ECLI:CZ:US:2004:1.US.685.03
sp. zn. I. ÚS 685/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. S. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1000/2003, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 5 To 199/2003, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 1 T 113/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora uvedeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl stížnost K. K. (dále jen "stěžovatel") proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 1 T 113/2002. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1000/2003, podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ") odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b TrŘ.
Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel byl zaměstnán jako barman v baru N. v Praze 10, kde dne 28. 1. 2001, po předchozí slovní rozepři, vyvedl před bar R. N. (dále jen "poškozený"). Poškozený se vrátil zpět do baru a stěžovatel ho udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zlomeninu dolní čelisti s posunem úlomků. Toto zranění si vyžádalo operativní zákrok s hospitalizací a následnou pracovní neschopností do 30. 3. 2001.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 12. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že se žádného trestného činu nedopustil a v rámci trestního řízení došlo k porušení shora uvedených základních lidských práv a svobod. Podle stěžovatele soudy rovněž porušily ustanovení §2 odst. 5, 6 TrŘ. Stěžovatel zpochybnil hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, neboť soud ve svém rozhodnutí přihlédl výlučně ke svědeckým výpovědím, které byly v jeho neprospěch. Dále napadl způsob, jakým obecné soudy hodnotily jeho jednání, když jednal tak, aby ochránil své zdraví a svůj život před útokem poškozeného. V tomto směru poukázal na ustanovení o nutné obraně a publikaci prof. V. Solnaře: Základy trestní odpovědnosti, z roku 1972, s tím, že útok poškozeného zjevně směřoval vůči zdraví a životu (tělesné integritě) stěžovatele. Podle tvrzení stěžovatele byl útok náhlý, agresivní a byl veden s kovovým předmětem v ruce poškozeného. Soud prvního stupně se však jednáním poškozeného nezabýval. Odvolací soud, ve zjevné snaze o nápravu, dospěl k závěru, že útok nebyl veden s kovovým předmětem v ruce, neboť zbraň se po útoku nenašla a o kovové zbrani se nezmínili ani ostatní svědci, s výjimkou svědkyně K. H.. Stěžovatel rovněž tvrdil, že soud prvního stupně naprosto pominul jeho obhajobu, která spočívala v tom, že napadeným byl právě on - stěžovatel a jeho jednání bylo odvracením útoku vůči němu samotnému. Soud prvního stupně vůbec neporovnal útok a obranu, jakož i hrozící nebezpečí, a odvolací soud neměl "doplňovat" úvahy a hodnocení soudu prvního stupně. Podle názoru stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, nesplňuje zákonné podmínky stanovené §125 odst. 1 TrŘ a porušuje čl. 36 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Listiny.
K usnesení Nejvyššího soudu ČR konstatoval, že jím podané dovolání bylo podáno podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) TrŘ. V důsledku nesprávného právního posouzení jeho jednání jako nutné obrany došlo i k nesprávnému posouzení jeho jednání jako trestného činu podle ustanovení §222 odst. 1 TrZ. Stěžovatel měl za to, že Nejvyšší soud ČR se měl vypořádat s jeho námitkami obsaženými v dovolání. Výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. b) TrŘ, aplikovaný Nejvyšším soudem ČR, považuje za příliš restriktivní. Tím, že Nejvyšší soud ČR nerozhodl o podaném dovolání meritorně, porušil, podle názoru stěžovatele, postup stanovený čl. 36 odst. 1 Listiny.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a vyžádal si spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 T 113/2002.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření konstatoval, že obhajoba stěžovatele byla spolehlivě vyvrácena provedeným dokazováním. Soud vyslechl i všechny svědky navrhované stěžovatelem a s jejich výpověďmi se v odůvodnění rozsudku vypořádal. Výsledkem byl spravedlivě vedený proces, proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze uvedl, že po přezkoumání věci (§254 odst. 1 TrŘ) dospěl k závěru, že odůvodnění napadeného rozsudku, v pasáži věnované hodnocení provedených důkazů, bylo velmi stručné a formulace použitých argumentů nebyla dostatečně vytříbená. Avšak bylo z něj zcela jednoznačně patrno, že soud prvního stupně vzal za základ svých skutkových zjištění výpověď poškozeného, svědkyně Č. a znalecký posudek z oboru soudního lékařství s tím, že výpověď stěžovatele, svědkyně K. H., svědkyně R. L. a svědka R. T. měl za nevěrohodné, zejména pro vzájemné rozpory. Soud prvního stupně se zabýval také obhajobou stěžovatele spočívající v tom, že ho vlastně napadl poškozený, a dospěl k závěru, že jednání poškozeného nelze považovat za útok proti stěžovateli. Odvolací soud tedy vycházel z názoru, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Další úvahy, obsažené v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, byly pak jen důkladným vypořádáním se s námitkami, které stěžovatel uplatnil ve svém odvolání. Proto považuje ústavní stížnost stěžovatele za nedůvodnou.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření vyslovil nesouhlas s námitkami stěžovatele vůči svému rozhodnutí v předmětné trestní věci. Stěžovatel v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) TrŘ a Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil své stanovisko k existenci tohoto dovolacího důvodu. Současně konstatoval, že v dovolání bylo sice citováno zmíněné ustanovení trestního řádu, ale ve skutečnosti byly vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvod nepřipouští. V plném rozsahu odkázal na argumentaci obsaženou ve svém napadeném usnesení. Za uvedeného stavu neměl Nejvyšší soud ČR zákonnou možnost aplikovat ustanovení §265i odst. 3 TrŘ. Vzhledem k uvedeným skutečnostem má Nejvyšší soud ČR za to, že v řízení o dovolání ani samotným usnesením o dovolání nedošlo k porušení stěžovatelem namítaných základních práv a svobod, ani k porušení jiných norem platných a účinných v České republice. Z tohoto důvodu navrhl nevyhovět ústavní stížnosti v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní soud, po prostudování spisu sp. zn. 1 T 113/2002 Obvodního soudu pro Prahu 10, nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadených rozhodnutí, pokud jde o splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o vině a trestu. Staví tak Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
Ke stěžovatelem namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
V projednávané věci bylo provedeno dostatečné dokazování, které se věnovalo nejen navrhovaným důkazům ze strany obžaloby, ale rovněž i z hlediska užité obhajoby stěžovatele. Soud prvního stupně i soud odvolací se rovněž zabývaly námitkou stěžovatele, podle které jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že se v daném případě nemohlo jednat o nutnou obranu stěžovatele vůči poškozenému, neboť stěžovatel neměl nejmenších důvodů předpokládat, že na něj poškozený zaútočí. Poškozený i svědci uvedli, že se poškozený nechal bez jakéhokoli odporu vyvést ven z restaurace. Ani předchozí jednání poškozeného nebylo agresivní, jednalo se spíše o obtěžování a vulgarity. Odvolací soud konstatoval, že se na místě činu, po útoku, nenašla žádná údajná zbraň, kterou měl být poškozený ozbrojen. Dále poukázal na znalecký posudek z oboru soudního lékařství, z něhož vyplynulo, že je zcela nevěrohodná výpověď stěžovatele, v níž tvrdil, že poškozeného pouze odstrčil, neboť způsobené zranění bylo způsobeno úderem vedeným značnou intenzitou, a nikoliv náhodně při odstrčení či při pádu. Je tedy zjevné, že útok stěžovatele proti poškozenému musel být veden takovou silou, při které si musel být vědom toho, že v případě úderu do obličejové části může poškozenému způsobit velmi závažná zranění. Současně soudy obou stupňů, vzhledem ke zjištěným rozporům, posoudily výpověď stěžovatele a svědkyně K. H. v části, týkající se údajného předmětu, který měl mít poškozený v ruce, a tvrzení o útočení poškozeného na stěžovatele jako nevěrohodnou.
V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že v trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro zjišťování skutkového stavu věci a pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 5 a 6 TrŘ a §125 TrŘ. Podle nich je třeba zjišťovat skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem.
V daném případě obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, jednání byla ústní, veřejná, stěžovatel se jich mohl zúčastnit, podávat návrhy, vyjádřit se ke všem skutečnostem. Obecné soudy svá rozhodnutí o vině a trestu řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Následně přijaté závěry obecných soudů, týkající se skutkových zjištění a jejich právního hodnocení, se nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu a jsou součástí nezávislého soudního rozhodování. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů, a jejich rozhodnutí, nezajistil spravedlivý výsledek a porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu. Ústavní soud současně odmítl stěžovatelem namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, neboť k porušení uvedených ustanovení může dojít pouze ve spojení s porušením ustanovení hlavy páté Listiny.
Neobstojí ani stěžovatelem tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud ČR uvedl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud ČR je povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího. V návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění, včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění, vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Dovolání je mimořádným opravným přostředkem, o němž rozhoduje Nejvyšší soud ČR, který však není a ani nemůže být další již třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V řízení o dovolání nelze znovu vytvářet či zásadně měnit skutková zjištění. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů ustanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) TrŘ o jeho odmítnutí.
Uvedené závěry Nejvyššího soudu ČR jsou zcela v souladu s podstatou a také funkcí dovolání, neboť v dovolacím řízení nelze znovu otevírat otázku správnosti a úplnosti skutkového stavu. Právě takový cíl však stěžovatel ve svém dovolání sledoval, když v podaném dovolání namítal toliko nesprávnost hodnocení důkazů a výlučně napadal správnost samotného zjištění skutkového stavu. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že Nejvyšší soud ČR, v souladu se zásadami trestního řádu, posoudil důvodnost dovolání podle §265b TrŘ. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako podání z jiného důvodu než je uveden v §265b TrŘ. Za tohoto stavu nelze Nejvyššímu soudu ČR cokoli vytknout a jeho rozhodnutím nedošlo k zásahu do stěžovatelovem namítaného práva na soudní ochranu.
V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2004 JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu