ECLI:CZ:US:2004:1.US.598.03
sp. zn. I. ÚS 598/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. S., zastoupeného JUDr. J. F., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 5 To 109/03, proti usnesení Vrchního soudu ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 5 To 110/03, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2003, sp. zn. 63 T 3/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora uvedeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně") vzal do vazby Ing. I. S. (dále jen "stěžovatel") z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 5 To 109/03, potvrdil usnesení soudu prvního stupně o vzetí stěžovatele do vazby. Téhož dne, tj. 8. 9. 2003, odvolací soud usnesením sp. zn. 5 To 110/03 zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým mu nebyl povolen odklad výkonu trestu odnětí svobody (§322 odst. 1 TrŘ). Trest odnětí svobody v délce trvání dvou let a šesti měsíců byl stěžovateli uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2002, čj. 5 To 70/02 - 952, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002, čj. 63 T 3/2002 - 901, jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ").
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 11. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených usnesení soudu prvního stupně a soudu odvolacího pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 8 odst. 2, odst. 5, čl. 14 odst. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tvrdil, že postupem soudu prvního stupně došlo k porušení zákona, neboť byl vydán příkaz k zatčení, ačkoli nebyl dán ani jeden z důvodů uvedených v §69 odst. 1 TrŘ, resp. §67 TrŘ a nebyla zde jakákoli skutečnost odůvodňující vzetí do vazby. Důvody uváděné soudem vytvořily pouze abstraktní možné nebezpečí, nikoli konkrétně skutkově podloženou hrozbu, jež má být vazbou odstraněna. Stěžovatel nesouhlasil s tvrzením soudu prvního stupně, že se účelově vyhýbal trestu a vědomě k tomu zneužíval ustanovení §322 TrŘ. Současně poukázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 697/01, s tím, že platný trestní řád nezná institut převedení z vazby do výkonu trestu odnětí svobody. Podle názoru stěžovatele se jedná o protiprávní a protiústavní zásah orgánu veřejné moci do jeho základních ústavně zaručených práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádření Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření zrekapituloval průběh řízení a uvedl, že stěžovatel dne 17. 1. 2003 převzal výzvu k nástupu výkonu trestu odnětí svobody, který měl nastoupit nejpozději do 5. 3. 2003. Stěžovatel ve stanovené lhůtě k výkonu trestu nenastoupil a podal dne 3. 3. 2003 žádost o odklad výkonu trestu, kterou zdůvodnil zdravotními potížemi (náhlé závratě), což doložil lékařskou zprávou MUDr. K. z Okresní nemocnice ve Vsetíně. Ze zprávy vyplynulo, že stěžovatel bez doporučení vyhledal ošetření ve vsetínské nemocnici a stěžoval si na potíže, spočívající v akutních závratích, které se mu každoročně vracejí již od roku 1994. Soud prvního stupně odeslal zmíněnou lékařskou zprávu na Zdravotní službu Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR, která konstatovala, že je schopna stěžovateli zajistit náležitou péči, včetně odborné neurologické péče. Proto soud prvního stupně usnesením ze dne 24. 3. 2003 nepovolil odklad výkonu trestu, neboť uváděné zdravotní důvody nebyly takového rázu, aby nástup výkonu trestu ohrozil život či zdraví stěžovatele. Odvolací soud usnesením ze dne 18. 6. 2003 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V téže době Nejvyšší soud ČR odmítl stěžovatelem podané dovolání. Ještě před rozhodnutím odvolacího soudu o stěžovatelem podané stížnosti podal stěžovatel novou žádost o odklad výkonu trestu, opět ze zdravotních důvodů. Tuto žádost doložil kopií potvrzení o pracovní neschopnosti. Lékařka, která potvrzení vystavila, soudu sdělila, že stěžovatele pálily oči, a tudíž nemohl pracovat s počítačem. Odvolací soud, kterému byla žádost postoupena, se ve svém rozhodnutí vypořádal i s touto žádostí. Dne 10. 6. 2003 podal stěžovatel, prostřednictvím svého obhájce, novou žádost o odklad výkonu trestu s tím, že se ambulantně léčí na psychiatrii pro depresivní poruchy. Po posouzení zdravotní zprávy vězeňskou zdravotnickou službou soud prvního stupně dne 23. 7. 2003 žádost o odklad výkonu trestu zamítl a odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Další, v pořadí již čtvrtou, žádost o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů podal stěžovatel dne 12. 8. 2003. Žádost byla opětovně doložena lékařskou zprávou z neurologie, vypracovanou MUDr. K. V této zprávě bylo uvedeno, že stěžovatel vyhledal dne 5. 8. 2003 ošetření v nemocnici ve Vsetíně, neboť před třemi týdny při turistice v horách ho postihla prudká závrať, která se opakovala při jeho nynější návštěvě Vsetína. I tuto žádost soud prvního stupně usnesením ze dne 14. 8. 2003 zamítl a odklad nepovolil, neboť opětovně dospěl k závěru, že stěžovatel podává žádosti zcela účelově, ve snaze vyhnout se výkonu uloženého trestu odnětí svobody. S ohledem na odkladný účinek stížnosti proti předmětnému usnesení, jímž nebyl povolen odklad výkonu trestu, nemohl soud prvního stupně nařídit, aby byl stěžovatel dodán do výkonu trestu.
Vzhledem k tomu, že vyhýbání se výkonu trestu je relevantním důvodem pro vazbu obviněného ve smyslu §67 písm. a) TrŘ, vydal soud prvního stupně příkaz k zatčení. Stěžovatel byl zatčen dne 15. 8. 2003 v místě svého pracoviště. Skutečnost, že chodí do zaměstnání, ačkoli není schopen nastoupit výkon trestu, vysvětlil stěžovatel před soudem tím, že jeho zdravotní stav není ideální, ale v pracovní neschopnosti není. Dále uvedl, že se nevyhýbá výkonu trestu, jen se snaží soud informovat o svém zdravotním stavu, který mu neumožňuje výkon trestu. Soud prvního stupně se s vysvětlením stěžovatele neztotožnil a dospěl k závěru, že žádosti stěžovatele o odklad výkonu trestu jsou čistě účelové. Jeho zdravotní stav mu umožňoval docházet do zaměstnání, provozovat turistiku na horách, dojíždět do Vsetína a odtud si přivážet lékařské zprávy, jimiž dokládal své žádosti. Stěžovatel se tedy snažil účelovými žádostmi vyhnout se výkonu uloženého trestu. Novou žádost podával bezprostředně poté, co odvolací soud ve věci rozhodl, případně ještě před tímto rozhodnutím. Uváděné zdravotní důvody (závratě, pálení očí, deprese) život stěžovatele neohrožují. Této skutečnosti si byl vědom i stěžovatel, o čemž svědčil způsob jeho chování na svobodě (chodil do zaměstnání, pěstoval turistiku). Vězeňská zdravotnická služba soud opakovaně ujistila, že je schopna poskytnout stěžovateli adekvátní lékařskou péči a stěžovatel byl o tom informován. Závěr o účelovosti potvrzuje i skutečnost, že se stěžovatel v poslední žádosti opakovaně odvolával na potíže neurologického rázu (závratě) přesto, že již jednou mu taková žádost byla zamítnuta a bylo mu vysvětleno, že ve výkonu trestu mu bude zajištěna potřebná lékařská péče. Vzhledem k uvedenému byl soud přesvědčen, že se stěžovatel účelově vyhýbá výkonu uloženého trestu odnětí svobody a vědomě zneužívá ustanovení §322 TrŘ.
Za této situace soud zvažoval, zda je na místě omezit osobní svobodu stěžovatele vazbou, když jeho dodání do výkonu trestu, vzhledem k odkladnému účinku stížnosti do usnesení o zamítnutí odkladu výkonu trestu, nebylo možné. Po posouzení dospěl k závěru, že byl u stěžovatele dán důvod vazby podle §67 písm. a) TrŘ s tím, že vazba stěžovatele je nejen nezbytná pro dosažení účelu trestního řízení, neboť zabrání dalšímu vyhýbání se stěžovatele nástupu výkonu trestu, ale také zákonná. V tomto směru poukázal soud prvního stupně na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně další zbavení osobní svobody se zakládá nikoli na čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), nýbrž na čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy, jenž stanoví, že je legální zásah do osobní svobody, jestliže se jedná o uvěznění po odsouzení příslušným soudem a záruky uvedené v čl. 5 odst. 3 Úmluvy se na něj nevztahují. Pro tento postup postačí i nepravomocné odsouzení. Na závěr soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, jehož výkonu se svým jednáním vědomě vyhýbal, což je důvod, pro který smí být zasahováno do práva na osobní svobodu.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Dále konstatoval, že stěžovatel podával opakovaně žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody, které mu byly opakovaně zamítány. Přes zamítavá rozhodnutí stěžovatel výkon trestu nenastoupil a podával další žádosti, aniž by podle lékařských zpráv došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Přitom se pohyboval po celém území republiky, chodil do zaměstnání, věnoval se vysokohorské turistice. Stěžovatel tedy nerespektoval pravomocná a vykonatelná rozhodnutí soudu a jeho počínání nelze označit jinak, než že šlo o vyhýbání se výkonu trestu odnětí svobody. Práv stěžovatele bylo dbáno, jeho zdravotní stav byl z hlediska způsobilosti vykonat uložený trest odnětí svobody ověřován (§322 TrŘ) a opakovaně bylo shledáno, že podmínky pro odklad výkonu trestu nejsou splněny. K rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby odvolací soud poukázal na ustanovení §321 odst. 3 TrŘ s tím, že podle tohoto ustanovení nelze postupovat před rozhodnutím o žádosti o odklad výkonu trestu (§322 TrŘ), jak tomu bylo v daném případě. Z tohoto důvodu soud prvního stupně vzal stěžovatele do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) TrŘ, neboť byl nesporný závěr, že se stěžovatel pohybuje po celém státě a postupuje tak, aby se vyhnul uloženému trestu. K příkazu zatčení odvolací soud uvedl, že šlo o zabránění stěžovateli v dalším vyhýbání se trestu, a nikoli o zajištění jeho přítomnosti u soudu k určitému úkonu. Kromě argumentace judikaturou Evropského soudu pro lidská práva lze odkázat i na závěry odvolacího soudu o opakovaném pohybu stěžovatele mimo bydliště.
K převedení stěžovatele z vazby do výkonu trestu a k jeho poukazu na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 697/01, konstatoval, že vazba i výkon trestu jsou vykonávány v téže věci a odkázal na závěry, uvedené v napadeném usnesení odvolacího soudu. Stěžovatel svými nedůvodnými opakovanými žádostmi o odklad výkonu trestu mařil výkon soudního rozhodnutí a vyhýbal se uloženému trestu. Toto jeho počínání lze označit za zneužívání práva podávat žádosti o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů. Nelze akceptovat možnost vyhnout se uloženému trestu odnětí svobody tím, že by odsouzený (v daném případě stěžovatel) podával stále nové a nové žádosti o odklad výkonu trestu, a to i dříve, než je mu doručeno usnesení odvolacího soudu o zamítnutí jeho stížnosti proti usnesení, jímž byla žádost o odklad výkonu trestu zamítnuta, což se v praxi děje. Z těchto důvodů a vzhledem k tomu, že postupem soudů obou stupňů nedošlo k porušení stěžovatelem namítaných základních práv, navrhl odvolací soud ústavní stížnost odmítnout, příp. zamítnout.
Ústavní soud po prostudování předložených podkladů nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadených usnesení, pokud jde o splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby, nepovolení odkladu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a z toho vyplývající dodání do výkonu trestu. Staví tak Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Podmínky a okolnosti, za nichž je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, byly vyloženy v judikatuře, která je obecně dostupná. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými usneseními obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
V obecné rovině Ústavní soud konstatuje, že účelem trestního řízení je náležitě zjistit trestné činy, spravedlivě potrestat jejich pachatele, působit k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti, a současně působit k předcházení a zamezování trestné činnosti. Finálním procesním stadiem trestního řízení je vykonávací řízení, které garantuje naplnění účelu trestního řízení jako celku na základě právně existujícího a vykonatelného rozhodnutí. Ze základních zásad trestního řízení se ve vykonávacím řízení uplatní mimo jiné i zásada bezodkladnosti výkonu. Tato zásada spočívá v tom, že vykonatelné rozhodnutí musí být realizováno okamžitě, což je u trestů podmínka jejich účinnosti. Jak vyplývá z ustanovení §23 odst. 1 TrZ základním cílem trestu je ochrana společnosti před pachateli trestných činů. K tomuto základnímu cíli trestní právo dospívá prostřednictvím individuální (zabraňující) represe, tj. zabránění odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti použitím negativních metod, např. odnětí svobody, individuální prevence a generální prevence, která má zajistit ochranný efekt ve vztahu k ostatním potenciálním pachatelům.
V daném případě měl stěžovatel nastoupit výkon uloženého trestu odnětí svobody dne 5. 3. 2003. K výkonu trestu však nenastoupil a v období od 3. 3. 2003 do 14. 8. 2003 podal čtyři žádosti o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů. Všechny žádosti byly soudy obou stupňů zamítnuty s tím, že Zdravotnická služba Vězeňské služby ČR je schopna stěžovateli zajistit náležitou péči, a jím uváděné zdravotní důvody nejsou takového rázu, aby nástup výkonu trestu ohrozil jeho život nebo zdraví. Stěžovatel ve čtvrté žádosti uváděl stejné zdravotní potíže jako v žádosti první (závratě), která byla zamítnuta usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 3. 2003 a usnesení potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 18. 6. 2003. Soud prvního stupně dospěl k odůvodněnému závěru, že stěžovatel se účelově podávanými žádostmi o odklad výkonu uloženého trestu snažil vyhnout uloženému trestu odnětí svobody, proto ho vzal do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) TrŘ, a to do doby, než bylo pravomocně rozhodnuto o čtvrté podané žádosti o odklad výkonu trestu s tím, že po rozhodnutí odvolacího soudu bude převeden do výkonu trestu. V uvedeném postupu soudů obou stupňů nelze spatřovat stěžovatelem namítaný protizákonný, a tím méně pak protiústavní zásah orgánu veřejné moci. Na základě uvedených skutečností lze konstatovat, že se jednalo o účelově podávané žádosti o odklad výkonu uloženého trestu odnětí svobody, s úmyslem vyhnout se uloženému trestu. Stěžovatel tedy svým postupem mařil význam trestního řízení, účel a cíl vykonávacího řízení a trestu, a nerespektoval výkon soudního rozhodnutí. Z těchto důvodů neobstojí stěžovatelem namítané porušení čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 8 odst. 2, odst. 5 a čl. 14 odst. 1 Listiny.
Neobstojí ani stěžovatelem namítané porušení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. V daném případě byla státní moc uplatněna v mezích stanovených zákonem (čl. 2 odst. 2 Listiny) a byla mu poskytnuta dostatečná soudní ochrana. Při rozhodování o odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, ale i o vzetí stěžovatele do vazby, bylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, usnesení byla řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Odvolací soud z podnětu stížnosti přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a dostatečně se vypořádal s námitkami uplatněnými stěžovatelem. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup soudů obou stupňů, a jejich rozhodnutí, nezajistil spravedlivý výsledek a porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezu sp. zn. IV. ÚS 697/01, pak nelze než konstatovat, že argumentace obsažená ve zmíněném nálezu na projednávaný případ nedopadá, neboť se týkala převodu obviněného z vazby do výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci, než za jakou byl obviněný ve vazbě. V projednávaném případě se však jednalo o převod stěžovatele z vazby do výkonu trestu odnětí svobody ve stejné trestní věci. Proto napadená usnesení nemohla vyvolat stav popsaný v uvedeném nálezu Ústavního soudu.
V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu