dřívější rozhodnutí jiných orgánů a vyjadřovat se k jejich zákonnosti či nezákonnosti, resp. neplatnosti, a to i s ohledem na ustanovení §40 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Pozemkový úřad podle přesvědčení soudu musel vzít v úvahu pouze to, že konfiskace proběhla a že důvodem k ní bylo rozhodnutí o potrestání stěžovatele podle dekretu č. 138/1945 Sb. Byl tedy oprávněn jen konstatovat, že k takovému postihu došlo a na základě tohoto zjištění rozhodnout. K tvrzení stěžovatele ohledně politické perzekuce a její relevanci z pohledu §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. se potom s ohledem na to, co bylo řečeno, nevyjádřil.
Na uvedených závěrech setrval účastník řízení i v podaném vyjádření k ústavní stížnosti, když současně dodal, že restituční titul podle §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by bylo zřejmé, že ke konfiskaci majetku stěžovatele ve smyslu dekretu č. 108/1945 Sb. došlo bez náležitého důvodu. S namítaným porušením ústavně zaručených základních práv stěžovatele se neztotožňuje a současně vyjádřil souhlas, aby Ústavní soud upustil v projednávané věci od ústního jednání.
Ústavní soud po přezkoumání posuzované věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Přitom dbal svého ústavního postavení [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], vědom si skutečnosti, že není součástí soustavy orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by orgány veřejné moci na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.
Z pohledu ústavněprávního směřujícího ke zjištění, zda došlo k dotčení na ústavně zaručeném právu stěžovatele, se Ústavní soud zaměřil na základní otázku projednávané věci, a to posouzení, zda bylo řízení vedeno způsobem zajišťujícím spravedlivý výsledek. V této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel přednesl svá skutková tvrzení odůvodňující jeho restituční nárok, k těm nabídl důkazy a co do právní stipulace (nad rámec svých povinností i v řízení před obecným soudem) odkázal na restituční důvod vymezený pojmem "politické perzekuce" v §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. Svému důkaznímu břemenu spočívajícímu v povinnosti uvádět důkazy, resp. dokazovat na podporu svého nároku skutkové okolnosti přednesené a předpokládané právní normou, na základě níž uplatnil své tvrzené právo, řádně dostál. Těmto postulátům kladeným na procesní stranu potom odpovídá povinnost soudu se s jejími důkazními návrhy zákonem stanoveným způsobem vypořádat, tudíž vyložit, z jakých důvodů se jimi s ohledem na (ne)aplikaci v dané věci rozhodné hmotněprávní normy nezabýval, jakož i v návaznosti na to se vyjádřit k odmítnutí právní kvalifikace předestřené procesní stranou (§157 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy).
Jak již bylo uvedeno, stěžovatel namítal, že předmětný trestní nález byl vydán za okolností vykazujících kritéria politické perzekuce, a tedy i o něj se opírající konfiskační výměr, a to nejen v důsledku této skutečnosti, naplňuje znaky uvedeného pojmu vymezujícího jeden z restitučních titulů. Touto právní kvalifikací se ovšem obecný soud nezabýval, patrně proto, že to nepovažoval z důvodu svého výše vyloženého právního názoru za relevantní. S přihlédnutím k těmto zjištěním Ústavní soud konstatuje, že ve své judikatuře v souvislosti s dotčenou problematikou opakovaně vyložil, že v restitučním řízení nejsou sice ani správní orgány ani soudy oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období, pokud však jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou nicméně oprávněny posuzovat jejich dopad z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů (např. sp. zn. IV. ÚS 32/95, sp. zn. III. ÚS 225/96, sp. zn. IV. ÚS 117/96, sp. zn. III. ÚS 150/99 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 76; svazek 7, nález č. 18; svazek 9, nález č. 103; svazek 17, nález č. 9 - a další). Restituční titul uvedený v §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. by v opačném případě ztratil v těchto skutkových situacích jakýkoliv smysl.
Řečené stanovisko potom platí i ve vztahu k projednávané věci stěžovatele, neboť provázanost předmětného trestního nálezu (jehož vydáním mělo být, dle dosud procesně blíže neověřeného tvrzení stěžovatele, uskutečněno jednání naplňující znaky politické perzekuce v rozhodném období, tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) a na něj navazujícího konfiskačního výměru je nezpochybnitelná, když vydání jednoho rozhodnutí (konfiskačního výměru) je podmíněno existencí druhého (trestního nálezu).
Napadená rozhodnutí odpovídající zohlednění uvedených právních momentů postrádají, v důsledku čehož nelze než uzavřít, že ze strany rozhodujících orgánů veřejné moci nebyla dosud poskytnuta zákonem stanoveným způsobem ochrana právům stěžovatele (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny).
Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, posouzení konfiskačního výměru pouze formálně bez neprověření namítané neadekvátnosti jeho materiálního podkladu, jak se tomu v projednávaném případě stalo, nemůže za popsaných okolností podle názoru Ústavního soudu bez dalšího obstát. Doposud zjištěný skutkový stav věci jeví se tak nedostatečným pro její řádné posouzení (§153 odst. 1 občanského soudního řádu, §32 správního řádu), pročež je třeba uzavřít, že při snaze o nalézání práva a úsilí o něj nebyla stěžovateli zatím poskytnuta zákonným a ústavním postulátům odpovídající ochrana.
S ohledem na takto vyložené důvody Ústavní soud, aniž by však jakkoliv meritorně předjímal výsledek dalšího znovu otevřeného řízení před orgány veřejné moci, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2001 č. j. 38 Ca 320/2000-28 zrušil [§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Současně zrušil i rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 20. 6. 2000 sp. zn. PÚ 4959/92, a to jednak proto, že danou protiústavnost shledal již v tomto rozhodnutí, jednak z důvodů procesní ekonomie.
Pokud potom stěžovatel namítal dotčení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, nebylo mu lze v tomto směru přisvědčit, neboť - jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu - tento článek chrání vlastnické právo existující, nikoliv tvrzený nárok na ně uplatněný v restitučním řízení.