ECLI:CZ:US:2004:1.US.712.02
sp. zn. I. ÚS 712/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 25. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., zastoupeného JUDr. O. H., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 3. 2002, č. j. 8 C 566/2001 - 23, dále proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002, č. j. 27 Co 227/2002 - 42, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2003, č. j. 22 Cdo 216/2003 - 94, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2002 stěžovatel napadá výše citované rozsudky Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze, neboť se domnívá, že těmito rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva zaručená ustanovením čl. 1 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud ze soudního spisu vedeného u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 C 972/91 zjistil, že rozsudkem výše citovaného soudu ze dne 1. 11. 1994, č. j. 4 C 972/91 - 38 byl zamítnut návrh stěžovatele, aby žalovaným (vedlejší účastníci manželé H.) byla stanovena povinnost vydat stěžovateli dům č. p. 829 v L. se stavební parcelou č. 925, zahradou č. 619/36 a 619/121, nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu v Nymburce na listu vlastnictví č.958 pro obec a katastrální území Lysá nad Labem.
Krajský soud v Praze rozhodl k odvolání stěžovatele svým rozsudkem ze dne 13. 1. 1998 č. j. 28 Co 620/97 - 55 tak, že rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání domu č. p. 829 v L. (dále ve výroku specifikováno) a v dalším rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání.
V roce 2001 si pak stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Nymburce novou žalobu, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parcelní číslo 925, parcelní číslo 619/36 a parcelní číslo 619/121, zapsaných na listu vlastnictví 958 v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území L., u Katastrálního úřadu v Nymburce. Tato žaloba byla v záhlaví citovaným rozsudkem okresního soudu zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku soudu nalézacího podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že jej neshledal důvodným a rozsudek soudu I. stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele výše citovaným usnesením odmítl, protože jej neshledal přípustným dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že jeho žaloba má základ v restitučním řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 C 972/91. Dále konstatuje, že mu nelze vytýkat, že si nepodal ústavní stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 1998, protože mu nebyl znám právní názor Ústavního soudu ohledně výkladu ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., který byl publikován až za dlouhou dobu po uplynutí lhůty k podání předmětné ústavní stížnosti. Stěžovatel má za to, že kdyby mělo platit, že jen ti restituenti, kteří se dočkali nálezu Ústavního soudu, získají více práv než ti, o jejichž právech bylo rozhodnuto před vydáním nálezu Ústavního soudu, šlo by o nerovnost těchto restituentů v právech, čímž by jim byla způsobena újma na právech, což představuje porušení čl. 1 a čl. 3 odst. 3 Listiny. Proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí soudu nalézacího i odvolacího.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen. Dotazem učiněným na Okresní soud v Nymburce Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 10. 12. 2002 proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání. Proto bylo řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 7. 1. 2003 přerušeno. Jelikož Nejvyšší soud ČR výše citovaným usnesením o dovolaní stěžovatele rozhodl, odpadla tak překážka bránící v řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Bylo již Ústavním soudem judikováno, že "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základní práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, Praha, C. H. Beck 2000, str. 235).
S ohledem k výše uvedenému hodnotil Ústavní soud, zda při aplikaci a interpretaci zákonných ustanovení obecnými soudy nedošlo k porušení kogentní normy jednoduchého práva, resp. porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu nalézacího, žaloba nebyla shledána důvodnou. Jak soud I. stupně uvedl, nápravy křivd, k jejichž napravení slouží zákon č. 87/1991 Sb., v platném znění, se lze domáhat pouze postupem dle uvedeného zákona. Proto nebyl u stěžovatele shledán žádný hmotněprávní titul k vydání takového rozhodnutí. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí doplnil, "že se stěžovatel domáhá vydání pozemků, ke kterým by mohl nabýt vlastnické právo na základě dohody o vydání ve smyslu §5 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. Jestliže byla jeho žaloba ohledně dotčených pozemků pravomocně zamítnuta, stěžovatel se jejich vlastníkem nestal. Tento závěr je třeba respektovat i při rozhodování o určovací žalobě, neboť je projevem závaznosti (§159 odst. 2 o. s. ř.) pravomocného rozsudku Okresního soudu v Nymburce ve věci sp. zn. 4 C 972/91. Ani z §82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. nelze vyvodit závěr, že ústavní stížnost, navíc podaná v jiné právní věci, než ve věci sp. zn. 4 C 972/91, by konstituovala vlastnické právo stěžovatele k dotčeným pozemkům. Žádné podobné právní důsledky nevyplývají ani z čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, neboť v něm deklarovaná závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu nemá přímý vliv na vznik, změnu nebo zánik právních vztahů, o kterých obecné soudy vydaly závazné rozhodnutí, které nebylo ústavní stížností zrušeno" (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002, č. j. 27 Co 227/2002 - 42, str. 43).
Ústavní soud k těmto závěrům obecných soudů konstatuje, že soud nalézací i odvolací postupoval v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého" práva a v napadených rozhodnutích nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatele. Dále dodává, že žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem blíže specifikovaných pozemků (tzv. určovací žaloba dle §80 písm. c) o. s. ř. ) má deklaratorní charakter. Soud na takový návrh určí, zda tu právní vztah nebo právo je či není (je-li na tom naléhavý právní zájem). Na základě určovací žaloby nelze konstituovat vlastnické právo k určité věci, neboť rozhodnutí soudu pouze určuje existenci právního vztahu či práva. V konkrétním případě pak obecné soudy nemohly porušit princip rovnosti garantovaný Listinou, jak stěžovatel namítá. Argumentuje-li stěžovatel nerovností v přístupu obecných soudů k jednotlivým restitučním sporům, Ústavní soud k tomu dodává, že se sám stěžovatel svým vlastním přičiněním zbavil možnosti přezkoumání rozhodnutí v restitučním řízení, když si nepodal ve své věci dovolání, resp. ústavní stížnost. Jestliže v restitučním řízení stěžovatel navrhl připustit dovolání proti rozsudku soudu II. stupně a odvolací soud tento návrh zamítl, měl stěžovatel stále možnost podat si dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (§239 odst. 2 o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.), případně pak ústavní stížnost. Tímto procesním postupem se mohl domáhat svých práv, pokud se cítil být na nich zkrácen v řízení před obecnými soudy, tak jak to učinili ti, na rozhodnutí v jejichž věcech se stěžovatel odvolává. V postupu obecných soudů tudíž nelze vidět tvrzený zásah do základních práv stěžovatele, neboť rozhodnutí obecných soudů má oporu v zákonných ustanoveních, která jsou v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
Ohledně rozhodnutí dovolacího soudu uvádí Ústavní soud následující. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toto rozhodnutí výslovně nenapadá, nicméně Ústavní soud jej vzhledem k celistvosti řízení přezkoumal. Za této situace nelze přehlédnout význam nálezu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (publikovaný jako zákon č. 153/2004 Sb.), kterým došlo ke zrušení ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř., jenž zakotvovalo možnost neodůvodňovat rozhodnutí, kterým bylo pro nepřípustnost odmítnuto dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud, přestože dovolací soud přehlédl neústavnost aplikovaného ustanovení o. s. ř., nepřistoupil ke zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť by takové zrušení bylo výrazem pouhého právního formalismu a de facto neefektivní, resp. neznamenalo by v důsledku změnu oproti současnému stavu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu