ECLI:CZ:US:2004:1.US.293.03
sp. zn. I. ÚS 293/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. V., zastoupeného Mgr. R. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 5 T 114/2001, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 12 To 88/02, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 3 Tdo 45/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti domáhal zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky, uvedených v záhlaví. Uvedl, že jako advokát vykonával obhajobu V. V., kterého Krajský soud v Praze uznal (ústavní stížností napadeným rozsudkem) ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 5 T 114/2001, vinným trestným činem krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. K odvolání obžalovaného Vrchní soud v Praze zrušil svým rozsudkem ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 12 To 88/02, napadený rozsudek ve vztahu k jmenovanému, a to ve výroku o trestu, a znovu rozhodl tak, že obžalovaného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Obžalovaný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 3 Tdo 45/2003, odmítl, neboť nesplňovalo předepsané náležitosti.
Podle názoru stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud mu prý svým rozhodnutím navíc odepřel i právo hájit se řádně před soudem dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a omezil také jeho právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze v takovém případě se jí může zabývat i po stránce věcné.
K věci nutno pro úplnost uvést, že stěžovatel předeslal, že dne 19. 5. 2003 podal obsahově shodnou ústavní stížnost, směřující proti stejným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Za stěžovatele však byl označen pan V. V. (otec obžalovaného V. V.), kterého stěžovatel Mgr. V. zastupoval jako advokát. Tato stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. května 2003, sp. zn. II. ÚS 283/03, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Argumenty, vyslovené v citovaném usnesení Ústavního soudu, v podstatě platí i pro zkoumaný případ. Ústavnímu soudu proto nezbývá, než znovu odkázat na ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), z něhož vyplývá, že oprávněným stěžovatelem je fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Taková právní situace však v souzené věci neexistuje.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá svým jménem pravomocná rozhodnutí obecných soudů, vydaná v trestním řízení vedeném proti jeho klientovi V. V. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že česká právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná tzv. actio popularis, a proto striktně vychází z toho, že stěžovatel musí být sám účastníkem napadeného řízení. Výjimku představuje toliko situace, kdy bylo rozhodnuto o právech fyzické nebo právnické osoby, přestože účastníkem daného řízení nebyla. V takovém případě by pravomocné rozhodnutí ve vztahu k této osobě představovalo "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu §87 odst. 1 písm. d) Ústavy (srov. např. Pl. ÚS 30/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5, str. 22).
Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí i z ústavní stížnosti, stěžovatel nebyl v projednávané věci účastníkem řízení před obecnými soudy, ale toliko právním zástupcem obžalovaného V. V. Nelze tedy tvrdit, že napadenými rozsudky Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a usnesením Nejvyššího soudu bylo rozhodováno o jeho základních právech a svobodách. Stěžovatel by totiž musel být, jak shora zdůrazněno, napadeným zásahem orgánu veřejné moci sám postižen, k čemuž zjevně nedošlo. Oprávněnou osobou ve smyslu čl. 6 odst. 3 Úmluvy je "každý, kdo je obviněn z trestného činu"; ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny je to "obviněný". Stěžovatel tudíž není aktivně legitimován k podání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti (k výše uvedeným závěrům srov. i názory odborné literatury např. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, komentář, Praha, C.H. Beck, str. 156, 293, Šimíček, V.: Ústavní stížnost, Praha, Linde, 2001, str. 165 an.).
Stěžovatel, jak je zřejmé, v zásadě směšuje řízení před obecnými soudy s řízením před Ústavním soudem a procesní postavení právního zástupce s postavením obžalovaného v trestním řízení. Je nutno si však uvědomit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řízení před ním není pokračováním v řízení před těmito soudy, leč řízením zcela specifickým, kde jedinou oprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti (stěžovatelem) může být pouze ten, do jehož základního práva nebo svobody bylo, nebo mohlo být v řízení před orgány veřejné moci zasaženo, jak je z již shora uvedeného odůvodnění zcela zřejmé.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj