ECLI:CZ:US:2003:4.US.78.03
sp. zn. IV. ÚS 78/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti R. H., zastoupeného Mgr. Z. Č., advokátem, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. listopadu 2002, sp. zn. 11 Nt 286/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 4. února 2003 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského státního zastupitelství a Krajského soudu v Hradci Králové. Krajské státní zastupitelství napadeným usnesením ponechalo stěžovatel nadále ve vazbě a krajský soud zamítl stížnost do tohoto rozhodnutí.
V postupu orgánů veřejné moci shledal stěžovatel porušení svých základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení mělo spočívat v tom, že napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna, neboť nebyly uvedeny další okolnosti, mimo obecných důvodů vazby, dle ustanovení §67 lit. c) trestního řádu. Stěžovatel proto odkázal na judikaturu, jakož i na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 381/01 a sp. zn. I. ÚS 303/01. Orgány veřejné moci, dle jeho tvrzení, nepřezkoumaly dostatečně důvody vazby dle ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu. Z usnesení o zahájení trestního stíhání vyplynula potřeba provedení výslechu 36 svědků, ke dni 8. listopadu 2002 však bylo vyslechnuto 59 osob, a do vydání napadených usnesení nebylo vydáno žádné rozhodnutí o rozšíření trestního stíhání pro další případné skutky. V tomto směru stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 137/2000.
Dále stěžovatel namítl, že napadená rozhodnutí byla odůvodněna v rozporu s dikcí trestního řádu účinnou k 1. lednu 2002, která předpokládá opakování trestné činnosti a nikoliv pokračování v trestné činnosti, jak bylo v odůvodnění uvedeno. Důvod předstižné vazby nebyl konkrétně rozveden, ani nebyla doložena skutečnost svědčící o opakování trestné činnosti. V tomto směru odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96 a sp. zn. I. ÚS 131/02. Závěrem stěžovatel uvedl, že odvolací orgán nepřezkoumal správnost všech výroků odůvodňujících jeho ponechání ve vazbě a nevypořádal se se všemi námitkami uvedenými ve stížnosti. K tomuto pochybení poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99 a sp. zn. I. ÚS 131/02.
K věci se za účastníka řízení - Krajský soud v Hradci Králové - vyjádřil předseda senátu 11 Nt. Ten uvedl, že soud při vydání napadeného rozhodnutí vycházel z předloženého spisového materiálu. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a konstatoval, že senát je nadále přesvědčen o správnosti tohoto rozhodnutí. Proto navrhl ústavní stížnost odmítnout.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřilo Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové. Krajská státní zástupkyně uvedla, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Napadené usnesení bylo dostatečně odůvodněno, vyšetřování v této rozsáhlé věci probíhalo bez průtahů a z prováděných výslechů byli zjišťováni další poškození. Byť v odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo uvedeno nebezpečí pokračování v trestné činnosti (ustanovení §67 odst. 1 lit. c) trestního řádu), je zřejmé, že odůvodňováno bylo možné opakování trestné činnosti. Z vyjádření státního zastupitelství rovněž vyplynulo, že stěžovatel byl dne 2. května 2003 propuštěn z vazby na svobodu.
Ústavní soud si k věci vyžádal spisový materiál vedený ve věci u Krajského státního zastupitelství. Po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 2. května 2002 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání proti stěžovateli a dalším dvěma osobám. Společně se měli dopustit trestného činu podvodu, dle ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Za vinu jim bylo kladeno, že uvedením v omyl poškodili 36 osob a jednání vůči dalším dvěma osobám bylo ve stádiu pokusu. Tímto svým jednáním měli vylákat částku převyšující 6.000.000,- Kč.
V napadeném usnesení státního zastupitelství bylo uvedeno, že stěžovatel se trestného jednání, pro které byl vazebně stíhán, dopouštěl po delší dobu, a tato činnost měla být jediným zdrojem jeho příjmů. V době vydání rozhodnutí o trvání vazby nebylo vyšetřování dokončeno, neboť z přibližně 120 svědků bylo vyslechnuto pouze 52 osob. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel stížností. Poukázal na absenci odůvodnění trvání vazby dle ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu, a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí konkrétními skutečnostmi. Poukázal také na nedostatečnost odůvodnění vazebních důvodů. Namítl rovněž, že není zřejmé, proč státní zástupce navrhl výslech 120 osob a vyhodnocení spisového materiálu, když z provedených úkonů nevyplývá, že by byl získán nový důkazní materiál. Závěrem pak (shodně, jako v ústavní stížnosti) namítl terminologickou odlišnost ustanovení §67 lit. c) trestního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2002, od předchozího znění §67 odst. 1 lit. c) trestního řádu. Konečně pak namítl, že nebyl zohledněn jeho trvalý pracovní poměr u společnosti Škoda Auto, a.s.
Krajský soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele ve vztahu k §71 odst. 4 trestního řádu. Uvedl, že odůvodnění splňovalo zákonem požadované náležitosti a bylo dostatečně podrobné. Soud neshledal pochybení ani v délce trvání vazby, zejména s ohledem na rozsah trestné činnosti. Důvodnost trvání vazby proto potvrdil.
Po posouzení předložených argumentů Ústavní soud konstatuje, že neshledal absenci konkrétních okolností, které, dle názoru orgánů činných v trestním řízení, odůvodňovaly obavu z pokračování v trestné činnosti. Rovněž nemohl konstatovat, že by výklad ustanovení §67 lit. c) trestního řádu v konkrétní věci vybočoval z ústavních mezí. K dostatečnosti odůvodnění vazby ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 137/2000 Ústavní soud uvádí, že toto rozhodnutí se vztahovalo k vazbě koluzní (§67 lit. b) trestního řádu), která však nebyla vůči stěžovateli uplatněna. Celkový počet vyslechnutých svědků a svědků, které ještě bude nutné slyšet, byl v odůvodnění napadených rozhodnutí uveden zjevně pro dokreslení rozsahu činnosti orgánů činných v trestním řízení.
K námitce rozporu odůvodnění trvání vazby s dikcí trestního řádu účinnou k 1. lednu 2002, která předpokládá opakování trestné činnosti a nikoliv pokračování v trestné činnosti, Ústavní soud odkazuje na výklad těchto pojmů, kdy nově užívaný pojem "opakování trestné činnosti" je chápán šířeji a je do něj je zahrnuto i "pokračování" užívané v předchozím znění §67 odst. 1 lit. c) trestního řádu. Je třeba poukázat rovněž na to, že došlo k odlišení pojmu "pokračování" pro účely trestního řízení, od téhož pojmu, užívaného v trestním právu hmotném (ustanovení §89 odst. 4 trestního zákona).
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu