ECLI:CZ:US:2004:1.US.99.03
sp. zn. I. ÚS 99/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. K., zastoupené JUDr. K. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2002, č. j. 30 Cdo 1147/2002-51 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 1 Cao 115/2001, spojené s návrhem na zrušení části ust. §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb., v rozsahu slov: "Do rozhodného období se nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986." takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Návrh na zrušení ustanovení §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb., v rozsahu slov: "Do rozhodného období se nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986.", se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými nebylo v řízení o stanovení starobního důchodu vyhověno jejím námitkám spočívajícím v tom, že jí byl Českou správou sociálního zabezpečení ("ČSSZ") nesprávně vypočítán důchod, a tvrdila, že jejich vydáním bylo porušeno její právo na rovnost dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Při aplikaci zákona o důchodovém pojištění (č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o důchodovém pojištění") nebylo šetřeno podstaty jejích práv a porušen tak měl být i čl. 4 odst. 4 Listiny. Dále mělo být porušeno právo stěžovatelky na důstojné zabezpečení ve stáří, garantované v čl. 30 Listiny, jakož i právo domáhat se stanoveným postupem svého práva, garantované čl. 36. Listiny. Stěžovatelka, které byl Českou advokátní komorou určen advokát, požádala jeho prostřednictvím, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady jejího zastoupení, s ohledem na její nepříznivé majetkové poměry zaplatí stát. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění platném v době podání ústavní stížnosti) a po odstranění vad splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně shrnuto namítala, že měla výdělečné roky (a pojistné doby) kumulovány v první polovině svého života a v druhé polovině života měla kumulovány náhradní doby (péče o nemocné rodiče, nezaměstnanost apod.). Přitom ust. §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění stanoví, že do období rozhodného pro stanovení osobního vyměřovacího základu, z něhož se odvíjí výše důchodu, se nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986. Protože stěžovatelce po roce 1986 plynuly náhradní doby, její celoživotní výdělky se "nulovaly" a při výpočtu výdělku byla posuzována, jako by celý život nepracovala a žádné výdělky nikdy neměla. Z jejích celkových 186 výdělečných měsíců jí bylo započteno jen 11 měsíců, které byly rozmělněny do 168 kalendářních měsíců tzv. rozhodného období. Tím byl její osobní vyměřovací základ zanedbatelný, což považuje stěžovatelka za nespravedlivé, protože při chronologicky opačném průběhu výdělečných let a náhradních dob by byly výsledky diametrálně odlišné. Později vkládající pojištěnec tak ze systému těží na úkor pojištěnce dříve vkládajícího, což stěžovatelka v předchozím řízení doložila srovnávacím výpočtem. Stěžovatelka vytkla Nejvyššímu soudu, že její dovolání odmítl, aniž postupem podle ust. čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ust. §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, z jehož aplikace pramení skutečnost, že nebylo přihlédnuto k jejím předchozím odvodům a nebyl jí vyměřen odpovídající důchod.
Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2001 (29 Ca 408/2000-15) Ústavní soud zjistil, že krajský soud nevyhověl stěžovatelčině opravnému prostředku a potvrdil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, která stěžovatelce vyměřila starobní důchod ve výši 2.080,- Kč.
Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2001 (1 Cao 115/2001) Ústavní soud zjistil, že vrchní soud nevyhověl odvolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu, v němž uplatnila námitky obdobné námitkám obsaženým v ústavní stížnosti. Vrchní soud podtrhl vázanost soudů zákonem a konstatoval, že smysl aplikovaného ustanovení je nepochybný. Zákon je jednoznačný a použití stěžovatelkou navrhovaného principu celoživotního přínosu do systému důchodového pojištění podle vrchního soudu nepřipouští.
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2002 (30 Cdo 1147/2002-51) Ústavní soud zjistil, že dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze, Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, protože dospěl k závěru, že odvolací soud neřešil otázku zásadního významu (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Stěžovatelka takovou otázku ani v dovolání neformulovala a aplikace ust. §18 odst. 1 a 4 zákona o důchodovém pojištění není soudy posuzována rozdílně a nejde ani o aplikaci, která je v rozporu s hmotným právem.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud, který odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Vyjádřil se též Nejvyšší správní soud, který podle sdělení Vrchního soudu v Praze spravuje příslušnou spisovou agendu. Nejvyšší správní soud prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. D. N. ve vyjádření uvedl, že se ztotožňuje s postupy a rozhodnutími Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze, což podpořil argumentací obdobnou s argumentací použitou v odůvodnění těchto rozhodnutí, kdy navíc podotkl, že rovnost je kategorií relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Rovnosti je třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle. Neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. Ustanovení §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění je třeba považovat za legitimní a přiměřené. Neporušuje tudíž ústavní princip rovnosti.
Projednávaná ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce nejdříve přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. V. K., jehož výkon funkce skončil dříve, než byla věc vyřízena. Proto musela být stížnost přidělena jinému soudci zpravodaji, jímž byla JUDr. E. W., která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena rozhodováním v prvním senátu jako zastupující soudce. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu Ústavního soudu. Podle ust. §8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených základních práv či svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Do činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud zasáhne pouze tehdy, byla-li jejich zásahem porušena základní práva či svobody stěžovatelky, chráněné ústavním pořádkem České republiky. V řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů takto vymezené kompetence znamenají, že důvod k zásahu je dán zejména tehdy, když existuje extrémní nesoulad mezi zjištěními soudů a z nich vyvozenými závěry nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda ust. §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění stanovící dolní časovou hranici, před níž se nezohledňují dřívější příjmy, lze (z ústavního hlediska) aplikovat i na případy, kdy žadatel o důchod měl koncentrovány výdělečné doby před tímto datem a po tomto datu měl započítávány doby náhradní, spojené s nízkým příjmem. Avšak již Krajský soud v Hradci Králové (29 Ca 408/2000) konstatoval, že výsledná výše starobního důchodu by činila po odpočtech (za předčasný odchod do důchodu a krácení náhradní doby za dobu evidence na úřadu práce) 257 Kč. A protože zákon o důchodovém pojištění počítá s nejnižší procentní výměrou 770 Kč (§33 odst. 2 cit. zákona), bylo vycházeno z této částky, která spolu se základní výměrou 1.310 Kč činí 2.080 Kč měsíčně. Krajský soud konstatoval, že s ohledem na ust. §18 zákona o důchodovém pojištění není možno postupovat podle stěžovatelkou navrhované metody celoživotního přínosu do systému sociálního pojištění (rozsudek krajského soudu, str. 3 dole). Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze (1 Cao 115/2001, str. 4 a 5) vyplývá, že vrchní soud se ztotožnil s výše uvedeným postupem krajského soudu. K námitce nerovnosti poznamenal, že právní úprava dopadá ve svých omezeních stejně na všechny občany ve stejné situaci (na neurčitý počet případů téhož druhu). S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2000 sp. zn. II. ÚS 376/2000 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, "Sb. n. u.", sv. 20, str. 297) konstatoval, že v případě předpisů sociálního zabezpečení, resp. důchodového pojištění není možné použít rozšiřující výklad právních předpisů. Nárok na dávku důchodového pojištění je možné přiznat jen tehdy, jsou-li splněny všechny zákonem stanovené podmínky, což nebyl stěžovatelčin případ. Na okraj vrchní soud ve shodě s krajským soudem konstatoval, že odstranění tvrdosti vyplývající z aplikace předmětného ustanovení zákona o důchodovém pojištění, je výlučně v pravomoci ministra práce a sociálních věcí (§4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb.). K těmto závěrům obecných soudů nemůže mít Ústavní soud, z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování, výhrady.
V projednávané věci Ústavní soud neshledal v postupu Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, vyplývajícím z odůvodnění jejich rozhodnutí, libovůli nebo interpretaci, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Je nepochybné, že zákon byl aplikován v souladu se svým zněním, kdy nelze dospět k závěru, že by šlo o aplikaci vedenou přepjatým právním formalismem. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Je nepochybné, že ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb. dopadlo na stěžovatelku velmi tvrdě, avšak primární příčinou této skutečnosti je fakt, že její příjmy po roce 1986 byly velmi nízké. Stěžovatelka se domáhá, aby byly zohledněny její předchozí výdělky, a to tak, že by byly valorizovány stejným způsobem, jak to činí zákon o důchodovém pojištění u výdělků, které zohledňuje (srov. např. prolomení hranice roku 1986 v druhé větě ust. §18 odst. 4 cit. zák.). Aplikaci dosavadní úpravy umožňuje citovaný zákon v §71 v případech, kdy by důchod vypočítaný podle úpravy platné ke dni 31. prosince 1995 (včetně zvýšení, která by náležela k tomuto důchodu pouze k tomuto dni) byl vyšší než důchod vypočítaný podle úpravy platné po tomto dni. Stěžovatelka porušení tohoto ustanovení nenamítala, a z jí zaslané kopie odvolání ze dne 29. 5. 2001 proti rozsudku krajského soudu vyplývá, že ČSSZ konstatovala, že důchod vypočtený podle úpravy dosavadní by byl nižší (stěžovatelkou označeno jako "List 13", Přílohy č. 6 ústavní stížnosti). Zákon o důchodovém pojištění tedy skutečně změkčení přinesl, ale toto změkčení nedopadlo na kategorii důchodců, do níž patří i stěžovatelka. Přestože zákon dopadl na stěžovatelku tvrdě, nelze v této skutečnosti spatřovat porušení ústavní zásady rovnosti. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyložil obsah ústavního principu rovnosti (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 36/93 in Sb. n. u., sv. 1, str. 175 nebo č. 132/1994 Sb. zákonů, sp. zn. Pl. ÚS 5/95 in Sb. n. u., sv. 4, str. 205 nebo č. 6/1996 Sb., sp. zn. Pl. ÚS 33/96 in Sb. n. u., sv. 8, str. 163 nebo 185/1997 Sb. zákonů) a ztotožnil se v nich s chápáním rovnosti, tak jak ji pojal Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu ze dne 8. 10. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (publikovaném pod č. 11 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR). Ústavní soud ČSFR v něm vyložil, že zásadě rovnosti v právech je třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo (srov. i nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/02 in Sb. n. u., sv. 29, str. 79, nebo č. 40/2003 Sb. zákonů). Aplikace ust. čl. 4 odst. 4 Listiny není v případě stěžovatelky namístě. Extenzivní výklad zákona by navíc kolidoval s ust. čl. 40 odst. 1 Listiny, které je ustanovením speciálním. Stěžovatelce byl důchod přiznán v rozsahu zákona, což je v souladu s ust. čl. 30 odst. 1 a 3 Listiny ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny. K porušení čl. 30 Listiny nedošlo.
K žádosti o zrušení části ust. §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb. nutno konstatovat, že stěžovatelka není aktivně legitimována k podání návrhu, jímž by navrhla zrušení tohoto ustanovení, neboť jak uvedeno shora, napadeným usnesením obecných soudů do jejích ústavně zaručených základních práv. Návrh na zrušení zákona, jiného právního předpisu nebo jejich částí je pouze návrhem akcesorickým, který lze uplatnit a k němuž Ústavní soud přihlíží pouze tehdy, pokud jejich uplatněním bylo zasaženo do základního práva stěžovatelky.
Ústavní soud nijak nezpochybňuje tíživou a lidsky nesnadnou situaci stěžovatelky, která jak sama uvedla, po smrti rodičů v roce 1984 marně sháněla trvalé zaměstnání a po roce 1989 neúspěšně podnikala, avšak ke zlepšení postavení skupiny důchodců, u nichž bez jejich přičinění došlo k tomu, že se jim výdělečné roky koncentrovaly do doby, kterou zákon o důchodovém pojištění zohledňuje jen za podmínek, které tyto osoby nesplňují, by bylo třeba pozitivního zásahu zákonodárce, nikoli derogačního zásahu Ústavního soudu.
Stěžovatelka požádala o úhradu nákladů zastoupení státem. Advokát byl stěžovatelce určen pro poskytnutí bezplatné právní pomoci, s výjimkou hotových výloh (rozh. České advokátní komory ze dne 25. 4. 2003, č. j. 04-204/03). Podle ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu může soudce zpravodaj, odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti, rozhodnout, že náklady zastoupení zaplatí stát, avšak pouze tehdy, není-li ústavní stížnost odmítnuta. Ústavní stížnost však odmítnuta byla. Proto nemohlo být vyhověno žádosti stěžovatelky. K aplikaci ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, které upravuje náhradu nákladů řízení dalším účastníkem řízení, nebyl rovněž, s ohledem na výsledek řízení, shledán důvod.
Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, stejně tak nezjistil ani porušení jiných jejích základních práv a svobod. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na to Ústavní soud rovněž odmítl návrh stěžovatelky na zrušení shora uvedených zákonných ustanovení podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. listopadu 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu