ECLI:CZ:US:2004:1.US.654.03
sp. zn. I. ÚS 654/03
Nález
Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03 ve věci ústavní stížnosti V. U. proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně z 6. 11. 2000 sp. zn. 14 C 22/98 a usnesení Krajského soudu v Praze z 9. 9. 2003 sp. zn. 22 Co 90/2003 ohledně náhrady nákladů řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2003 č. j. 22 Co 90/2003-218 v části výroku týkající se náhrady nákladů řízení bylo zasaženo do základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2003 č. j. 22 Co 90/2003-218 v části výroku týkající se náhrady nákladů řízení [v rozsahu rozsudek soudu I. stupně ve spojitosti s opravným usnesením ze dne 31. 1. 2001 č. j. 14 C 22/98-155 a doplňujícím usnesením ze dne 6. 8. 2001 č. j. 14 C 22/98-163 se ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou mění tak, že tomuto žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Žalobci a) se náhrada nákladů odvolacího a dovolacího řízení nepřiznává] se ruší.
III. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 11. 2000 č. j. 14 C 22/98-145 v části výroku týkající se náhrady nákladů řízení se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se v řízeních před obecnými soudy původní žalobce (stěžovatelův otec) domáhal proti své sestře M. M. vydání poloviny nemovitostí - zemědělské usedlosti v kat. úz. Ch. s příslušnými pozemky, a to na základě §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, neboť o vydání nemovitostí požádali v zákonné lhůtě oba účastníci, pozemkový úřad je však v zachované lhůtě vydal pouze M. M. V průběhu řízení převedla původní žalovaná předmětné nemovitosti na svoji dceru M. P., která je vložila jako nepeněžitý vklad do obchodní společnosti B., s. r. o.
V průběhu řízení zemřel původní žalobce a stěžovatel se stal jeho procesním nástupcem. Žaloba byla rozšířena také na M. P. a obchodní společnost B., s. r. o.
Rozsudkem ze dne 6. 11. 2000 č. j. 14 C 22/98-145 rozhodl Okresní soud v Kolíně o povinnosti žalované obchodní společnosti vydat stěžovateli předmětnou polovinu nemovitostí a zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 12 823 Kč. Proti tomuto rozsudku se odvolali oba účastníci, obchodní společnost B., s. r. o., ve věci samé, stěžovatel pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení, kdy nesouhlasil s jejich výší a požadoval částku vyšší. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2001 č. j. 22 Co 361/2001-73 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalované obchodní společnosti.
Na základě podaného dovolání zrušil tento rozsudek Nejvyšší soud, a to rozsudkem ze dne 27. 12. 2002 č. j. 28 Cdo 827/2002-191, a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že za dané situace vzala žalovaná obchodní společnost zpět své odvolání, zastavil Krajský soud v Praze napadeným usnesením řízení o odvolání, avšak na základě odvolání stěžovatele změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem nepřiznal. Rovněž pak stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení odvolacího a dovolacího.
Toto rozhodnutí odůvodnil obecný soud tím, že se jedná po právní stránce o složitou restituční věc, kdy až komplexní právní posouzení jak odvolacím soudem, tak dovolacím soudem nepochybně ovlivnilo ukončení řízení ve věci samé (žalovaná vzala své odvolání zpět).
Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení je nesprávné, nespravedlivé a porušující ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili oba účastníci řízení o ústavní stížnosti. Jak Krajský soud v Praze, tak Okresní soud v Kolíně pouze odkázaly na znění odůvodnění napadených rozhodnutí.
Vedlejší účastník se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Ústavní soud po provedeném řízení a poté, co si vyžádal podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Jak již Ústavní soud judikoval [viz nález ve věci sp. zn. I. ÚS 437/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 31, nález č. 110], imanentní součástí jakéhokoliv základního práva je také postulát, jenž soudům a jiným orgánům veřejné moci, které rozhodují o právech a povinnostech jednotlivce, ukládá povinnost zastávat takový výklad jednoduchého práva, který sám o sobě nezasahuje do takových základních práv a svobod jednotlivce a je v souladu s hodnotami demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Jinými slovy, rozhodnutí založené na výkladu jednoduchého práva, který by takový požadavek nesplňoval, představuje zásah do toho kterého základního práva.
Proto také součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je právo účastníka řízení na to, aby obecný soud v řízení aplikoval příslušné znění kogentní procesněprávní normy, resp. aby příslušnou normu interpretoval v mezích práva na spravedlivý proces. Jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je na jedné straně postulát alespoň minimální míry předvídatelnosti soudního rozhodnutí, na straně druhé požadavek, aby se soud příslušným způsobem vypořádal s námitkami, jež účastník řízení uplatňuje. Jestliže rozhodnutí soudu je pro účastníka řízení s ohledem na dosavadní stav řízení, stav dokazování, existující procesní situaci a především uplatněné právní námitky překvapivé, nelze hovořit o tom, že soud dostál své povinnosti poskytovat jednotlivci soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Takové porušení práva na spravedlivý proces je intenzivnější v případě, kdy je taková překvapivost rozhodnutí podepřena skutečností, že obecný soud uplatní ve věci arbitrární postup namísto toho, aby se s námitkou uplatněnou účastníkem řízení řádně vypořádal. Takové rozhodnutí soudu je nutné považovat za výraz libovůle, který je rovněž v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a současně podrývá důvěru jednotlivce v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy ).
V daném případě stěžovatel namítal zásah do práva na spravedlivý proces, jehož se měl Krajský soud v Praze dopustit tak, že poté, co zastavil odvolací řízení z důvodu, že odvolatel (nyní vedlejší účastník) vzal odvolání zpět, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení vůbec. Obecný soud tak rozhodl i navzdory tomu, že stěžovatel výrok rozhodnutí nalézacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení napadl toliko v rozsahu, že náhrada měla být přiznána ve větší výši s ohledem na způsob výpočtu nákladů právního zastoupení.
Podle §224 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění před účinností novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb., (dále jen "o. s. ř.") je odvolací soud oprávněn sám znovu rozhodnout o nákladech řízení u soudu prvního stupně pouze za situace, kdy změní rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé. Také právní doktrína je v daném případě toho názoru, že "tam, kde je napaden jen výrok o nákladech řízení, odvolací soud jen přezkoumá - a to vzhledem k tomu, jak věcně rozhodl soud prvního stupně - správnost výroku o nákladech řízení, aniž by o nich rozhodoval znovu" (viz Bureš - Drápal - Krčmář - Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, II. díl, 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 993).
S ohledem na to bylo úkolem Krajského soudu v Praze toliko přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně a současně se vypořádat s námitkou uplatněnou stěžovatelem v odvolání, a nikoliv uplatnit arbitrární prostředek podle §150 o. s. ř. Navíc argument, o který obecný soud postup podle §150 o. s. ř. opřel, se Ústavnímu soudu jeví jako nepřesvědčivý. Také k tomu již Ústavní soud v minulosti uvedl, že "Podle §150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. ... V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti" (nález ve věci sp. zn. III. ÚS 727/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 22, nález č. 75, str. 148 - 149).
Ústavní soud na druhou stranu připouští, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud ex officio a že náhrada nákladů je kogentně upravena v ustanoveních §142 - 150 o. s. ř. Proto se také přezkumná činnost odvolacího soudu vztahuje na celý napadený výrok o nákladech řízení bez ohledu na to, v jakém rozsahu byl tento výrok napaden odvoláním, případně jak bylo odvolání odůvodněno (srov. rozh. Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2000 sp. zn. 3 Cmo 243/99). Nelze však připustit, aby obecný soud pojal zásadu oficiality a legality tak, že se s námitkami uvedenými v odvolání nevypořádá vůbec a rozhodne o náhradě nákladů před soudem prvního stupně zcela jinak, a to podle §150 o. s. ř. Takový postup odvolacího soudu totiž ve výsledku znamená, že soud rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumal vůbec a rozhodl zcela jinak sám.
Všechny shora uvedené skutečnosti proto vedly Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Praze napadeným usnesením porušil stěžovatelovo právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud návrh stěžovatele týkající se zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odmítl z odkazem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů. S ohledem na shora uvedenou argumentaci bude nyní věcí odvolacího soudu, jakým způsobem posoudí stěžovatelovy námitky stran způsobu výpočtu náhrady nákladů právního zastoupení. Za dané situace není na Ústavním soudu, aby suploval rozhodovací činnost obecných soudů a přijímal výklad jednoduchého práva před tím, něž se s argumenty stěžovatele vypořádají samy obecné soudy.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Praze v části týkající se náhrady nákladů řízení zrušil. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Kolíně v části týkající se náhrady nákladů řízení Ústavní soud odmítl jako neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].