ECLI:CZ:US:2004:1.US.504.02
sp. zn. I. ÚS 504/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. s. r. o., zastoupené JUDr. Ing. P. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2002, čj. 29 Ca 196/2001 - 26, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 2444-0101/2000, a rozhodnutí Celního úřadu Břeclav ze dne 2. 3. 2000, ev. č. 10263029-04224-0, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 13. 8. 2002 doručena ústavní stížnost stěžovatelky, podaná k poštovní přepravě 12. 8. 2002, kterou napadla rozhodnutí uvedená v záhlaví a navrhla jejich zrušení.
Stěžovatelka ve stížnosti zrekapitulovala průběh řízení před správními orgány a Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud"). Uvedla, že Krajský soud se ve svém rozhodnutí vypořádal pouze s některými tvrzeními a důkazy stěžovatelky, jiné opomněl provést a ani se jimi nezabýval. Bez dalšího si sám učinil vysoce odborný závěr o jiných navržených důkazech, resp. převzal tvrzení Celního ředitelství Brno (dále jen "celní ředitelství"). Dokazování neprovedl s odkazem na ustanovení §250i odst. 1 OSŘ, protože pro soud je v rámci přezkoumávání rozhodnutí správního orgánu rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí. V žalobě podané ke krajskému soudu stěžovatelka tvrdila, že jí nebyla dána možnost se vyjádřit k laboratorní analýze odebraných vzorků, která sloužila k vyměření cla. Stěžovatelka namítala, že analýza nebyla provedena správným postupem. Tím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), před soudy, které jsou k tomu ústavně povolány (čl. 90 Ústavy ČR).
V souladu s ust. §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud zásadně odmítl tvrzení stěžovatelky, že zasáhl do jejích ústavně zaručených základních práv. Porušení těchto práv není, podle krajského soudu, stěžovatelkou nijak blíže odůvodněno. Za takové odůvodnění nepovažuje argumentaci opřenou o skutková zjištění, nahlížená subjektivním pohledem stěžovatelky. Soud rozhodoval v řízení podle části páté, hlavy druhé OSŘ, ve znění do 31. 12. 2000, a přezkoumával v něm zákonnost správního aktu. Rozhodování soudu bylo založeno na principu kasačním. Za nedůvodné označil očekávání stěžovatelky, že až před soudem bude prováděno dokazování o skutečnostech, které měla prokázat již v řízení před prvostupňovým správním orgánem.
Celní ředitelství, jako vedlejší účastník, sdělilo, že podle ustanovení §115 zákona č. 13/1993 Sb., Celního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon"), je celní úřad oprávněn ověřovat správnost přijatých celních prohlášení. K výhradě stěžovatelky, že jí nebyl nepředložen důkaz, který požadovala, uvedlo, že stěžovatelce nejenže nebylo nic odmítnuto, ale naopak, že zůstala v řízení před celními orgány nečinná a ani nevyužila svého oprávnění podle ust. §23 daňového řádu (zákon č. 337/1992 Sb.) o nahlédnutí do spisu.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti, nutné k jejímu meritornímu projednání. Stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ve lhůtě stanovené zákonem [§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost je podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a vzhledem k výše uvedenému se nejedná ani o návrh nepřípustný [§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] a Ústavní soud je k projednání návrhu příslušný [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. I v ostatním splňuje návrh formální náležitosti [§30 odst. 1, §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost byla tedy po formální stránce shledána bez vad a jako způsobilá dalšího přezkoumávání.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zjistil ze spisu sp. zn. 29 Ca 196/2001 Krajského soudu v Brně, že Celní úřad v Břeclavi rozhodnutím ze dne 2. 3. 2000, ev. č. 10263029-04224-0, zařadil zboží stěžovatelky do zbožového kódu se sazbou 22% DPH. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, které Celní ředitelství zamítlo rozhodnutím ze dne 30. 3. 2001, zn. 2444-0101/2000. Ve svém rozhodnutí vycházelo z odborné laboratorní analýzy s tím, že zboží svým složením neodpovídá příslušné technické normě a vizuálně neodpovídá vlastnostem uvedeným v normě. Žalobou podanou u krajského soudu se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Namítala nedostatky ve formálních náležitostech správních rozhodnutí a v důkazním řízení. Rozsudkem ze dne 22. 3. 2002, čj. 29 Ca 196/2001 - 26, krajský soud žalobu zamítl. V odůvodnění konstatoval, že napadená rozhodnutí obsahují potřebné náležitosti. Dále uvedl, že celní orgán je oprávněn ověřovat správnost přijatých celních prohlášení a rozhodnutí založil na odborném posudku provedeném orgánem k tomu odborně způsobilým.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR] a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny [čl. 83 Ústavy ČR].
Namítá-li stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu č. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku by došlo tehdy, pokud by stěžovatelce byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, eventuelně pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93, publikovaný ve Sv. I. Sbírky rozhodnutí a nálezů Ústavního soudu, C.H.Beck Praha, str. 273). Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí nezjistil, že by bylo stěžovatelce nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Sama skutečnost, že obecné soudy opřely své závěry o právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zkoumané věci nebylo zjištěno, že by obecný soud a správní orgány svým postupem zasáhly do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Jejich procesní postup lze označit za ústavně konformní a jejich rozhodnutí jsou dostatečně a řádně odůvodněna.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že v projednávaném případě nedošlo k zásahu do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítala, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených základních práv nebo svobod, odmítl Ústavní soud její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu