ECLI:CZ:US:2003:4.US.82.03
sp. zn. IV. ÚS 82/03
Usnesení
IV. ÚS 82/03
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti P.K., zastoupeného JUDr. V. B., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, čj. 10 T 32/2002-108, ze dne 13. 5. 2002, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11 To 291/2002, ze dne 15. 7. 2002, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 11 Tdo 820/2002, ze dne 15. 11. 2002, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, čj. 10 T 32/2002-108, ze dne 13. 5. 2002, byl uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. z. a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací v rozsahu 150 hodin a k náhradě způsobené škody. Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že dne 1. 11. 2001, v době kolem 1,30 hod., ve stavu prosté opilosti středního stupně vnikl po rozbití skleněné výplně vchodových dveří a druhých vchodových dveří do chodby v přízemí Základní školy v Doudlebách nad Orlicí, zde poškodil dvoje dveře a čtyři kusy skleněných cihel, rozbil osm skleněných výplní oken a na podlahu vystříkal práškový hasící přístroj, čímž způsobil na zařízení školy škodu 11.107,- Kč. Proti odsuzujícímu rozsudku soudu I. instance se stěžovatel odvolal, ale Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením, sp. zn. 11 To 291/2002, ze dne 15. 7. 2002, jeho odvolání zamítl. Podal proto dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které však bylo usnesením tohoto soudu, sp. zn. 11 Tdo 820/2002, ze dne 15. 11. 2002, odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že shora uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručované čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy a čl. 14 Paktu, a to zejména tím, že se oba obecné soudy, okresní i krajský soud, opřely ve svých rozhodnutích o důkaz, který nebyl zajištěn procesně relevantním způsobem (znečistěný kabát), a dále tím, když se odmítly zabývat stěžovatelovou námitkou o manipulaci s obuví potřísněnou prašnou látkou. Rozhodnutími těchto soudů bylo, podle něj, rovněž porušeno základní právo rovnosti účastníků soudního řízení, zaručované čl. 37 odst. 3 Listiny. Toto porušení spatřuje v tom, že k jeho stížnosti o chybějícím procesním úkonu při zajištění jeho kabátu státní zastupitelství uznalo procesní pochybení a navrhlo je zhojit výpovědí policejního technika a soud tento návrh akceptoval. Přitom policejní technik při výpovědi u soudu připustil, že na místě trestného činu nalezl otisky prstů, ale tyto nezajistil s vysvětlením, že nebyly upotřebitelné. O této skutečnosti není zmínky v protokolu o ohledání místa činu, přičemž otázku upotřebitelnosti je, podle stěžovatelova názoru, možné řešit až po sejmutí těchto stop. Odepření práva na soudní ochranu se dopustil i Nejvyšší soud ČR, když nebral v potaz výše uvedená procesní pochybení okresního a krajského soudu, která mají podle stěžovatele charakter porušení ústavních principů. Z těchto důvodů proto stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, sp. zn. 10 T 32/2002, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR.
Ve svém vyjádření Krajský soud v Hradci Králové uvádí, že své původní rozhodnutí považuje za správné, a k jeho závěrům nemá co nového dodat. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že pokud jde o rovinu trestně procesní, byly všechny podstatné důvody pro postup uplatněný v dané trestní věci vyjádřeny v odůvodnění napadeného usnesení a lze na ně v plném rozsahu odkázat, přičemž k nápravě nejzávažnějších skutkových vad a nedostatků v dokazování, jichž se stěžovatel v řízení o dovolání domáhal, slouží v trestním řízení jiné mimořádné opravné prostředky než dovolání, a to stížnost pro porušení zákona a obnova řízení. Pokud jde o rovinu ústavně právní, pak Nejvyšší soud ČR s odkazem na čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě připomíná právo každého dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Předmětný výrok o vině a trestu stran stěžovatele byl takto v souladu s tímto právem přezkoumán. Podáním dovolání bylo potom zahájeno řízení o mimořádném opravném prostředku, na který již nelze bez dalšího použít stejné zásady jako na řízení o opravných prostředcích řádných. Zejména pak nelze z citované Úmluvy, z ústavních či jiných předpisů dovodit, že by existovalo zaručené právo na to, aby kterákoli trestní věc musela být přezkoumána v mimořádném opravném řízení ve třetí instanci ve stejném rozsahu jako v řádném opravném řízení, tj. též z hlediska správnosti skutkových zjištění a úplnosti provedeného dokazování. Připouští-li teď zákon, jak je tomu v §265b odst. 1 tr. ř., podat dovolání jen z výslovně uvedených důvodů opírajících se o určité nejzávažnější procesní a hmotně právní vady, aniž by bylo možné namítat správnost a úplnost provedeného dokazování a z něj vyplývajících skutkových zjištění, nelze pak v neprovedení věcného přezkumu dovolání, směřujícího právě vůči skutkovým zjištěním učiněným soudy v předchozím řízení, Nejvyšším soudem ČR shledávat odepření práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a dalších Listiny. Ostatně z hlediska stability a právní jistoty právních vztahů musí být možnosti podání mimořádných opravných prostředků včetně dovolání nutně omezeny, aby se širokým uplatněním mimořádného opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Nejvyšší soud ČR je toho názoru, že napadeným rozhodnutím o dovolání nebyla porušena zmíněná základní práva stěžovatele, a navrhuje proto, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost v plném rozsahu zamítl.
K ústavní stížnosti se vyjádřilo rovněž Nejvyšší státní zastupitelství, jako vedlejší účastník řízení. V obsáhlém vyjádření se v podstatě uvádí, že nedostatky v postupu obecných soudů, tvrzené v dovolání, není možno podle současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR v dovolání namítat. V další části svého vyjádření však vedlejší účastník obecně hodnotí rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR ve vztahu k problematice materiálního naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. l písm. g) tr. řádu tak, že současná praxe Nejvyššího soudu ČR, spočívající v zúžené interpretaci uvedeného ustanovení, je ve svém důsledku porušením čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy porušením práva na účinné ochranné prostředky, neboť podle tohoto ustanovení každý, jehož práva a svobody přiznané Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné prostředky nápravy před národním orgánem. Tento názor vedlejší účastník dále podrobně zdůvodnil a navrhl, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno a usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušeno.
Ústavní soud se při posuzování předmětné ústavní stížnosti zaměřil předně na námitky směřující proti rozhodnutím obecných soudů I. a II. instance, a to i s ohledem na skutečnost, že stěžovatel proti jím rovněž napadenému usnesení Nejvyšší soud ČR vznesl pouze námitku, že toto nebralo v potaz procesní pochybení vytýkaná již předtím rozhodnutími nižších soudů. K námitkám proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně pak Ústavní soud především zjišťuje, že jsou opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval v rámci své obhajoby již v průběhu přípravného řízení v podané žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu (č.l. 3), v řízení před soudem prvního stupně, a to v podaném odporu proti trestnímu příkazu (č.l. 86-89), u hlavního líčení (č.l. 104-107) a v podaném řádném opravném prostředku (č.l. 111-114), a dále ve veřejném zasedání Krajského soudu v Hradci Králové (č.l. 121). Oba obecné soudy se těmito jeho námitkami v průběhu řízení a ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto své námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší potud, pokud napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.
Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky týkající se hodnocení důkazů obecnými soudy, s nímž stěžovatel spojuje dotčení jeho základního práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků soudního řízení. Soudy rozhodnutí o jeho vině postavily na nepřímých důkazech, přičemž stěžovatel zpochybňuje zákonnost postupu při zajištění jeho kabátu jako důkazního prostředku a namítá manipulaci s jeho obuví, kdy oba tyto důkazní prostředky posloužily jako usvědčující důkaz. Porušení rovnosti stran spatřuje pak stěžovatel v akceptaci návrhu státního zastupitelství na způsob zhojení procesní vady týkající se zajištění jeho kabátu soudem a dále v nezajištění daktyloskopických stop policejním orgánem na místě činu.
Ústavní soud k těmto stěžovatelovým námitkám zdůrazňuje, že mu nenáleží nahrazovat činnost obecných soudů, které nejlépe znají zvláštní okolnosti konkrétního případu, kdy z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit.
Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud shledal, že v posuzované věci bylo nalézacím soudem provedeno obsáhlé dokazování. Oba obecné soudy pak při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, a to jak Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (č.l. 108-109), tak i Krajský soud v Hradci Králové (č.l. 124-125). To se vztahuje i k hodnocení důkazu provedeného obuví stěžovatele znečistěnou hasícím práškem (č.l. 109, 125), jak plyne i z protokolu o vydání věci (č.l. 26) a potvrzení o převzetí věci (č.l. 28) a z výpovědí svědků P. a ing. N., kteří vyloučily jakoukoliv manipulaci s touto obuví (č.l. 105, 106). Pokud jde o důkaz provedený vzorkem tkaniny ze stěžovatelova kabátu, pak Ústavní soud shodně se stěžovatelem konstatuje, že o vydání této věci nebyl řádně pořízen protokol. Toto procesní pochybení se okresní soud pokusil zhojit výpovědí svědků, a to ing. N., který v hlavním líčení ke způsobu zajištění věci vypověděl, že kabát přinesený stěžovatelem na policejní oddělení od stěžovatele převzal policejní technik P. (č.l. 105), a dále výpovědí svědka P., který uvedl, že od stěžovatele na policejním oddělení vzal boty a kabát, vysvětlil mu, že budou sloužit pro expertízu, přičemž stěžovatel nic nenamítal (č.l. 106). Ústavní soud tak sice shledal procesní pochybení policejního orgánu, avšak s ohledem na to, že nešlo o jediný usvědčující důkaz, ale o pouze jeden z důkazů v řetězci usvědčujících důkazů, neshledal tento nedostatek za dostačující pro svůj zásah. Pokud pak jde o stěžovatelovo tvrzení, že policejní technik nezajistil na místě činu otisky prstů, zde je třeba odkázat na výpověď svědka P. u hlavního líčení, kdy uvedl, že daktyloskopické stopy nalezeny nebyly, příp. pro expertízu nebyly vhodné (č.l. 106).
Pokud obecné soudy jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele a proč nedoplnily dokazování o návrhy na provedení dalších důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat toto hodnocení důkazů obecnými soudy. Tuto zásadu je třeba v posuzované věci vztáhnout i na stěžovatelem uplatněnou námitku týkající se hodnocení provedeného dokazování stran stěžovatelovy obuvi a rovněž na námitku, že na místě trestného činu nebyly zajištěny daktyloskopické stopy. Ke zpochybnění zákonnosti důkazu vzorkem tkaniny ze stěžovatelova kabátu se pak již Ústavní soud shora vyjádřil.
Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Závěry, ke kterým v posuzované věci dospěly oba obecné soudy, nelze v tomto směru považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, kdy pouze takový nesoulad by zásah Ústavního soudu odůvodňoval. V posuzované věci tak Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného dotčení jeho práva na spravedlivý proces a rovnosti účastníků řízení, a vyžadovalo proto jeho zásahu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl rovněž odmítavé rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání a vytýká mu odepření práva na soudní ochranu, když toto nevzalo v potaz shora zmíněné procesní pochybení v řízení. Nejvyšší soud ČR se ve svém rozhodnutí, sp. zn. 11 Tdo 820/2002, ze dne 15. 11. 2002, podrobně zabýval otázkou přípustnosti stěžovatelem podaného dovolání, tedy zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, a posléze pak otázkou, zda bylo dovolání podáno z důvodů, vyžadovaných ustanovením §265b odst. 1 tr. ř., přičemž dospěl k závěru, že stěžovatelem uváděné důvody, spočívající v námitce nesprávných skutkových zjištění, nejsou obsahem žádného zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a že tedy stěžovatel podal dovolání z jiných důvodů než jsou v citovaném ustanovení uvedeny, a proto stěžovatelem podané dovolání odmítl. Jakkoliv Ústavní soud již ve svém nálezu, sp. zn. IV. ÚS 558/02, svým způsobem přisvědčil výhradám Nejvyššího státního zastupitelství pokud jde o restriktivní interpretaci ustanovení §256b písm. g) tr. řádu podávanou Nejvyšším soudem ČR, v této konkrétní věci, s ohledem na závěry, které učinil v poměru k rozhodnutím soudů I. a II. instance, by nepovažoval za účelné rušit rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání, které se v zásadě vyslovenými námitkami shodovalo s obsahem ústavní stížnosti.
Ústavnímu soudu za tohoto stavu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu