ECLI:CZ:US:2003:4.US.741.02
sp. zn. IV. ÚS 741/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti R. B., zastoupeného Mgr. P. Š., advokátem, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. března 2002, sp. zn. 5 To 432/2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. května 2001, sp. zn. 3 T 246/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 2. prosince 2002 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud se nejdříve zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti, neboť přímo v ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že poslední krok, který ve věci učinil, bylo podání k ministru spravedlnosti s podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona, který učinil dne 20. srpna 2002. Dopisem ze dne 7. října 2002 bylo stěžovateli sděleno, že nebyly shledány důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu ustanovení §266 odst. 1 a 2 trestního řádu. Dále stěžovatel uvedl, že jiné opravné prostředky nebylo možno použít, neboť nebyly splněny důvody umožňující jejich podání.
Dopisem ze dne 13. prosince 2002 se Ústavní soud obrátil na Okresní soud v Děčíně s dotazem, kdy bylo doručeno napadené rozhodnutí účastníkům trestního řízení a zda nebylo podáno dovolání. Dne 20. prosince 2002 byl Ústavní soud dopisem vyrozuměn, že spis vedený ve věci u Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 3 T 246/99, byl zapůjčen Okresnímu soudu v Sokolově, kam byla postoupena i žádost Ústavního soudu. Dne 8. ledna 2003 byla Ústavnímu soudu doručena informace z Okresního soudu v Sokolově, podle které bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu doručeno stěžovateli dne 8. dubna 2002 a jeho právnímu zástupci dne 3. dubna 2002, a dále, že ze spisu není patrno, že by stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání.
Dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), se na Ústavní soud může s ústavní stížností obrátit každý ve lhůtě 60 dní od doručení posledního procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Lhůta k podání ústavní stížnosti tedy začala běžet dne 8. dubna 2002 a vypršela ve čtvrtek 6. června 2002.
Podání podnětu k podání stížnost pro porušení zákona není tedy posledním prostředkem k ochraně práva ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona, a proto od data podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ani od data rozhodnutí o ní (resp. doručení takového rozhodnutí) není možno odvozovat běh lhůty k podání ústavní stížnosti (viz. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/93, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, č. 4, svazek 2.).
Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako podanou po lhůtě dle ustanovení §43 odst. 1 lit. b) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. ledna 2003
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj