ECLI:CZ:US:2004:1.US.238.04
sp. zn. I. ÚS 238/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele L. J., zastoupeného advokátkou Mgr. M. D., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2004, č.j. 33 Odo 392/2003-206, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2002, č.j. 20 Co 99/2002-156, a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2001, č.j. 14 C 159/96-130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 9. 2001, č.j. 14 C 159/96-130, ve věci žalobkyně H. J. (dále jen "žalobkyně") proti žalovanému L. J. (dále jen "stěžovatel"), o vrácení daru, rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 70.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (ve výrokové části I.), že je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 35.046,- Kč (ve výrokové části II.) a že je povinen nahradit České republice náklady řízení ve výši 54,- Kč (ve výrokové části III.). Okresní soud poukázal především na to, že žalobkyně darovala stěžovateli částku 70.000,- Kč, která pocházela z jejich výlučných prostředků. Stěžovatel, který se k žalobkyni a k její rodině choval zavrženíhodným způsobem a jehož chování bylo v rozporu s dobrými mravy, neprokázal, že od let 1976 - 1984 opravoval dům čp.10 v obci Kouty, ani to, že do oprav vložil celkem 97.000,- Kč. Okresní soud dále uvedl, že souzenou věc posoudil dle §630 o.z., podle něhož se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo ke členům jeho rodiny tak, že hrubě porušuje dobré mravy. Nárok na vrácení daru vzniká hrubým porušením dobrých mravů, jejichž dodržování "je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti". Okresní soud konečně uvedl, že ze skutkových zjištění (zejména z trestního spisu a z rozvodového spisu) vyplynulo, že se stěžovatel vůči žalobkyni a celé jejich dřívější rodině choval tak, že porušil dobré mravy a žalobkyni vznikl nárok na vrácení daru (pozn.: Stěžovatel byl pravomocně odsouzen pro trestný čin pohlavního zneužití nevlastního syna K. J. podle ust. §242 odst. 1, 2 trestního řádu a pro vydírání manželky H. J. podle ust. §235 trestního zákona.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 10. 2002, č..j. 20 Co 99/2002-156, rozsudek okresního soudu potvrdil (ve výrokové části I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 16.545,- Kč. Krajský soud v prvé řadě odkázal na odůvodnění rozsudku okresního soudu a zcela se ztotožnil jak s jeho skutkovými zjištěními, která mají oporu v provedeném dokazování, tak i s jeho právním posouzením věci. K námitkám stěžovatele odvolací soud uvedl, že v případě první z nich, tj. v otázce správnosti trestního řízení, které skončilo jeho pravomocným rozhodnutím pro trestné činy pohlavního zneužívání a vydírání, je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení; v době rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu nebyl rozsudek, kterým byl stěžovatel odsouzen pro výše uvedené trestné činy, žádným způsobem zpochybněn (§154 a §211 o.s.ř.). Krajský soud pro úplnost dodal, že chování stěžovatele hrubě porušující dobré mravy vyplynulo i z dalších důkazů v řízení provedených. Okresní soud tyto všechny důkazy hodnotil v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. Za účelovou krajský soud shledal námitku stěžovatele, podle níž žalobkyně darovala částku 70.000,- Kč přímo jeho bratrovi, neboť (a to vyplynulo již z řízení před okresním soudem) částku, kterou žalobkyně předala stěžovateli, týž ji následně předal svému bratrovi za to, že ten výlučně stěžovateli daroval spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální třetiny na nemovitostech v Hradci Králové. Za důvodnou konečně neshledal krajský soud ani námitku stěžovatele, že to byl on, kdo investoval ze svých vlastních prostředků do nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalobkyně, neboť to byl stěžovatel, jemuž byla přezkoumávaným rozsudkem uložena povinnost vrátit žalobkyni dar, a to z důvodu hrubého porušování dobrých mravů; To, že žalovaný (stěžovatel) investoval do nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalobkyně, nemá při posuzovaní rozsudku okresního soudu právní význam. Krajský soud navíc uvedl, že stěžovatel tuto skutečnost v řízení ani neprokázal a ani netvrdil, v jaké konkrétní výši se tak stalo.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. 2. 2004, č.j. 33 Odo 392/2003-206, odmítl dovolání stěžovatele a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.825,- Kč. Nejvyšší soud poukázal především na skutečnost, že v souzené věci, v níž odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, uvažoval přípustnost dovolání výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. v závěru o posouzení otázky zásadního právního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., kterým lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud uvedl, že stěžovatel sice v dovolání tento argument použil, leč z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) zřetelně vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, shodně jako před ním i soud prvního stupně, vycházel. Nejvyšší soud prohlásil, že stěžovatel netvrdí, že by byl odvolací soud jím zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní (tedy, že by zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu), ale podstatou jeho námitek je výlučně výtka vadného hodnocení provedených důkazů; při něm soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění, neboli, zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně směru. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto výtek však dovolací soud není oprávněn přezkoumávat, neboť tento důvod nezakládá - jak bylo výše uvedeno - přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2004, č.j. 33 Odo 392/2003-206, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2002, č.j. 20 Co 99/2002-156, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2001, č.j. 14 C 159/96-130, napadl stěžovatel ústavní stížností [ze dne 20. 4. 2004 (Ústavnímu soudu doručenou dne 22. 4. 2004; označenou jako dovolání] doplněnou podáním (faxem ze dne 7. 5. 2004, doručeného dne 10. 5. 2004), ve které nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení v souzené věci. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že citovanými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), rovnost účastníků řízení a právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 listiny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že porušení svých práv spatřuje v tom, že v řízení nebyl řádně poučen o svých procesních právech a povinnostech (a nemohl použít prostředky procesní obrany), což se projevilo v pro něj nepříznivém rozhodnutí. Stěžovatel sice připustil, že není věcí Ústavního soudu, aby skutkově přezkoumával případ řešený před soudem, avšak současně poukázal na to, že se nemůže "nezmínit, že právě pro charakter porušení práva, pro který byl pravomocně odsouzen je anebo byl motivem, že s ním bylo v řízení nerovně zacházeno"; dále stručně uvedl skutkové okolnosti týkající se jeho rozvedeného manželství a majetkových poměrů souvisejících s předmětným darem.
Stěžovatel v dalším poukázal na to, že sice byl přítomen řízení před Okresním soudem v Hradci Králové, avšak "s jistotou nemůže tvrdit, zda byl vyrozuměn o všech úkonech provedených v soudním řízení". Stěžovatel současně uvedl, že v tomto řízení uplatnil námitku podjatosti soudkyně, o které nebylo rozhodnuto; je však prý otázkou, "zda stěžovatel kvalifikovaně tuto námitku uplatnil anebo zda ji neuplatnil z toho důvodu, že se mu nedostalo řádného poučení". V této souvislosti znovu apeloval na to, že prý nebyl poučen soudem o procesních právech a povinnostech, což nakonec vedlo k tomu, že (vzhledem k výkonu trestu odnětí svobody) nemohl předložit důkazy podporující a potvrzující jeho tvrzení. Porušení zásady rovnosti účastníků řízení následně spatřuje v tom, že se mu nedostalo ani poučení, že může podat žádost o ustanovení zástupce, byť v dané věci nepochybně předpoklady vymezené v ustanovení §30 o.s.ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2001) splňoval. Stěžovatel konečně namítl, že není v souladu se zásadou rovnosti fakt, že "rozlišovacím kritériem byl namísto předmětu řízení účastník sám", neboť jeho procesní postavení bylo ovlivněno jeho procesním postavení v řízení o rozvodu manželství, které soudila tatáž soudkyně. Uvedené skutečnosti proto - dle názoru stěžovatele - způsobily nerovné postavení účastníků, z něhož prý vyplývá porušení jeho práva garantovaného čl. 37 (poznámka: odst. 3) Listiny.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž se usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2004, č.j. 33 Odo 392/2003-206, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2002, č.j. 20 Co 99/2002-156, a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2001, č.j. 14 C 159/96-130, zrušují.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá porušení svého základního práva soudní ochranu ve smyslu čl. 36 (poznámka: odst. 1) Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by byl soud zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ani netvrdí. Ze soudního spisu je totiž zřejmé, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným postupem u obecných soudů a u Nejvyššího soudu ČR domáhal.
Ústavní soud obecně uvádí, že - v souladu s ustálenou judikaturou - (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In:: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží i princip rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), kterého se stěžovatel dovolává.
Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze dovodit, že by k porušení tohoto principu - v neprospěch stěžovatele - v soudním řízení došlo.
Stěžovatel především namítl, že nebyl řádně poučen soudem o svých procesních právech a povinnostech. Tuto námitku - s výjimkou níže uvedenou - však nijak nekonkretizuje a ani z obsahu spisu ji dovodit nelze. Je zřejmé, že byl i v průběhu řízení o úkonech v něm činěných dobře informován, projevoval zájem o jednání a pravidelně se ho zúčastňoval - vzdor výkonu trestu odnětí svobody - jak u soudu prvého stupně (srov. č.l. 101, 127), tak u soudu odvolacího (srov. č.l. 154). U těchto jednání mohl předložit příslušné důkazní návrhy, což - jak je z protokolů o jednání patrno - také činil a k pravdivosti obsahu některých provedených důkazů se vyjadřoval (č.l. 101 p.v.). Uvedenou námitku tedy akceptovat nelze.
Ústavní soud se neztotožňuje ani s tvrzením stěžovatele, že nebyl poučen o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce pro soudní řízení. Obsah spisu jasně svědčí o opaku. Stěžovatel navrhl, aby mu byl pro účely podání dovolání ustanoven zástupce-advokát a požádal o osvobození od soudních poplatků. Usnesením (č.l. 173)mu soud přiznal osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu a současně jej poučil, že může požádat o ustanovení zástupce pro toto řízení. I když bylo toto poučení patrně nadbytečné, ze spisu plyne, že Okresní soud v Hradci Králové usnesením (č.l. 194) ustanovil žalovanému-stěžovateli zástupcem pro uvedené řízení advokáta Mgr. Z. Č., takže stěžovatelovy zájmy byly v řízení - v souladu s jeho žádostí - nadále hájeny kvalifikovaným právníkem-advokátem.
Stěžovateli nelze dále přisvědčit, pokud tvrdí, že nebylo rozhodnuto o jeho námitce podjatosti soudkyně, neboť podle obsahu spisu takovou námitku nevznesl. V protokolu na č.l. 21 je výslovně uvedeno, že "účastníci nevznáší námitky podjatosti či nepříslušnosti zdejšího soudu". Takovou námitku pak stěžovatel ani v průběhu dalšího soudního řízení neuplatnil.
Ústavní soud konečně pro úplnost uvádí, že z ústavně právního hlediska nelze úspěšně zpochybňovat (poznámka: což ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nečiní) ani důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl. Výklad Nejvyššího soudu ČR týkající se nepřípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (v intencích stěžovatelem v dovolání formálně uváděného důvodu nesprávného právního posouzení věci, tj. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.) je v souzené věci jasný, standardní a nepřipouští pochybnosti. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svoji judikaturu (srov. např. sp. zn. III. ÚS 181/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha: C.H. Beck 1996, str. 345), dle níž posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, a to ani za situace, kdy stěžovatel v dovolání obsahově vyjadřoval nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž vycházel odvolací i prvostupňový soud.
Ústavní soud se též zabýval tím, zda byl soudní proces jako celek spravedlivý. Ani v tomto směru neshledal pochybení, neboť řízení bylo veřejné, obě strany měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům, důkazy navrhovaly a věc byla projednána obecnými soudy, takže není důvodu se domnívat, že by v souzené věci nepostupovaly nestranně a nezávisle. Proto Ústavní soud neshledal ani v tomto ohledu porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává.
Je tedy zcela zřejmé, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu