ECLI:CZ:US:2003:4.US.751.02
sp. zn. IV. ÚS 751/02
Usnesení
IV. ÚS 751/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti L., družstvo, zastoupeného JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 5. 2001, čj. 7C 275/2000-24, a Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2002, čj. 25 Co 461/2001-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu, jímž požadoval vyklizení nebytových prostor v objektu družstva, ve kterých je umístěno technologické zařízení - výměníková stanice - patřící žalované společnosti.
V ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právními závěry obecných soudů, které po provedeném řízení dospěly k závěru, že na nemovitostech, v nichž se nachází výměníková stanice provozovaná žalovanou společností, vázne věcné břemeno vzniklé dle zák. č.79/1959 Sb., opravňující žalovanou společnost k bezplatnému užívání předmětných prostor. Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k omezení jeho vlastnického práva bez poskytnutí náhrady, přičemž nebyly respektovány všechny podmínky pro takové omezení vlastnického práva stanovené zákonem. Zdůraznil, že věcné břemeno zřízené v jeho objektu je uvnitř objektu, nikoliv na objektu, zasahuje do objektu rozměrem větším než 30 m2 a nebyl respektován požadavek náhrady jako nezbytné náležitosti omezení vlastnického práva. Dále uvedl, že podané dovolání bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2002, čj. 28 Cdo 990/2002-59, zamítnuto.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 7 C 275/2000, Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud ČR připustil dovolání dle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. s tím, že v rozhodnutí jde o otázku zásadního právního významu, která dosud nebyla v dostatečné míře předmětem rozhodovací činnosti vyšších soudů a která vykazuje určité odlišnosti ve srovnání s dosavadní judikaturou. Po provedeném řízení dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že odvolací soud správně dovodil vznik věcného břemene dle zák. č. 79/1957 Sb., které pak bylo ponecháno v platnosti i všemi následujícími předpisy upravujícími dotčenou problematiku. Ze smyslu a účelu uvedeného zákona je přitom třeba dovodit, že zákonodárce měl na mysli nejenom výměníkové stanice zřizované na pozemku jiných vlastníků (uživatelů), ale z povahy věci plyne, že právní úprava se musí vztáhnout i na výměníkové stanice vybudované přímo v objektech jiných vlastníků (uživatelů). Žalobce (stěžovatel) si při koupi nemovitosti pak musel být vědom, že v objektu je výměníková stanice provozovaná žalovanou společností.
Ústavní soud ověřil, že výše uvedené rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl, přičemž argumentace stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti i dovolání je totožná.
Za této situace pak, aniž by Ústavní soud mohl jakkoliv posuzovat závěry Nejvyššího soudu ČR konstatované v jeho rozhodnutí, nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout, neboť Nejvyšší soud ČR se z podnětu podaného dovolání všemi argumenty stěžovatelem shodně uváděnými jak v dovolání, tak v ústavní stížnosti, zabýval a posuzoval je. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí vydané poslední instancí v soustavě obecných soudů, řešící danou problematiku, jímž v této věci bylo právě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Jestliže totiž stěžovatel rozhodnutí o dovolání, podaném a založeném na totožné argumentaci jako ústavní stížnost, již ústavní stížností nenapadl, a v důsledku toho bylo toto rozhodnutí z přezkumu Ústavního soudu vyňato, pak by rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně, v projednávané věci mohlo vést k tomu, že při vyhovění stížnosti by zůstalo nedotčeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, řešící v zásadě shodné otázky rozdílným způsobem, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty (srov. obdobná rozhodnutí Ústavního soudu např. sp. zn. IV. ÚS 509/98, IV.ÚS 130/98, II.ÚS 102/96).
Uvedené skutečnosti, byť procesní povahy, jsou natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, že nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu