ECLI:CZ:US:2004:1.US.315.03
sp. zn. I. ÚS 315/03
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 8. června 2004 sp. zn. I. ÚS 315/04 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. F. proti průtahům v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 41 P 74/2000.
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na náhradu nákladů právního zastoupení se odmítá.
Odůvodnění:
Předmět a přípustnost ústavní stížnosti
Ústavní stížností ze dne 7. 6. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud konstatoval, že Obvodní soud pro Prahu 9 porušil jeho základní práva zaručená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to průtahy v řízeních o návrzích stěžovatele na vydání předběžných opatření ze dne 1. 4. 2003 a o návrzích stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí ze dne 12. 7. 2001, ze dne 27. 9. 2001 a ze dne 24. 3. 2003. Stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9 pokračovat v porušování jeho práv. Stěžovatel vznesl i návrh na náhradu nákladů právního zastoupení, protože to odůvodňují jeho osobní a majetkové poměry. Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon"), a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona).
Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9 (41 P 74/2000) ve věcech jeho synů, nezletilých T. a. M. (nar. 1989 a 1992, dále též "nezletilí"), jehož předmětem je úprava styku a stanovení výživného, a které navazuje na skončené řízení o rozvodu manželství stěžovatele a Mgr. M. F. (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 7. 2000 č.j. 15 C 45/2000-16), kdy dalším rozsudkem téhož soudu ze dne 26. 5. 2000 byla schválena dohoda rodičů, podle níž byli nezletilí svěřeni do péče matky Mgr. M. F. (dále též "matka") a bylo stanoveno výživné. Ode dne 25. 9. 2000 je u Obvodního soudu pro Prahu 9 vedeno řízení, jehož cílem je mj. i upravit styk otce s nezletilými. Stěžovatel podotkl, že vždy řádně plnil rodičovské povinnosti vůči nezletilým a řádně vykonával svá rodičovská práva, pokud mu to neznemožnil obvodní soud svým zásahem. Stěžovatel má své syny velmi rád, zajímá se o jejich výchovu, o školní výsledky i o mimoškolní aktivity. Usiluje o jejich svěření do své výchovy tak, aby svým dětem zajistil možnost vyrůstat po boku obou rodičů.
Dne 14. 2. 2001 vydal obvodní soud předběžné opatření, kterým upravil styk stěžovatele s nezletilými. Podle tohoto předběžného opatření je stěžovatel oprávněn se se svými syny stýkat každý sudý víkend v roce, a to od pátku 16.00 hodin do neděle 18.00 hodin. Stěžovatel poukázal, že v odůvodnění předběžného opatření se konstatuje existence naléhavé potřeby úpravy styku, a upozornil, že toto předběžné opatření bylo vydáno za situace, kdy matka nezletilých prokazatelně, opakovaně a bezdůvodně stěžovateli nepředávala děti ve sjednaném čase. Toto předběžné opatření do dne podání ústavní stížnosti nezaniklo ani nebylo zrušeno (§77 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu) a nebylo ani pravomocně rozhodnuto ve věci samé. Protože matka nezletilých od června 2001 bezdůvodně (a v rozporu s vydaným předběžným opatřením) fakticky úplně bránila styku stěžovatele s nezletilými, podal stěžovatel tři návrhy na výkon rozhodnutí o předběžném opatření ze dne 14. 2. 2001, a to 12. 7. 2001, 27. 9. 2001 a 24. 3. 2003 (dne 12. 7. 2001 podal stěžovatel i návrh na výkon rozhodnutí o uložení pokuty). Přitom do dne podání ústavní stížnosti (7. 6. 2003) obvodní soud, navzdory těmto návrhům, nerozhodl. Stěžovatel podal několik stížností na průtahy v řízení o výkon předběžného opatření, přičemž upozornil, že splňovaly všechny zákonem předepsané podmínky. Přitom s ohledem na povahu řízení o výkon rozhodnutí a na zásady jej ovládající nelze jeho řádným návrhům nevyhovět. Navíc stěžovatel v řízení opakovaně poukazoval, že nejde jen o to návrhu neodkladně vyhovět, ale také jej co nejrychleji provést, neboť věci tohoto druhu, mají-li vést k žádoucímu výsledku, musí probíhat bez zbytečného prodlení. Obvodní soud o návrhu na výkon předběžného opatření po dobu přesahující 22 měsíců nerozhodl, a těmito průtahy je podle stěžovatele porušováno i jeho základní právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel uvedl, že obvodní soud vůbec nerozhodl o jeho návrhu na vydání předběžného opatření na změnu výchovy u mladšího syna (ze dne 6. 2. 2003), o návrhu předběžného opatření na předání obou nezletilých na dobu letních prázdnin (ze dne 10. 3. 2003) a o návrhu na vydání předběžného opatření ohledně snížení výživného se zpětnou platností (ze dne 10. 2. 2003), proto dne 1. 4. 2003 stěžovatel znovu navrhl vydání obdobných předběžných opatření. Do dne podání ústavní stížnosti soud o těchto návrzích nerozhodl, přestože je povinen tak učinit do 7 dnů po jejich podání (§75 občanského soudního řádu) Tato lhůta vypovídá o zájmu zákonodárce na rychlosti rozhodování a je ztělesněním práva stěžovatele na vydání rozhodnutí, a to bez ohledu na technické či organizační problémy. Tento maximální časový úsek je nesporně kritériem pro rozlišení oprávněnosti zásahu do práva podle §38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soud v případě jeho návrhů ze dne 1. 4. 2003 tzv. jiným zásahem zasáhl do základního práva garantovaného citovanými články Listiny a Úmluvy. Stěžovatel se domnívá, že ve věci návrhů na výkon předběžného opatření (12. 7. 2001, 27. 9. 2001 a 24. 3. 2003) a návrhů na vydání předběžných opatření ze dne 1. 4. 2003, byla porušena jeho základní práva, když soud do dne podání ústavní stížnosti nenaplnil soud svou povinnost vydat rozhodnutí.
Stěžovatel uvedl, že si na průtahy opakovaně stěžoval u předsedy a místopředsedy Obvodního soudu pro Prahu 9 (např. 10. 3. a 27. 3. 2003, 21. 5. a 2. 6. 2003) u předsedy Městského soudu v Praze (7. 4. 2003) i u Ministerstva spravedlnosti (12. 8. 2002 a 23. 9. 2002) a poukázal na závěry Ústavního soudu, podle nichž je věcí státu, aby organizoval soudnictví tak, aby případné nedostatky nešly k tíži účastníků, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době (sp. zn. IV. ÚS 55/94), s tím, že v jejich světle považuje stanoviska ke svým stížnostem za nedostatečná, neodůvodněná a nesprávná. Průtahy nelze ospravedlnit poukazem na spis nacházející se přechodně u jiného soudu nebo dokonce jeho ztrátou stejně tak jako obecně známou přetížeností soudů, protože je nelze interpretovat jinak, než jako technické a organizační problémy, které ale nemohou jít k tíži stěžovatele. Z vyjádření místopředsedy Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 5. 2003 neobdržel stěžovatel žádnou informaci o vyřízení návrhů na vydání a výkon předběžných opatření, přestože o ni opakovaně požádal. Za neuspokojivé a nesprávné považuje stěžovatel též odůvodnění, které podal tento místopředseda dne 6. 6. 2002, kdy konstatováním průtahů a nedodržování zákonných lhůt zásah do práva na spravedlivý proces potvrdil, nicméně nečinil nic k nápravě tohoto protiústavního stavu. Rovněž z vyjádření místopředsedy Městského soudu v Praze (9. 5. 2003) stěžovatel neobdržel informaci o způsobu vyřízení jeho návrhů, když pouze získal nepodstatnou informaci o pohybu a možné ztrátě spisu.
Dne 30. 3. 2004 byl Ústavnímu soudu dán stěžovatelem na vědomí dopis Evropského soudu pro lidská práva (dále též "ESLP") ze dne 11. 3. 2004, kde se sděluje, že předseda senátu druhé sekce dle čl. 41 jednacího řádu ESLP, rozhodl o přednostním vyřízení stížnosti týkající se téže věci, ve které byla podána předmětná ústavní stížnost.
Rekapitulace úkonů soudu
Ústavní soud (u kterého došlo z důvodu skončení výkonu funkce k výměně soudce zpravodaje), si vyžádal u Obvodního soudu pro Prahu 9 kopie všech relevantních částí spisu sp. zn. 41 P 74/2000, z nichž by bylo možno zjistit kroky činěné v řízení o úpravě styku stěžovatele s nezletilými a o návrzích na vydání předběžných opatření a na jejich výkon. Podle předběžného opatření Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 2. 2001 sp. zn. 41 P 74/2000, jež tvoří přílohu ústavní stížnosti, je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilými každý sudý víkend od pátku 16.00 do neděle 18.00 tak, že je převezme v místě bydliště matky a poté je řádně a včas matce po ukončení styku odevzdá. Matka je povinna nezletilé ke styku s otcem řádně připravit a stěžovateli je řádně a včas předat. Případné změny jsou oba rodiče povinni si oznámit nejméně 48 hodin před započetím styku. Z odůvodnění vyplývá, že tento návrh podala matka a stěžovatel se k němu připojil, když na výše uvedeném časovém režimu se oba dohodli. V odůvodnění se dále uvádí, že o úpravě styku stěžovatele s nezletilými, popř. o návrhu na změnu výchovy nebylo dosud rozhodnuto, neboť řízení si vyžádá komplexnější dokazování, mj. i znalecké zkoumání. V daném stadiu však bylo podle soudu osvědčeno, že je naléhavá potřeba zatímně upravit styk otce s nezletilými tak, aby měl možnost se s nimi vídat, protože při předávání dochází mezi rodiči k závažným konfliktům. Cílem bylo zamezit zbytečným dohadům mezi rodiči ohledně tohoto styku.
Dne 12. 7. 2001 podal stěžovatel návrh na výkon rozhodnutí o uložení pokuty, kterým se domáhal, aby matka nezletilých byla pokutována za maření styku otce s nezletilými částkou 15 000 Kč (viz přílohy ústavní stížnosti), a podal též návrh, aby soud nařízením výkonu rozhodnutí o předběžném opatření zajistil předání dětí každý sudý pátek ve stanovenou hodinu. Dne 27. 9. 2001 otec podal nový návrh na úpravu předběžného opatření ze dne 14. 2. 2001, jímž se domáhal, aby mohl syny vyzvedávat ve škole, a aby v tento den měla matka a její příbuzní přístup do školy zakázán. Otec ve stejný den podal návrh na změnu péče tak, že nezletilí se svěřují do péče otce na dobu dvou let a matce se stanoví výživné a podal návrh na uložení pokuty matce ve výši 50 000 Kč za soustavné maření předávání dětí o prázdninách. Městská část Praha 9 - odbor péče o dítě (dále jen "OPD") dne 16. 10. 2001 navrhla, aby byly zamítnuty návrhy stěžovatele na změnu styku s nezletilými a na svěření nezletilých do jeho péče. Obvodní soud usnesením ze dne 19. 10. 2001 zamítl návrhy otce na vydání předběžných opatření o svěření obou nezletilých do jeho péče a na úpravu styku s nezletilými. Městský soud v Praze dne 7. 12. 2001 usnesením zrušil usnesení ze dne 19. 10. 2001 o změně výchovy nezletilých a o úpravě styku s nezletilými, protože nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti rozhodující soudkyně, kterou vznesl otec dne 2. 7. 2001. Protože soudkyně Mgr. H. konstatovala, že se díky arogantnímu jednání stěžovatele a neoprávněnému napadání její osoby cítí být podjata, Městský soud v Praze dne 12. 12. 2001 rozhodl, že tato soudkyně se vylučuje z projednávání předmětné věci. Nově byla věc přidělena JUDr. T., která po provedení nezbytných přípravných úkonů dne 26. 3. 2002 konala jednání ve věci samé a poté věc odročila na 30. 4. 2002, které však muselo být odročeno, protože se nepodařilo zkontaktovat navrženého svědka, a konalo se až 20. 6. 2002.
V dopisu místopředsedy Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 6. 2002 se konstatuje, že výkon předběžného opatření ze dne 14. 2. 2001 nebyl nařízen, protože situace je komplikována procesním postojem stěžovatele a matky nezletilých, kdy je spis neustále odesílán Městskému soudu v Praze k rozhodnutím o podaných odvoláních. K předběžnému opatření ze dne 2. 5. 2002 bylo sděleno, že soudkyně vychází z toho, že dne 20. 6. 2002 bude rozhodnuto ve věci samé, tj. i o podaných návrzích, proto soudkyně upřednostňuje toto rozhodnutí, aby jednání nebylo zmařeno případným odvoláním podaným jedním z rodičů. Dne 20. 6. 2002 se konalo jednání; byli mj. vyslechnuti oba nezletilí bez přítomnosti rodičů a byl vyslechnut svědek, který potvrdil, že stěžovatel od září 2000 do května 2001 pobíral odměnu ve výši 70 000 Kč měsíčně a že nevěděl, že je stěžovatel evidován na úřadu práce). Dne 25. 6. 2002 byl po dokončení dokazování vyhlášen rozsudek, který nabyl právní moci až 12. 2. 2004, protože otec proti němu podal dne 9. 9. 2002 odvolání a spis nebyl předložen odvolacímu soudu ani do jara 2003, načež bylo někdy po 19. 3. 2003 zjištěno, že se musí rekonstruovat z důvodu jeho ztráty.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 6. 2002 ve znění opravného usnesení ze dne 23. 9. 2002 byl stěžovateli zakázán styk s nezletilými a současně byly zamítnuty jeho návrhy na snížení výživného, na změnu výchovy a na vydání předběžných opatření ze dne 12. 7. 2001 (svěření nezletilých do výchovy otce a stanovení vyživovací povinnosti matce), ze dne 27. 9. 2001 (na změnu péče na dobu 2 roků a na stanovení vyživovací povinnosti matce), ze dne 29. 10. 2001 (na úpravu styku pod dobu školních prázdnin a ostatního volna), ze dne 2. 5. 2002 (na úpravu styku po dobu letních prázdnin). Současně soud stanovil nad výchovou nezletilých soudní dohled. V odůvodnění tohoto nepravomocného rozsudku se zákaz styku s nezletilými odůvodňuje nutným zájmem nezletilých a poukazem na jejich stresování při setrvávání s otcem, kdy jejich odmítání otce se dostalo do stadia nenávisti.
Návrhem ze dne 11. 11. 2002, se otec znovu domáhal nařízení výkonu předběžného opatření ze dne 14. 2. 2001 s tvrzením, že přes zákaz styku s nezletilými vyslovený v rozsudku ze dne 25. 6. 2002 zůstává předběžné opatření v platnosti. Návrhem ze dne 24. 3. 2003, doprovozeným trestním oznámením na soudkyni JUDr. T. pro maření výkonu úředního rozhodnutí, se stěžovatel opět domáhal nařízení výkonu předběžného opatření ze dne 14. 2. 2001. Ve stejný den podala matka nezletilých návrh na vydání předběžného opatření spočívajícího v zákazu styku stěžovatele s nezletilými. Dne 1. 4. 2003 podal otec tři návrhy na vydání předběžných opatření (předání nezletilých na dobu prázdnin, na změnu výchovy u mladšího syna a na změnu výživného se zpětnou platností) s odůvodněním, že nedostal v zákonné lhůtě odpověď na podané návrhy (10. 2. 2003, 6. 3. 2003, 10. 3. 2003).
V dopisu místopředsedy Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2003 adresovaném stěžovateli se konstatuje, že předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 9 je dáván pokyn k urychlené rekonstrukci spisu 41 P 74/2000 a bylo dáno ujištění, že místopředseda Městského soudu v Praze bude rekonstrukci osobně sledovat. Závěrem se konstatuje, že Městský soud v Praze nemá oprávnění nařídit, aby bylo jednání u odvolacího soudu nařízeno do jednoho měsíce. Dále byl k dispozici záznam o dopisu odeslaném dne 3. 6. 2003, v němž je stěžovatel Obvodním soudem pro Prahu 9 vyzýván, aby předložením svých dosud učiněných podání umožnil rekonstrukci spisu.
Dne 10. 6. 2003 obvodní soud odmítl návrh stěžovatele na snížení výživného ze dnů 10. 2. 2003 a 1. 4. 2003, zamítl návrh na změnu péče ze dnů 6. 3. 2003 a 1. 4. 2003 a zamítl též návrhy na změnu styku s nezletilými ze dnů 10. 3. 2003 a 1. 4. 2003. Vše s konstatováním, že se o nich rozhoduje sedm dní po ukončení rekonstrukce spisu. Dne 10. 6. 2003 soud předběžným opatřením na návrhy matky zakázal styk stěžovatele s nezletilými, protože se domníval, že jeho chování působí na nezletilé negativně, a je proto nutné kontakty zajišťovat ve spolupráci s odbornými pracovišti. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel dne 23. 6. 2003 odvolání, v nichž uvádí, že je podává přesto, že rozhodnutí byla doručena 4 dny po vznesení námitky podjatosti, a jsou proto ve vztahu ke stěžovateli neplatná od samého počátku. OPD dopisem ze dne 17. 7. 2003 navrhl potvrzení usnesení obvodního soudu, proti nimž podal otec odvolání. Dne 30. 6. 2003 podal stěžovatel návrh na předběžné opatření spočívající ve svěření nezletilých do jeho péče a stanovení vyživovací povinnosti matce, který byl 4. 7. 2003 obvodním soudem zamítnut, proti čemuž podal stěžovatel dne 14. 7. 2003 odvolání.
Dne 31. 7. 2003 byl stěžovatel Městským soudem v Praze vyzván, aby sdělil, zda vznáší námitku podjatosti soudkyně a v čem ji spatřuje. Dne 8. 10. 2003 podala JUDr. T. vyjádření, v němž mj. konstatovala, že podání otce, v nichž jí vyzýval k rezignaci a nařizoval, jak má postupovat a rozhodovat, neměla vliv na její rozhodování a nezávislost. Avšak po delší době od vynesení rozhodnutí útoky otce vůči ní zesílily. Proto se, s ohledem na podání stěžovatele, v nichž ohrožuje její děti, cítí být podjatá.
Následně byl Městským soudem v Praze dne 26. 11. 2003 vydán rozsudek, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 6. 2002 ve výrocích o zamítnutí návrhů na snížení výživného a na změnu výchovy. Potvrzeny byly rovněž výroky o zamítnutí návrhů otce na vydání předběžných opatření, kterými se domáhal změny péče, stanovení vyživovací povinnosti matce a na úpravu styku po dobu školních prázdnin, ostatního volna a v období letních prázdnin. Soud zrušil výrok o zákazu styku stěžovatele s nezletilými (pro nepřezkoumatelnost v důsledku nerespektování zásad pro úpravu styku a pro učinění závěrů, které nevyplývají ze znaleckých posudků) a výrok o soudním dohledu nad výchovou nezletilých (nebylo osvědčeno, že je výchova ohrožena či narušena, a dohled lze stanovovat toliko nad nezletilými) a věc vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze dalším výrokem potvrdil usnesení obvodního soudu ze dne 10. 6. 2003 o návrzích na vydání předběžných opatření ohledně snížení výživného, změně výchovy nezletilého M. a styku s nezletilými o letních prázdninách v roce 2003. Potvrzeno bylo usnesení ze dne 4. 7. 2003, jímž nebylo vyhověno návrhu na změnu výchovy. Městský soud v Praze změnil usnesení obvodního soudu ze dne 10. 6. 2003, jímž bylo vyhověno návrhu matky na zákaz styku otce s nezletilými tak, že tento návrh zamítl. Městský soud v Praze současně nařídil, aby věc projednal jiný soudce, když předtím neshledal důvodnou námitku podjatosti JUDr. T., avšak konstatoval, že v řízení došlo k závažným chybám spočívajícím v nedodržování lhůt při rozhodováních o návrzích na předběžná opatření, byť byly ovlivněny ztrátou a rekonstrukcí spisu, protože tato skutečnost není z pohledu účastníka řízení významnou. Soud rovněž vyjádřil právní názor, že ani u jednoho z návrhů na předběžná opatření nebyla prokázána potřeba zatímní úpravy. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 12. 2. 2004.
Stěžovatel poté podal dne 25. 1. 2004 další návrh na změnu výchovy nezletilých a návrh na nepřiznání výživného podle §96 odst. 2 zákona o rodině, když předtím podal návrhy na snížení výživného a na omezení rodičovských práv matky (dne 30. 12. 2003 a 15. 1. 2004). Dne 27. 1. 2004 byla věc přikázána Mgr. L. K., která dne 6. 2. 2004 zamítla návrh matky na zákaz styku otce s nezletilými a dne 9. 2. 2004 vyzvala stěžovatele k odstranění vad jeho návrhů. Dne 10. 2. 2004 navrhl stěžovatel, aby soud uložil matce pokutu za maření styku s nezletilými, a podal čtvrtý návrh na výkon předběžného opatření ze dne 14. 2. 2001. Dne 12. 2. 2004 zahájila soudkyně kroky k vydání rozhodnutí ve věci samé opatřováním důkazů a též vyzvala stěžovatele k odstranění vad a doplnění návrhu ze dne 12. 2. 2004, které dne 16. 2. 2004 vyhověl. Dne 16. 2. 2004 navrhl stěžovatel předběžné opatření ohledně jarních prázdnin mladšího syna M. Stejného dne podala matka návrh na zúžení styku otce s nezletilými tak, aby se konal pod dohledem psychologa. Oba návrhy obvodní soud dne 19. 2. 2004 zamítl. Dne 19. 2. 2004 ustanovil obvodní soud (pro tam uvedená řízení) městkou část Praha 9 (OPD) kolizním opatrovníkem nezletilých. Dne 25. 2. 2004 informoval otec obvodní soud o nepředávání dětí jejich matkou a oznámil změnu termínu styku s dětmi (místo v pátek 5. 3. 2004 si je vyzvedne v sobotu 6. 3. 2004 v 8 hodin ráno). Dne 25. 2. 2004 navrhl kolizní opatrovník, aby se setkání otce s nezletilými konalo za přítomnosti psycholožky v Dětském centru Paprsek.
Dne 2. 3. 2004 vyzval obvodní soud matku, aby respektovala předběžné opatření ze dne 14. 2. 2001, s poučením o možnosti uložit jí pokutu do výše 50 000 Kč, o možnosti odejmout dítě a o tom, že rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům, s tím že bezdůvodné bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem může být důvodem ke změně výchovy, která může být svěřena i třetí osobě. Dne 3. 3. 2004 obvodní soud změnil předběžné opatření ze dne 14. 2. 2001 tak, že stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilými každé sudé pondělí za přítomnosti psycholožky v DC Paprsek a dále každou sudou sobotu od 10:00 do 17:00. Dne 4. 3. 2004 vyzval stěžovatel soud, aby nařídil na pátek 19. 3. 2004 soudní exekuci nezletilých. Dne 11. 3. 2004 stěžovatel navrhl vydání předběžného opatření ohledně přechodné úpravy styku otce s dětmi a podal odvolání proti předběžnému opatření ze dne 3. 3. 2004. V dopisu soudu zároveň sdělil, že nebude respektovat předběžné opatření ze dne 3. 3. 2004 a že se nezúčastní jednání nařízeného na 30. 3. 2004. Dne 17. 3. 2004 navrhl stěžovatel předběžné opatření (ohledně velikonočních prázdnin mladšího syna), což bylo dne 24. 3. 2004 zamítnuto. Dne 18. 3. 2004 předložila Mgr. K. věc odvolacímu soudu k rozhodnutí o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem dne 11. 3. 2004 (tedy před prvním jednáním ve věci samé) a dne 19. 3. 2004 rozhodl Městský soud v Praze, že tato soudkyně podjatá není. Dne 29. 3. 2004 podala matka návrh na zvýšení výživného placeného stěžovatelem a návrh na zbavení stěžovatele rodičovské zodpovědnosti a dne 24. 3. 2004 navrhla matka změnu termínu styku stěžovatele s dětmi za přítomnosti psycholožky
Dne 30. 3. 2004 proběhlo jednání ve věci samé za účasti stěžovatele, matky a OPD. Následně bylo rozsudkem obvodního soudu ze dne 30. 3. 2004 zastaveno řízení o stanovení dohledu nad nezletilými a byly zamítnuty návrhy otce na snížení výživného po dobu trvání vazby a na nepřiznání výživného podle §96 odst. 2 zákona o rodině. Další jednání bylo odročeno na neurčito pro nutnost předložit věc odvolacímu soudu a za účelem ustanovení vědeckého ústavu, který zpracuje znalecký posudek. Dne 1. 4. 2004 podal stěžovatel odvolání proti usnesení obvodního soudu ze dne 24. 3. 2004 a vyslovil "námitku systémové podjatosti a morální nezpůsobilosti Mgr. K.". Dne 13. 4. 2004 navrhl stěžovatel vydání předběžných opatření ohledně doprovodu mladšího syna k zubnímu lékaři a ohledně letních školních prázdnin obou nezletilých; návrhy byly dne 19. 4. 2004 zamítnuty, proti čemuž stěžovatel podal dne 27. 4. 2004 odvolání. Dne 19. 4. 2004 byl vyhotoven rozsudek ze dne 30. 3. 2004. Konečně dne 19. 4. 2004 navrhl otec umístění nezletilých do ústavní péče a navrhl vyloučení Mgr. K. z projednávaného případu "pro neschopnost".
Rekapitulace vyjádření účastníků a vedlejších účastníků
Ústavní soud vyzval Obvodní soud pro Prahu 9 k vyjádření se k ústavní stížnosti a k doložení procesních kroků, jimiž bylo rozhodováno o návrzích stěžovatele, ohledně nichž dochází k průtahům. Současně byl obvodní soud vyzván, aby sdělil, kdy u něj bude předmětná věc nejpozději skončena. Obvodní soud prostřednictvím předsedkyně senátu Mgr. L. K. k výzvě sdělil, že věc byla touto soudkyní převzata 27. 1. 2004 a ze spisu vyplývá, že od této doby řádně a ve lhůtě opakovaně rozhoduje o předběžných opatřeních navrhovaných otcem (16. 2., 11. 3., 17. 3. 2004 a 13. 4. 2004 2x), matkou (21. 1. a 16. 2. 2004) a kolizním opatrovníkem (25. 2. 2004), jakož i o dalších návrzích. Ve věci bylo jednáno dne 30. 3. 2004 a bylo rozhodnuto částečným rozsudkem. Stěžovatel podal několikerá odvolání a opakovaně navrhuje vyloučení soudkyně z důvodu podjatosti. Věc bude bezprostředně po vyjádření k ústavní stížnosti předložena odvolacímu soudu. Současně bude zadáno vypracování revizního znaleckého posudku.
Ústavní soud požádal o vyjádření i vedlejší účastníky, jimiž jsou nezletilí T. a M. F., které zastupuje ustanovený kolizní opatrovník, který se však práva vedlejší účasti vzdal. K vyjádření byla rovněž vyzvána i Mgr. M. F., která se svého postavení vzdala. Proto nemohlo být přihlíženo k další části jejího podání, v níž se vyjadřovala k ústavní stížnosti.
Vymezení rámce přezkumu podle zákona a judikatury
Na podkladě podané ústavní stížnosti bylo posuzováno dotčení na ústavně zaručených právech stěžovatele z důvodu tvrzených průtahů. Při respektování subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona) a za situace, kdy o věci samotné ještě nebylo rozhodnuto, nemohl Ústavní soud na podkladu podané ústavní stížnosti posuzovat podstatu věci samotné, v níž jde především o střet práv nezletilých dětí, chráněných mj. Úmluvou o právech dítěte, s rodičovskými právy stěžovatele a matky nezletilých.
K průtahům v řízení před obecnými soudy se Ústavní soud vyslovil již v několika nálezech, podle nichž je povinností státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 55/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 42, str. 35, nebo sp. zn. IV. ÚS 466/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 10, nález č. 38, str. 251 - všechna rozhodnutí obsažená ve Sbírce rozhodnutí jsou též dostupná pod uvedenými spisovými značkami na www.judikatura.cz). Při posuzování přiměřenosti doby řízení je třeba vycházet z okolností konkrétního případu, zejména složitosti dané záležitosti a chování účastníků řízení (např. srov. sp. zn. II. ÚS 445/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 14, nález č. 73, str. 117). K průtahům v řízeních o úpravě styku s nezletilými byla z hlediska čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte (kde se uznává právo dítěte odděleného od jednoho z rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte) akcentována povinnost soudu hodnotit z tohoto hlediska konkrétní situaci, na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností (nález sp. zn. I. ÚS 112/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 10, nález č. 35, str. 229).
Ústavní soud při svém rozhodování respektuje také příslušná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Podle ustáleného názoru ESLP musí být přiměřenost délky řízení posuzována s přihlédnutím k okolnostem případu a ke kritériím zakotveným v judikatuře ESLP, tj. především ke složitosti věci, k jednání stěžovatele a k jednání příslušných státních orgánů, stejně jako k tomu, co bylo při sporu pro stěžovatele v sázce (rozh. ze dne 27. 6. 2000 Frydlender vs. Francie, 30979/96; 26. 9. 2002 Becker vs. Německo, 45448/99; 7. 1. 2003, Bořánková vs. Česká republika, 41486/98, §53).
Avšak podle konstantní judikatury Ústavní soud při rozhodování o průtazích v řízení musí zkoumat, zda v době rozhodnutí o ústavní stížnosti jsou průtahy aktuální (usnesení publikované pod sp. zn. IV. ÚS 202/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 27, usn. č. 28, str. 325; nebo Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2001, str. 296, či nepublikovaná usnesení sp. zn. I. ÚS 26/03, sp. zn. II. ÚS 109/99, sp. zn. II. ÚS 511/03, sp. zn. III. ÚS 308/03, sp. zn. IV. ÚS 145/03.) Tento právní názor mj. reflektuje empirický fakt, že samotné podání ústavní stížnosti na průtahy donutí obecné soudy k jejich účinné eliminaci. Není-li zásah aktuální, postrádá navíc vyslovení požadovaného výroku rozumný smysl, protože Ústavní soud nemá např. možnost stěžovatele kompenzovat.
Posouzení věci Ústavním soudem
Po přezkoumání ústavní stížnosti ve výše uvedeném rámci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Z výše uvedené rekapitulace řízení nepochybně vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 9 zatížil řízení nedůvodnými průtahy, a to v období od vynesení nepravomocného rozsudku ve věci samé dne 25. 6. 2002 do doby zahájení (doložených) kroků směřujících k předložení věci Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o stěžovatelem podaném odvolání a o námitce podjatosti soudkyně JUDr. T. (5. 6. 2003). Na tomto objektivním konstatování nemůže nic změnit ani skutečnost, že bylo nutno rekonstruovat spis, protože tato skutečnost objektivně dopadá na obvodní soud, resp. na státní moc, a nemůže jít k tíži stěžovateli. Ústavní soud však nemohl přehlédnout, že ihned poté, co byl spis rekonstruován, začal obvodní soud v červnu 2003 znovu rozhodovat o stěžovatelových návrzích, jimž se domáhal přijetí účinných opatření, kterými by byl státní mocí vynucen jeho styk s nezletilými. Bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele na snížení výživného ze dne 10. 2. 2003, soud zamítl návrh na změnu péče ze dne 6. 3. 2003 a 1. 4. 2003 a zamítl též návrhy na změnu styku s nezletilými ze dne 10. 3. 2003 a ze dne 1. 4. 2003. Dne 10. 6. 2003 soud předběžným opatřením zakázal styk otce s nezletilým.
Tři dny po podání ústavní stížnosti Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl o návrzích na vydání předběžných opatřeních (resp. na zajištění jejich výkonu), ohledně nichž stěžovatel namítá průtahy. Zároveň zakázal styk stěžovatele s nezletilými (10. 6. 2003) v přesvědčení, že chování stěžovatele na nezletilé působí negativně, a je proto nutné kontakty zajišťovat ve spolupráci s odbornými pracovišti. Setrval tak v názoru vyjádřeném v jeho rozsudku z 25. 6. 2002. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že soud nepovažoval za možné nutit matku k předávání dětí stěžovateli (jak stěžovatel navrhoval dne 24. 3. 2003). Tím z pohledu obvodního soudu nutně zanikla možnost vynucovat styk stěžovatele s nezletilými.
Zde je nutno připomenout, že předběžné opatření jako důležitý nástroj pro působení na ty subjekty sporu, které v době sporu mohou působením na jeho "předmět" učinit konečné soudní rozhodnutí bezcenným, je zároveň povýtce akcesorickým procesním institutem, který se velmi úzce váže na rozhodnutí ve věci samé. Jeho předmětem nemůže být takový návrh výroku, jehož vynesení by nahrazovalo rozhodnutí ve věci samé. Soud navíc vždy musí sledovat, zda vydání předběžného opatření není v rozporu s aktuálním stavem řízení. V případě, kdy jsou předmětem soudního sporu nezletilí, je třeba při soudním vynucování styku postupovat i s ohledem na ústavně chráněný zájem nezletilých, respektovat jejich přání a dbát na to, aby rozhodnutí soudu nepoškodilo jejich psycho-sociální vývoj (ať už tím, že se styk neumožní, nebo tím, že bude vynucen). Tento závěr platí i pro nucený výkon předběžného opatření. Aniž by se proto Ústavní soud vyjadřoval k věci samé, musí konstatovat, že obvodní soud měl nejpozději od 17. 7. 2001, kdy zamítl návrh na svěření nezletilých do péče stěžovatele, důvodné pochybnosti, zda vynucování práva stěžovatele na styk s dětmi, není v kolizi s jejich zájmy. Ústavní soud, vzhledem k pochybám o nejlepším způsobu zajištění styku stěžovatele s nezletilými, nepovažuje za prokázané, že do vynesení rozsudku dne 25. 6. 2002 a poté až od prvních měsíců roku 2003, kdy stěžovatel znovu začal vynucovat zajištění styku s nezletilými, panovala situace, kdy jeho návrhům "nebylo možno nevyhovět". Navíc i Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2003 konstatuje, že v řízení podávané návrhy na vydání předběžných opatření jsou poznamenány nepochopením účelu a smyslu tohoto specifického prostředku vynucování práva, a konstatuje, že předběžným opatřením nelze prejudikovat konečné rozhodnutí o styku s nezletilým.
Stěžovatel podal ústavní stížnost 7. 6. 2003, přitom první rozhodnutí o jím podaných návrzích byla vydána 10. 6. 2003. Poté probíhaly nutné předkládací úkony, které vyústily ve vydání rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, k čemuž došlo 26. 11. 2003. Ještě předtím, než tento rozsudek nabyl právní moci, byla věc, mj. i pro shledání výše popsaných průtahů, přidělena v pořadí již třetí soudkyni Mgr. K., která od chvíle, kdy jí věc byla přidělena, postupuje bez jakýchkoli průtahů a v souladu s pravidly spravedlivého procesu. S obsahem spisu se seznámila a činila kroky potřebné k tomu, aby věc mohla být rozhodnuta. Dle názoru Ústavního soudu proto odpadl důvod pro vydání nálezu, kterým by Obvodnímu soudu pro Prahu 9 bylo zakázáno dále pokračovat v průtazích v řízení tím, že zůstane i nadále nečinný, což ve svých důsledcích vede k tomu, že se návrh stěžovatele stal zjevně neopodstatněným, a to přestože v průběhu řízení k nedůvodným průtahům došlo. To však již zpětně Ústavní soud napravit nemůže, neboť zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mu neumožňuje napravit v současné době již neexistující pochybení obecného soudu.
Stěžovatel namítal průtahy i ohledně svých návrhů ze dnů 12. 7. a 27. 9. 2001, zde však nutno konstatovat, že tyto návrhy podal v poté, co návrhem ze dne 2. 7. 2001 zahájil řízení o podjatosti soudkyně H., a u obvodního soudu tak z hlediska konstrukce občanského soudního řádu nebyl do doby rozhodnutí odvolacího soudu zákonný soudce, který by ve věci mohl rozhodnout. Jakkoli tato skutečnost může z pohledu práva stěžovatele na styk s nezletilými vyhlížet jako nepodstatná, nelze odhlížet od toho, že každý procesní návrh vždy vyvolá postup předvídaný procesními předpisy. Aniž by proto Ústavní soud jakkoli zpochybňoval právo stěžovatele na to, aby o jeho věci rozhodoval (z jeho pohledu) nepodjatý soudce a aniž by zpochybňoval jeho výsostné právo na volbu procesní taktiky, konstatuje, že volená procesní taktika vždy vede k důsledkům, které lze snadno předvídat. Osoby znalé práva, mezi něž lze řadit i stěžovatele, mohou z občanského soudního řádu snadno seznat, že vznesení námitky podjatosti nepochybně oddaluje možnost soudu rozhodovat ve věci samé. Nejdříve musí být o námitce rozhodnuto a pokud je rozhodnuto kladně, má to za následek zrušení jím vydaných rozhodnutí. Poté musí být věc přidělena novému soudci, který se musí s věcí seznámit, a teprve poté začít činit přípravné úkony směřující k rozhodnutí ve věci samé, což si často vyžádá opakování úkonů již provedených.
Dysfunkční návrhy, jakkoli mohou být samy o osobě z hlediska litery zákona i deklarovaného účelu oprávněné, mohou naplnění sledovaného cíle bránit. Např. jsou-li podávány bez ohledu na celkovou procesní situaci a jsou-li podávány na základě interpretace provedené v izolovaném kontextu jednoho ustanovení. Funkce žádného systému není imunní vůči rizikům plynoucím ze vstupních podnětů, které nerespektují jeho celkovou konstrukci. Tento závěr platí i pro občanský soudní řád, jehož účelem je chránit práva subjektů civilního řízení. I z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze mít za prokázané, že by ohledně návrhů z 12. 7. a 27. 9. 2001 došlo do vydání rozhodnutí ve věci samé (25. 6. 2002) k nedůvodným průtahům, protože v té době musel soud reagovat na podání stěžovatele, která si mj. vynutila předložení věci odvolacímu soudu, který nakonec konstatoval podjatost soudkyně, a rozhodnutí o návrzích stěžovatele tak byla zrušena. Přitom tento stav, jak vyplývá z konstatovaných důvodů podjatosti, zavinil i stěžovatel. Z výše uvedené judikatury ESLP, která při posuzování nedůvodnosti prodlužování řízení analyzuje působení tří faktorů (jednání soudu, složitost věci, jednání stěžovatele a význam sporu pro stěžovatele), vyplývá, že vytvořil-li ESLP takovouto doktrínu, počítá s tím, že vedle případů, kdy průtahy v řízení jsou způsobeny postupem orgánů veřejné moci, musí existovat také případy, kdy se na průtazích podílí značnou měrou sám účastník řízení a kdy Úmluva není porušena, i když řízení trvá dlouhou dobu (např. rozh. ESLP ze dne 15. 10. 1999 Humen vs. Polsko, 26614/95).
V projednávané věci nastala zcela specifická situace. Stěžovatel objektivně nebyl ve styku se svými dětmi, ačkoli mu toto právo zaručovalo předběžné opatření z února 2001. Nelze pominout, že toto předběžné opatření bylo vydáno na základě shody vůle stěžovatele a matky nezletilých, v situaci, kdy bylo nepochybné, že je v zájmu nezletilých tlakem na matku vynucovat takové rozhodnutí. Avšak v průběhu řízení vznikly díky chování obou rodičů vážné pochyby o tom, zda je jakýkoli tlak na vynucení tohoto styku v souladu se zájmy obou dětí. Tyto pochyby odstraní revizní znalecký posudek ústavu, který se bude dle odborných kritérií mj. zabývat tím, jak z hlediska zájmů nezletilých, jejich otce a matky nejlépe upravit jejich styk. Vyhotovení tohoto posudku však vyžaduje potřebný čas, tak aby mohl být proveden s patřičnou důkladností. Dokud nebude k dispozici expertní stanovisko, které do svého posouzení zahrne celý vývoj vztahu mezi rodiči a dětmi (a posoudí věc i z hlediska přítomnosti syndromu zavrženého rodiče, jak navrhuje stěžovatel), nejeví se ani Ústavnímu soudu možné, aby soud nařizoval styk otce jedním či druhým nezletilým bez přítomnosti na sporu nezávislé třetí osoby, která je profesionálně vybavena k zprostředkování takových kontaktů. Obecný soud činí kroky ke znaleckému posouzení, v rámci něhož bude nutno za účasti a účinné součinnosti stěžovatele, matky a jejich dvou synů komplexně (a s ohledem na minulý vývoj) zkoumat, jak nejlépe upravit styk s nezletilými, což je nutné za situace, kdy jsou vztahy těžce poškozeny (např. stěžovatel se pro podezření z únosu a omezování osobní svobody staršího syna patrně i na základě jeho výpovědi dostal dne 15. 12. 2003 do vyšetřovací vazby). Je proto jisté, že toto zkoumání nebude skončeno v řádu dnů, ale týdnů. S ohledem na celkovou dobu řízení bude muset být výsledek znaleckého zkoumání k dispozici v co možná nejkratší době a musí být přijata účinná opatření k tomu, aby se řízení dále neprodlužovalo (například z důvodu letních prázdnin či dovolených, nebo z důvodu nedostatečně pružné součinnosti kteréhokoli subjektu účastnícího se řízení).
Ve smyslu shora uvedeného nelze akceptovat vyjádření předsedkyně senátu, že neví, kdy bude věc u obvodního soudu nejpozději skončena. Musí používat všech dostupných prostředků k vynucení vůle soudu, a to vůči všem subjektům, jejichž součinnost vyžaduje vydání (byť nepravomocného) rozhodnutí ve věci samé. Povinností soudů tak zůstává, přes odmítnutí ústavní stížnosti, dbát s ohledem na celkovou délku řízení na to, aby nebyla eventuální nečinností (soudů, či jiných subjektů) znovu navozena situace vedoucí k porušení práva stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů v přiměřené lhůtě (a potažmo i stěžovatelem zmíněného práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života). Ústavní soud považuje za nutné dodat, že pokud by v dalším průběhu řízení opětovně došlo k nedůvodným průtahům, nadále zůstává stěžovateli možnost využít všech procesních prostředků k obraně svého práva, a to včetně další ústavní stížnosti.
Ústavní soud na okraj konstatuje, že z postoje matky nezletilých nelze dovodit vůli respektovat rozhodnutí soudu, která nejsou v souladu s jejími představami. Tyto postoje nelze tolerovat u žádného účastníka řízení, a proto je třeba využívat všech nástrojů k vynucení vůle soudu vyjádřené v jeho (platných a účinných) rozhodnutích. Obdobně to konstatoval ve svém rozsudku Městský soud v Praze. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud měl možnost seznámit se se stylem podání stěžovatele, ve kterých se nanejvýš neuctivě vyjadřuje k těm osobám, o nichž vyjde najevo (nebo o nichž se pouze domnívá), že se neztotožňují s jeho pohledem na spor, považuje za nutné rovněž podotknout, že chování otce před soudem a k soudu samotnému, formuje pohled soudu na osobu otce. Žádný soud, pokud má správně a spravedlivě rozhodovat o ochraně zájmů nezletilých dětí a jejich rodičů, nemůže odhlížet od takto získaných poznatků o osobnosti účastníka. Z hlediska tohoto závěru je pak lhostejno, zda je soud konkrétně reprezentován muži nebo ženami.
V projednávané věci skutečně došlo k neodčinitelným průtahům. Zásah Ústavního soudu učiněný ex post by postrádal rozumný smysl a byl by za této situace nadbytečný, neboť v současné době již není stran namítaných průtahů v řízení co zakazovat. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyla dána zákonná podmínka pro vyhovění návrhu, aby náklady právního zastoupení stěžovatele hradil stát (§83 odst. 1 zákona).