ECLI:CZ:US:2004:1.US.217.03
sp. zn. I. ÚS 217/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. J. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 18. 12. 2002, čj. 40 Co 582/2002 - 73, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 6. 2002, čj. E 258/2001 - 54, a proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. 1. 2001, čj. E 258/2001 - 40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2003, se L. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení ve výroku citovaných usnesení Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ostravě, pobočky Olomouc (dále jen "krajský soud"). Usnesením okresního soudu čj. E 258/2001 - 40 byl jednak nařízen výkon rozhodnutí k uspokojení pohledávky oprávněného - Česká republika MF - Generální ředitelství cel, Celní úřad Břeclav - dálnice, se sídlem v Lanžhotě, v částce 2 029 232,-- Kč prodejem movitých věcí povinného. Dalším usnesením téhož soudu čj. E 258/2001 - 54 byl zamítnut návrh stěžovatele na odklad výkonu rozhodnutí a toto usnesení bylo potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 18. 12. 2002, čj. 40 Co 582/2002 - 73.
Stěžovatel tvrdil, že označená usnesení porušila jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť vycházejí z nesprávných skutkových zjištění a výkon rozhodnutí byl podán na základě protizákonného rozhodnutí Celního úřadu, se kterým stěžovatel, společně s dalšími desítkami řidičů, více než šest let bojuje, protože rozhodnutí ve věci celního deliktu bylo vydáno v rozporu se zákonem. Stěžovatel v zásadě napadá pouze vykonávaná rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice (platební výměry), která figurují v exekučním řízení jako exekuční titul tvořící základ, o který se opírá usnesení okresního soudu čj. E 258/2001 - 40, a tvrdí, že se nejedná o rozhodnutí, která by mohla být exekučním titulem, neboť nemají zákonem stanovené náležitosti. Dále rozebírá skutečnost, proč nemohl být celním deklarantem a nemohl být odpovědný za celní dluh. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 460/2000.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, a Okresního soudu v Šumperku jako účastníků řízení, a rovněž i spis Okresního soudu v Šumperku sp. zn. E 258/2001.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve svém vyjádření uvedl, že skutečnou podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím celního orgánu, které se stalo podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí. Zdůraznil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí a odkázal na judikát Nejvyššího soudu ČR, podle kterého: "Při výkonu rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet." V daném případě, jako odvolací soud, přezkoumával usnesení okresního soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na odklad výkonu rozhodnutí. Okresní soud se návrhem stěžovatele věcně zabýval, obsah spisu neposkytoval podklady pro závěr o tom, že by stěžovatel u příslušného orgánu zahájil řízení, jehož výsledek by představoval důvod k zastavení exekuce. Podnět Veřejnému ochránci práv na prošetření postupu celních orgánů, který vyústil do vydání platebních výměrů na celní dluh, nemůže být sám o sobě důvodem k předpokladu, že výkon rozhodnutí bude zastaven, neboť Veřejný ochránce práv není oprávněn zasahovat do činnosti a rozhodování celních orgánů a do již pravomocných a vykonatelných rozhodnutí. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho ústavně zaručených práv nedošlo.
Okresní soud v Šumperku zrekapituloval průběh vykonávacího řízení s tím, že platební výměr vydaný v celním řízení představuje řádný exekuční titul [§274 písm. e) OSŘ]. Předložené platební výměry splňovaly náležitosti stanovené celním zákonem (byly vydány k tomu oprávněným orgánem, obsahovaly přesnou individualizaci osoby oprávněné i povinné, vymezení práva a jemu odpovídající povinnost na plnění, včetně lhůty k plnění), proto bylo návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyhověno. Upozornil na fakt, že soud ve vykonávacím řízení nemůže přezkoumávat obsahovou správnost vykonávaného rozhodnutí, popř. toto rozhodnutí jakýmkoli způsobem měnit. Stěžovatel se obrátil na soud dne 6. 2. 2002 s nejasným podáním, proto byl dne 2. 4. 2002 předvolán k výslechu, kde uvedl, že chce podat návrh na odklad výkonu rozhodnutí. Tento návrh byl usnesením ze dne 7. 6. 2002, čj. E 258/2001 - 54, zamítnut, neboť nebyly shledány zákonné podmínky stanovené v §266 OSŘ. K odvolání stěžovatele bylo toto usnesení potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 18. 12. 2002, čj. 40 Co 582/2002 - 73. Po nařízení dražby movitých věcí na den 19. 6. 2003 podal stěžovatel opět návrh na odklad provedení výkonu rozhodnutí, který odůvodnil podáním ústavní stížnosti. I tento návrh byl usnesením ze dne 11. 8. 2003, čj. E 258/2001 - 88, zamítnut, o odvolání nebylo v době podání tohoto vyjádření rozhodnuto. V závěru konstatoval, že námitky stěžovatele uváděné v ústavní stížnosti směřují pouze k obsahové správnosti vykonávaných rozhodnutí, kterou nemůže soud v rámci vykonávacího řízení přezkoumávat. S poukazem na shora uvedené považuje předložená rozhodnutí i nadále za vykonatelná po stránce materiální i formální.
Ze spisu Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. E 258/2001, Ústavní soud zjistil, že oprávněný Česká republika MF - Celní ředitelství cel, Celní úřad Břeclav - dálnice, se sídlem v Lanžhotě, podal dne 25. 1. 2001 k Okresnímu soudu v Šumperku návrh na výkon rozhodnutí. Okresní soud poté nařídil usnesením ze dne 26. 1. 2001, čj. E 258/2001 - 40, podle vykonatelných platebních výměrů ze dne 23. 10. 1995, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 2 029 232,-- Kč výkon prodejem movitých věcí. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 5. 2. 2002. Stěžovatel reagoval podáním ze dne 5. 2. 2002, označeném sice jako odvolání, ale výslovně v něm uvedl, že žádá o odklad výkonu rozhodnutí do doby, než bude vyřízena jeho žádost o prošetření rozhodnutí celních orgánů, kterou podal Veřejnému ochránci práv. Tuto žádost zopakoval do protokolu o výslechu u okresního soudu dne 2. 4. 2002. Okresní soud podání posoudil jako návrh na odklad výkonu rozhodnutí, který zamítl usnesením ze dne 7. 6. 2002, čj. E 258/2001 - 54, neboť nebyly splněny zákonné podmínky podle §266 OSŘ. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 40 Co 582/2002, potvrdil napadené usnesení okresního soudu jako věcně správné.
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu, může se jím zabývat také věcně.
Ústavní soud nejprve posoudil, zda je ústavní stížnost proti napadenému usnesení okresního soudu o nařízení výkonu rozhodnutí přípustná (čj. E 258/2001 - 40). Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost se totiž pojímá jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, byly-li před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele.
Z vyžádaného spisu je patrno, že stěžovatel podáním ze dne 5. 2. 2002 označeném jako "odvolání do usnesení o výkonu rozhodnutí" (č. l. 46 spisu) žádal okresní soud o odložení výkonu rozhodnutí, a to z toho důvodu, že podal k Veřejnému ochránci práv žádost o prošetření rozhodnutí celních orgánů. Vzhledem k nejasnostem v uvedeném podání byl dne 2. 4. 2002 předvolán k okresnímu soudu, kde potvrdil, že žádá o odklad výkonu rozhodnutí do doby, než bude rozhodnuto o jeho žádosti, kterou podal k Veřejnému ochránci práv (č. l. 50 spisu). Okresní soud posuzoval uvedené podání stěžovatele ze dne 5. 2. 2002, doplněné o vyjádření ze dne 2. 4. 2002, v souladu s ustanovením §41 odst. 2 OSŘ, tzn. podle jeho obsahu a nepochybil, když toto podání posoudil jako návrh na odklad výkonu rozhodnutí, o kterém následně rozhodl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel, ačkoli byl řádně poučen, nevyužil možnosti podat proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí odvolání (zmíněné podání stěžovatele ze dne 5. 2. 2002 nelze z důvodů shora uvedených za odvolání považovat), je zřejmé, že ústavní stížnost je v této části návrhem nepřípustným, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§43 odst. 1 písm. e), ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Další část ústavní stížnosti sice směřovala, podle jejího petitu, proti usnesení okresního soudu a krajského soudu, kterými byl zamítnut návrh stěžovatele na odklad provedení výkonu rozhodnutí, ovšem argumentace stěžovatele směřovala pouze proti platebním výměrům Celního úřadu, jako exekučním titulům, s cílem dosáhnout jejich zrušení. Vzhledem ke skutečnosti, že argumentace v ústavní stížnosti směřovala pouze proti exekučnímu titulu a neobsahovala žádnou ústavně právní argumentaci vůči napadeným usnesením obecných soudů, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost v této části jako návrh zjevně neopodstatněný.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možno vykládat tak, jako by účastníku řízení garantoval úspěch v řízení a zaručoval mu přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, které podle jeho názoru odpovídá hmotně právním poměrům. Článek 36 Listiny mu zajišťuje právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
V daném případě lze konstatovat, že státní moc byla uplatněna v mezích a způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR), takže stěžovateli byla v řízení před soudem poskytnuta dostatečná soudní ochrana. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Krajský soud přezkoumal usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatele na odklad výkonu rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, vypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatele, posoudil všechny skutečnosti, důkazy a zákonné podmínky pro odklad výkonu rozhodnutí, a poté dospěl k závěru, který řádně odůvodnil.
Rovněž z napadeného usnesení okresního soudu vyplývá, jak se vypořádal s podáním stěžovatele ze dne 5. 2. 2002, doplněným výslechem ze dne 2. 4. 2002, a že se zabýval i otázkou splnění zákonných podmínek §266 OSŘ pro odklad výkonu rozhodnutí. Napadená usnesení obecných soudů jsou vyčerpávajícím, přezkoumatelným, ústavně konformním způsobem odůvodněna a nevykazují žádnou libovůli. Za takových okolností nelze učinit závěr o tom, že by postup obecných soudů a jejich rozhodnutí nezajistil spravedlivý výsledek a porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu