ECLI:CZ:US:2004:1.US.749.02
sp. zn. I. ÚS 749/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelů V. Š. a A. Š., zastoupených advokátem JUDr. F. P., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 6. 2002, č.j. 36 Co 265/2002 -56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 19. 4. 2002, č.j. 15 C 103/99-50, v právní věci žalobců V. Š. a A. Š. (dále jen "stěžovatelé") proti žalovaným S. R., s.r.o., Z. M. a D. M., o určení neplatnosti kupní smlouvy, ve výrokové části I. zastavil řízení, ve výrokové části II. rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit prvému žalovanému na nákladech řízení částku 6.375,- Kč, k rukám JUDr. S. R., advokátky, do jednoho měsíce a ve výrokové části III. nepřiznal stěžovatelům, druhému a třetímu žalovanému právo náhrady nákladů řízení. Okresní soud uvedl, že stěžovatelé se proti žalovaným domáhali určení, že kupní smlouva z 12. 11. 1993 uzavřená mezi prodávajícím S. R., s.r.o., a kupujícím Z. M. ohledně pozemku č. 918/27 - louka o výměře 843 m2, je neplatná. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 21. 7. 1999, č.j. 15 C 103/99-10, žalobě vyhověl, leč Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 9. 2001, č.j. 10 Co 817/99-36, uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Poté stěžovatelé podáním ze dne 19. 12. 2001 vzali žalobu zpět, s čímž všichni žalovaní souhlasili. Za tohoto stavu věci okresní soud zahájené řízení ve smyslu §96 o.s.ř. zastavil. O nákladech řízení prvého žalovaného (S., s.r.o.) soud rozhodl za použití ustanovení §146 odst. 2 druhá věta o.s.ř., neboť stěžovatelé zavinili, že řízení muselo být zastaveno; ostatním účastníkům náklady řízení nepřiznal, druhý žalovaný jejich přiznání výslovně nepožadoval a u třetího žalovaného ze spisu nebylo patrno, že by mu jakékoli konkrétní náklady vznikly.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným usnesením ze dne 26. 6. 2002, č.j. 36 Co 265/2002-56, rozhodl ve výrokové části I., že usnesení okresního soudu zůstává ve výroku I. a III. nedotčeno, ve výrokové části II. že se usnesení okresního soudu ve výroku II mění tak, že stěžovatelé jsou povinni nahradit I. žalovanému S. R., s.r.o., Děčín na nákladech řízení před okresním soudem 4.300,- Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje a ve výrokové části III., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud poukázal na to, že předmětem odvolacího přezkumu zůstal z usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 4. 2002, č.j. 15 C 103/99-50, pouze výrok II., kterým okresní soud přiznal prvnímu žalovanému proti stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 6.375,- Kč. Odvolací soud v prvé řadě uvedl, že rozhodnutí okresního soudu je, co do základu, tedy co do určení, že první žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení, věcně správné. Nesprávné je pouze určení rozsahu těchto nákladů řízení; z obsahu spisu je totiž zřejmé, že náklady řízení sestávají na straně prvního žalovaného pouze v nákladech soudního poplatku za odvolání proti rozsudku okresního soudu (1000,- Kč) a nákladů právního zastoupení, a to za přípravu a převzetí zastoupení 1000,- Kč, účast na jednání před okresním soudem 1000,- Kč, sepis odvolání 1000,-Kč, celkem 4000,- Kč a tři režijní paušály 75,- Kč, tj. 225,-Kč, celkem tedy 4.300,- Kč, které odvolací soud považuje za účelně vynaložené náklady (§142 odst. 1 o.s.ř., §146 odst. 2 věta prvá o.s.ř.). Odvolací soud za nedůvodnou prohlásil rovněž námitku, že náklady řízení nejsou přiznány existujícímu subjektu. Krajský soud poukázal na skutečnost, že "okresní soud prvního žalovaného v napadeném usnesení nesprávně označil, ač první žalovaný na nesprávné označení sám poukazoval již v průběhu řízení a správné obchodní jméno dokládal výpisem z obchodního rejstříku, ze kterého odvolací soud zjistil, že v době rozhodování znělo S. R. s.r.o. V kupní smlouvě byl tento subjekt správně označen, protože až do 18. 3. 1994 nesl obchodní název S. R., s.r.o. Jedná se však stále o tutéž obchodní společnost, která pouze změnila své obchodní jméno. O identifikaci tohoto subjektu svědčí identifikační číslo, které je shodné, a to 40 23 01 71, jak u společnosti označené S. tak u společnosti S. s.r.o., jak dokládají také výpisy z obchodního rejstříku, založené ve spise". Odvolací soud proto ve shodě se správným zápisem v obchodním rejstříku název prvního žalovaného ve svém usnesení opravil.
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 26. 6. 2002, č.j. 36 Co 265/2002 -56, napadli stěžovatelé ústavní stížností. V ní nejprve rekapitulovali průběh řízení (doposud) vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 C 254/96, a řízení vedeného před týmž soudem pod sp. zn. 15 C 103/99, jehož rozsudek ze dne 21. 7. 1999 Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 9. 2001, sp.zn. 10 Co 817/99, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelé následně (dne 19. 12. 2001) vzali žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 12. 11. 1993, jejíž jednou ze stran (prodávající; I. žalovaným) byla S. R. s.r.o., zpět, a to bez návrhu na změnu označení strany prodávající (poznámka: která ode dne zápisu v obchodním rejstříku vedeného před Krajským soudem v Ústí nad Labem, oddíl C, vložka 1332, tj. ode dne 18. 3. 1994, nesla označení S. R. s.r.o.). Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 19. 4. 2002, č.j. 15 C 103/99-50, řízení zastavil, aniž by provedl změnu v označení strany prodávající (I. žalovaného), kterou uváděl i nadále pod označením S. R. s.r.o. Proti výrokové části II. citovaného usnesení stěžovatelé podali odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, který v ustavní stížností napadeném usnesení ze dne 26. 6. 2002, č.j. 36 Co 265/2002 -56, nejprve opravil označení prodávajícího (I. žalovaného) na S. R. a dále rozhodl, jak výše uvedeno.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na to, že v záhlaví napadeného usnesení není věc náležitě označena, neboť chybí datum vydání, spisová značka usnesení Okresního soudu v Děčíně, proti němuž bylo podáno odvolání a dále údaj, že se jednalo o odvolání stěžovatelů. Stěžovatelé se dále domnívají, že v důsledku toho, že v odvolacím řízení rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, byl porušen čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), což se dozvěděli až z napadeného usnesení; není jim jasné, proč nerozhodoval přímo Krajský soud v Ústí nad Labem. Domnívají se, že byli odňati svému zákonnému soudci a ve svých důsledcích jim bylo odňato i právo namítat podjatost (roz. soudu).
Za hrubé porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatelé považují to, že odvolací soud změnil označení prodávajícího (I. žalovaného) na S. R. s.r.o. namísto jimi uváděného názvu S. R. s.r.o., neboť se domnívají, že v řízení zahajovaném na návrh je výsostným právem žalobců (stěžovatelů) označit žalovaného. Stěžovatelé v uvedené souvislosti poukazují na ustanovení §43 o.s.ř., podle něhož - není-li označení správné - vyzve soud žalobce k opravě, avšak "v žádném případě nepřísluší soudu, aby sám označení podle své úvahy změnil. Takové právo nemá ani odvolací soud - ten se ostatně ani na žádný předpis neodvolává". Stěžovatel se proto domnívá, že došlo ke změně žalovaného subjektu, a že proto bylo v odvolacím řízení rozhodnuto o jiném žalovaném; to za situace, kdy šlo jen o rozhodnutí o nákladech řízení mezi stávajícími účastníky řízení.
Stěžovatelé dále poukazují na to, že součet jednotlivých položek tvořících náklady řízení nedosahuje částky 4.300,- Kč, neboť prý zahrnuje částku 1000,- Kč za účast zástupce prodávajícího (I. žalovaného) při jednání před okresním soudem, kde však ještě advokátem zastoupen nebyl. Je prý přiznávána náhrada za něco, co se nestalo. Tento extrémní rozpor se skutečností je proto dalším porušením práva na spravedlivý proces.
Konečně stěžovatelé za projev nespravedlnosti (viz §1 o.s.ř.) považují skutečnost, že by měli hradit náklady řízení tomu, kdo se prý - jako prodávající - podílel na simulovaném právním úkonu, tj. na kupní smlouvě, jež předstírala právní stav v rozporu se skutečností (poznámka: kdy jako kupující vystupoval jen jeden z manželů, ač pozemek kupovali oba a nabytá nemovitost náležela do jejich bezpodílového spoluvlastnictví). Stěžovatelé se proto - za dané situace, kdy prý jejich žaloba přispěla k nastolení právního stavu - domnívají, že náklady řízení by měly být spíše hrazeny jim, zatímco opak (tj. uložení povinnosti k náhradě nákladů) považují za neslučitelné s charakterem právního státu (čl. 1 Ústavy ČR).
Závěrem stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 6. 2002, č.j. 36 Co 265/2002-56, zrušil.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
V prvé řadě stěžovatelům nelze přisvědčit, pokud argumentují tím, že usnesením krajského soudu bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož je každému dáno, aby se při obraně svého práva stanoveným postupem domáhal jeho ochrany před soudy, které jsou k tomu ústavně povolány. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelé to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu soudního spisu stěžovatelům nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u obecného soudu domáhali.
Stěžovatelé dále namítali, že odvolací soud porušil jejich právo na spravedlivý proces tím, že změnil označení prodávajícího (I. žalovaného) na S. R. s.r.o. (namísto jimi uváděného názvu S. R. s.r.o.). K tomu Ústavní soud uvádí, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení tuto skutečnost jasně a jednoznačně vysvětlil; výstižně připomněl i to, že sám prodávající (I. žalovaný) již v průběhu řízení poukazoval na své nepřesné označení, což dokládal výpisem z obchodního rejstříku, z něhož navíc vyplývá totožná identita uvedeného subjektu založená na identifikačním číslu. Ústavní soud proto - za této situace - usuzuje, že ke změně žalovaného subjektu nedošlo ani z věcného hlediska a že akceptace této námitky stěžovatelů by byla nepřiměřeným formalismem, který roviny ústavnosti nedosahuje.
Ústavní soud neshledal porušení ústavnosti ani ve vztahu k tvrzení stěžovatelů, pokud jde o údajný součet jednotlivých položek tvořících náklady řízení, a to v části týkající se účasti zástupce (advokáta) prodávajícího (I. žalovaného) před okresním soudem, což prý představovalo částku 1000,- Kč. Podle přesvědčení Ústavního soudu tato námitka rovněž nedosahuje roviny ústavnosti. Ostatně, ze spisu plyne, že prodávající (I. žalovaný) v řízení před okresním soudem advokátem zastoupen byl.
Ústavní soud dále dovozuje, že úrovně porušení ústavnosti v souzené věci nedosáhly ani stěžovateli uvedené nedostatky týkající se záhlaví ústavní stížností napadeného usnesení, neboť ze samotného záhlaví, z výrokové části i z odůvodnění napadeného rozhodnutí je nepochybné, že se týká týchž účastníků, ve stejném předmětu řízení (včetně popsaného skutkového děje); rovněž je zřejmé, které rozhodnutí okresního soudu bylo předmětem odvolacího řízení. Stěžovateli uvedené skutečnosti proto na výsledek samotného řízení vliv neměly a mít ani nemohly.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelům ani potud, pokud namítají porušení čl. 38 odst. 1 Listiny a tvrdí, že byli odňati svému zákonnému soudci. Rozhodování Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci totiž v souzené věci vyplývá z rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad Labem pro rok 2002, z návrhu předsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem z 28. 2. 2002 a ze schvalovacího dopisu Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 3. 5. 2002. Příslušnost pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem v Liberci, jež mimo jiné rozhoduje v civilních věcech i v odvoláních proti rozhodnutím Okresního soudu v Děčíně, je tedy dána rozvrhem práce vydaným Krajským soudem v Ústí nad Labem, ve kterém se v souladu s ustanovením §42 odst. 1 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), stanoví okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu. Postavení pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem a její sídlo v Liberci vyplývá z ustanovení §13 odst. 1 citovaného zákona a z jeho Přílohy 5 bod 1.
Stěžovatelé konečně brojí proti výroku napadeného rozsudku o jejich povinnosti hradit prvnímu žalovanému náklady řízení, neboť se prý jako prodávající podílel na simulované kupní smlouvě (blíže str. 3). Zde Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na odůvodnění ustavní stížností napadeného usnesení, v němž krajský soud dostatečně jasně a zřetelně vysvětlil důvod svého rozhodnutí. S. R. s.r.o. totiž právní úkon nesimuloval a za dané procesní situace - kdy byla žaloba proti němu vzata zpět - má vůči stěžovatelům zákonné právo na náhradu nákladů řízení. Proto ani v této části Ústavní soud ústavní stížnost za důvodnou nepovažuje a porušení ústavnosti v tomto směru neshledává.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmě, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu