ECLI:CZ:US:2004:1.US.497.02
sp. zn. I. ÚS 497/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky L. f. družba d.d., zastoupené advokátem JUDr. A. L., Ph.D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2002, č.j. 5 A 101/2001-55, proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 29. 5. 2001, č.j. PV 1987-2363, a proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 17. 1. 2000, č.j. PV 1987-2363 (značka: PV 2363-87), s návrhem na přiznání úplné náhrady nákladů stěžovateli spojených se zastoupením, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Náhrada nákladů zastoupení se stěžovateli n e p ř i z n á v á .
Odůvodnění:
Úřad průmyslového vlastnictví (dále jen "ÚPV") rozhodnutím ze dne 17. 1. 2000, č.j. PV 1987-2363 (značka: PV 2363-87), vyslovil ve věci žádosti firmy L. f. družba d.d. (dále jen "stěžovatelka") podle ustanovení §67 zákona č. 27/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 527/1990 Sb."), že předmět určení "Způsob výroby amplodipinbenzensulfonátu TP - 042218" podle připojeného popisu a reakčního schématu spadá do rozsahu patentu č. 265 237, a to do rozsahu I. patentového nároku.
Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "PÚPV") rozhodnutím ze dne 29. 5. 2001, č.j. PV 1987-2363, podle ustanovení §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), zamítl rozklad stěžovatelky a napadené rozhodnutí o žádosti o určení potvrdil. Zároveň vyslovil, že složená kauce ve výši 2 500 Kč se nevrací.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2002, č.j. 5 A 101/2001-55, ve věci stěžovatelky (žalobce) proti žalovanému ÚPV za účasti vedlejšího účastníka P. L. řízení o žalobě proti citovanému rozhodnutí PÚPV zastavil. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že se žalobci vrací zaplacený soudní poplatek. Vrchní soud se především zabýval otázkou, zda žaloba nesměřuje proti rozhodnutí, které je z přezkoumání soudem vyloučeno. V této souvislosti nejdříve poukázal na vývoj právní úpravy soudního přezkumu v souzené věci. Dále uvedl, že z tohoto přezkumu nejsou vyloučena pouze rozhodnutí uvedená v příloze A o.s.ř. (poznámka č. 1: viz ustanovení §248 odst. 3 o.s.ř.; poznámka č. 2: o.s.ř. dále jen ve znění do 31. 12. 2002), nýbrž (roz: jsou vyloučena) i rozhodnutí uvedená v ustanovení §248 odst. 2 o.s.ř. Mimo jiné se jedná o rozhodnutí, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské či jiné hospodářské činnosti [§248 odst. 2 písm. g) o.s.ř.]. Vrchní soud proto uvedl, že z přezkoumání soudem jsou vyloučena i ta rozhodnutí podle zákona č. 527/1990 Sb., která sice nejsou uvedena v příloze A o.s.ř., ale která v konkrétním případě výlučně závisí na posouzení technického stavu věcí. Vrchní soud dále dovodil, že takovým typickým rozhodnutím je rozhodnutí podle ustanovení §67 (citovaného) zákona č. 527/1990 Sb. V řízení dle tohoto ustanovení správní orgán zkoumá, zda předmět určení spadá do rozsahu ochrany, tedy posuzuje, zda určovaný předmět vykazuje všechny znaky uvedené v patentovém nároku. Pro vlastní rozhodnutí je podstatné posouzení technických (nikoli právních) otázek; (v souzené věci viz též odůvodnění obou citovaných správních rozhodnutí). Je-li určité správní rozhodnutí vyloučeno z přezkumu soudem, byť i z uvedených důvodů, soud nemůže vůbec posuzovat zákonnost tohoto rozhodnutí, tj. nemůže se zabývat ani žalobními námitkami právního charakteru. Vrchnímu soudu proto nezbylo, než řízení podle ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř. zastavit. Vzhledem k zastavení řízení se již nezabýval ani tím, zda - pro další průběh řízení - je přípustné vedlejší účastenství výše uvedeného subjektu.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2002, č.j. 5 A 101/2001-55, rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 29. 5. 2001, č.j. PV 1987-2363, a rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 17. 1. 2000, č.j. PV 1987-2363 (značka: PV 2363-87), napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní - po stručné genezi dosavadního průběhu řízení - namítla, že postupem ÚPV v řízení byla porušena rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že následně postupem Vrchního soudu v Praze bylo porušeno její právo na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka se domnívá, že zásada rovnosti účastníků ve správním řízení byla porušena tím, že se ÚPV a PÚPV ve svých rozhodnutích vůbec nezabývaly námitkami uplatněnými stěžovatelkou a že napadená rozhodnutí nebyla řádně odůvodněna; za situace, kdy dle ÚPV "nebylo tudíž možné akceptovat argumenty ani jedné strany jako dostatečně přesvědčivé", si měl ÚPV opatřit znalecký posudek. Stěžovatelka se domnívá, že ÚPV nehodnotil důkazy, neuvedl úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil, její argumenty zcela ignoroval a nedostatečně, popřípadě nesprávně aplikoval "nauku o ekvivalentech", jež byla použita místo technického porovnání obou postupů (tj. stěžovatelky a P. L.). Stěžovatelka se dále domnívá, že k porušení rovnosti účastníků řízení došlo i tím, že ÚPV vycházel výlučně z argumentace P. L. jako majitele patentu, jím předložené znalecké posudky (navíc použité v jiných řízeních v zahraničí) stěžovatelka nedostala k vyjádření a v souvislosti s údajně chybějícím (nepopsaným) krokem (vzniku báze amplodipinu) došlo k pozměnění předmětu určení, které je zcela v dispozici stěžovatelky jako účastníka řízení před správním orgánem.
Stěžovatelka poukázala na to, že Vrchní soud - aniž by se zabýval uvedenými vadami napadených řízení (podstatou správní žaloby) - řízení o správní žalobě napadeným usnesením zastavil, neboť se prý "nechtěl věcí zabývat" a nesprávně dovodil, že "nemůže vůbec posuzovat zákonnost napadeného rozhodnutí ÚPV, tj. nemůže se ani zabývat žalobními námitkami právního charakteru". Stěžovatelka neústavnost rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spatřuje v tom, že "tento napadeným rozhodnutím a v rozporu s čl. 36 odst. 2 LPS prakticky odmítl spravedlnost, ačkoli tak neměl učinit", a to navíc za situace, kdy stěžovatelka Vrchní soud v Praze ani nežádala o to, aby přezkoumával a posuzoval hodnocení technického stavu věci. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala i na jiná (prý identická) rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (ze dne 15. 4. 2001, sp. zn. 6 A 25/98, ze dne 9. 5. 2001, č.j. 7 A 43/98, ze dne 9. 5. 2001, č.j. 7 A 4/99, ze dne 9. 5. 2001, č.j. 7 A 156/99), kde soud zrušil rozhodnutí ÚPV právě pro procesní pochybení. Dle názoru stěžovatelky tak došlo k narušení integrity soudního rozhodování a tím i právní jistoty.
Stěžovatelka konečně uvedla, že ústavním zákonem č. 395/2001 Sb, který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002, došlo k zásadní změně ústavního pořádku České republiky a současně poukázala na ustanovení čl. 10 Ústavy ČR, dle kterého vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Stěžovatelka se proto domnívá, že výklad Vrchního soudu v Praze nerespektuje mezinárodní závazek, vyplývající pro Českou republiku z "Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví" (zveřejněná pod číslem č. 191/1995 Sb. jako příloha "Dohody o zřízení světové obchodní organizace; dále jen "Dohoda"), podle jejíhož čl. 41 odst. 4 je v zásadě vždy umožněno soudní přezkoumání konečných správních rozhodnutí. Vedle toho uvedla, že i z dosavadní nalézací praxe Ústavního soudu lze seznat, že i před citovanou změnou čl. 10 Ústavy ČR "měly v České republice vyhlášené mezinárodní smlouvy přednost před zákonem".
Stěžovatelka se domnívá, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 41 odst. 4 Dohody a rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Proto navrhla, aby Ústavní soud přijal nález, jímž usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2002, č.j. 5 A 101/2001-55, rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 29. 5. 2001, č.j. PV 1987-2363, a rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 17. 1. 2000, č.j. PV 1987-2363 (značka: PV 2363-87), zruší. Dále navrhla, aby Ústavní soud usnesením zavázal Vrchní soud v Praze, PÚPV a ÚPV k náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem, a to společně a nerozdílně ve lhůtě patnácti dnů ode dne vykonatelnosti tohoto usnesení.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
V prvé řadě nelze přisvědčit stěžovatelčině argumentaci dovolávající se porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným postupem u Vrchního soudu v Praze domáhala. Ze soudního spisu bylo zjištěno, že stěžovatelka podala správní žalobu proti rozhodnutí PÚPV ze dne 29. 5. 2001, č.j. PV 1987-2363, o rozkladu a proti rozhodnutí ÚPV ze dne 17. 1. 2000, č.j. PV 1987-2363 (značka: PV 2363-87). Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze řízení o žalobě podle ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř. zastavil, neboť dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí splňuje podmínky §248 odst. 2 písm. g) o.s.ř. a je proto rozhodnutím, které nemůže být předmětem přezkoumávání soudem. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že otázka řešená v rozhodnutích ÚPV a PÚPV je typicky ryze odbornou technickou otázkou, neboť šlo o to, zda předmět popsaný v žádosti podané podle §67 zákona č. 527/1990 Sb., obsahuje všechny znaky uvedené v patentových nárocích a tedy šlo o porovnání předmětu určení s předmětem patentu č. 265 237. Za této situace (tj. v případě ze soudního přezkumu vyloučeného správního rozhodnutí) se soud nemůže zabývat ani posuzováním zákonnosti takového rozhodnutí - tedy nemůže se zabývat ani žalobními návrhy právního charakteru (srov. též usnesení II. ÚS 155/99 ze dne 3. 5. 2001, na něž se poukazuje i dále).
Ústavní soud považuje za nutné připomenout svůj základní úkol, tak jak je vymezen Ústavou ČR (čl. 83). Tím je ochrana ústavnosti, konkrétně v řízení o ústavní stížnosti ochrana před porušováním ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Podle své konstantní judikatury Ústavní soud není běžnou soudní instancí a nemá postavení superrevizního orgánu ve vztahu k obecným soudům. Jeho Ústavou stanovené pravomoci jsou odlišné od těch, jež jsou dány obecným (správním) soudům. Pod tímto zorným úhlem dospěl Ústavní soud k názoru, že se v posuzovaném konkrétním případu o zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele jednat nemohlo, takže článek 36 odst. 2, 2. větu Listiny aplikovat nelze. Citované konkrétní rozhodnutí ÚPV, vydané na základě §67 zákona č. 527/1990 Sb. nezakládá, nemění či neruší práva a povinnosti stěžovatelky ve smyslu §244 občanského soudního řádu v tehdy platném znění. Takové rozhodnutí pouze autoritativně osvědčuje, že určité technické řešení je již chráněno existujícím patentem. Ostatní subjekty pak mají ze zákona povinnost respektovat a nenarušovat práva, která z takového uděleného patentu vyplývají. Vznik takovéto povinnosti je přitom nepochybně vázán nikoliv na rozhodnutí o určení podle §67 zákona č. 527/1990 Sb., nýbrž již na předchozí okamžik účinnosti ochrany podle uděleného patentu. Citovaným rozhodnutím, ve kterém navíc Vrchní soud v Praze nevyložil ustanovení §248 odst. 2 písm. g) o.s.ř. v rozporu s úmyslem zákonodárce, tak k zásahu do ústavně zaručených práv dojít nemohlo.
Ústavní soud připomíná, že již ve svých dřívějších rozhodnutích dospěl k závěru, že za odepření spravedlnosti nelze považovat postup, jestliže soud, který je podle zákona povinen za všech okolností zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení, dojde k závěru, že tomu tak není (např. sp. zn. IV. ÚS 6/94, In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 217).
Ústavní soud tedy dovozuje, že stěžovatelkou namítanými procesními vadami v řízení před ÚPV a PÚPV se Vrchní soud v Praze z důvodu nedostatku kompetence zabývat nemohl. Jen pro úplnost lze však dodat, že i kdyby byl Vrchní soud v Praze nedostatkem kompetence netrpěl, nelze přehlédnout, že se stěžovatelkou vytýkané procesní nedostatky týkají především řízení důkazního; provádění důkazů v souladu s ustanovením §34 odst. 4 správního řádu však přísluší správnímu orgánu, který je zásadně oprávněn posoudit a rozhodnout, které důkazy a v jakém rozsahu provede. Ústavní soud dále - ve vztahu k předmětu určení - uvádí, že jeho stanovení bylo zcela v dispozici stěžovatelky a bylo na ní, aby je (jako žadatelka o určení) u konkrétního řešení ve vztahu k patentu č. 265 237 bez jakýchkoliv pochybností specifikovala. Jiné údajné nedostatky procesního rázu, tj. možnost seznámení se stanoviskem a materiály poskytnutým firmou P. L.odstranitelné formou nahlédnutí stěžovatelky do správního spisu; to ostatně bylo realizováno - jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí PÚPV - v řízení o rozkladu, které tvoří s řízením v prvním stupni jeden celek.
Ústavní soud se obdobnou věcí zabýval již v řízení pod sp. zn. II. ÚS 155/99, ve kterém došel - za téhož právního stavu, pokud jde o článek 41 odst. 4 "Dohody", na nějž stěžovatelka poukazuje - k závěru stejně odmítavému. Poznámka pro senát k úvaze, zda na toto místo zařadit či nikoli následující text: Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v době vydání napadeného soudního rozhodnutí platil čl. 10 Ústavy ČR (ve znění před tzv. euronovelou - ústavní - zákon č. 395/2001 Sb.), z něhož plynulo, že bezprostředně závazné a mající přednost před zákonem byly tzv. mezinárodní smlouvy lidskoprávní. Mezi takové smlouvy však citovaná příloha k Dohodě stěží patřila (srov. např. Filip, Vybrané kapitoly ke studiu Ústavního práva, Masarykova univerzita Brno, 1997, str. 49, 52, 53). Již proto byl vrchní soud povinen respektovat tehdy platnou českou úpravu správního soudnictví, a to i co do rozsahu soudní pravomoci. Zásadnější je však i argument věcný. I kdyby totiž byla citovaná Dohoda (její příloha) v době vydání napadeného soudního rozhodnutí pro ČR bezprostředně závazná, nebylo by možné z ní dovozovat obligatorní soudní přezkum takových správních rozhodnutí, jež závisí na posouzení technického stavu věci. To je patrno již ze samotného textu čl. 41 odst. 4 cit. přílohy k Dohodě, podle něhož strany v řízení budou mít možnost žádat, aby byla soudním orgánem přezkoumána konečná správní rozhodnutí a, s výhradou právních předpisů člena o příslušnosti jeho orgánů týkajících se důležitosti případu, přinejmenším právní aspekty počátečních soudních rozhodnutí ve věci. Citovaný článek tedy odkazuje jednak na tuzemské právní předpisy o příslušnosti domácích orgánů, jednak předpokládá, že jde o sporné aspekty právní. O takovou situaci se však v souzené věci nejedná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Ústavní soud dále - ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti v meritu souzené věci - stěžovatelce náhradu nákladů nepřiznal (ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2004
JUDr. František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu