ECLI:CZ:US:2004:2.US.10.04
sp. zn. II. ÚS 10/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. S. B. a JUDr. J. N. o ústavní stížnosti J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Hradec Králové, právně zastoupeného JUDr. T. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 1 T 25/2000, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 5 To 185/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 967/2003, odmítnuto.
Podle názoru stěžovatele oběma napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho ústavních práv, a to především k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu, kterého se měl dopustit tím, že společně s J. M. st. jako statutární zástupci společnosti M., spol. s r. o., přestože si byli vědomi, že s ohledem na finanční situaci této společnosti své závazky nesplní, objednali a poté odebrali od různých firem papírenské zboží, případně dopravu zboží, které neuhradili, případně uhradili pouze částečně a po lhůtě splatnosti a k zajištění dalších dodávek. Tímto jednáním způsobili škodu ve výši 7 834 682,14 Kč. Stěžovatel spatřuje pochybení v tom, jak soud vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním interpretoval subjektivní stránku jednání obou obžalovaných. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně nevyplývají skutková zjištění, na nichž je postaven právní názor soudu o tom, že byl spáchán trestný čin. Především zde chybí skutková zjištění, odůvodňující právní posouzení skutku jako trestného činu úmyslného. Žádný z provedených důkazů nesvědčí tomu, že by se obžalovaní trestné činnosti dopustili v úmyslu přímém, tedy že by přímo chtěli způsobem zákonem vymezeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Soud dovodil, že jednání obžalovaných je třeba chápat jako trestný čin podvodu spáchaný v úmyslu eventuálním, neboť obžalovaní byli již v době objednávky a dodávky zboží srozuměni s tím, že části dodavatelů nezaplatí včas a nepodaří-li se podniku hospodaření zlepšit, nezaplatí vůbec, což se nakonec i stalo. Podle tvrzení stěžovatele však z výpovědi J. M. st. jednoznačně vyplývá, že oba obvinění plánovali při odebrání zboží zaplatit dílem ze zisku a dílem jednat s dodavateli o posečkání zaplacení. Rovněž ve vztahu k uvedenému trestnému činu podvodu spočívajícímu v uvedení někoho v omyl, využití omylu či zamlčení podstatné skutečnosti, nebylo vůbec náležitě objasněno, zda by jednotliví dodavatelé, kdyby byli předem informováni o finanční situaci společnosti M., spol. s. r. o., smlouvy o dodávce s odběratelem uzavřeli. Je zcela zřejmé, že odběratelé v mnoha případech o pozdějších platbách věděli, akceptovali je, a rovněž docházelo ke sjednávání splátkových kalendářů po vzájemné dohodě stran. Stěžovatel vycházel z předpokladu, že firma svoje postavení na trhu postupně upevní, okruh zákazníků rozšíří a tím překlene počáteční potíže. Reálnou možností se v té době jevila i možnost získání překlenovacího úvěru a možnost vstupu nového investora. Právě toto vedlo k realizaci nových dodávek, a nikoliv úmysl obohatit se ke škodě druhého.
Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně na str. 11 vyplývá, že ze znaleckého posudku znalce v oboru ekonomika, odvětví řízení plánování a organizace ekonomiky, správa národního majetku a účetní evidence je zřejmé, že ve sledovaném období měla společnost M., spol. s. r. o., minimální pohotové prostředky k úhradě vzniklých závazků, na druhé straně však mohla společnost důvodně očekávat výrazné zlepšení finanční situace firmy v důsledku pozitivní realizace podnikatelského záměru v oblasti výroby papírových sáčků. Důvody, pro které nebylo možno dosáhnout očekávaných výnosů, znalec vidí v neschopnosti společnosti řešit najednou investiční, výrobní, finanční a odbytové záležitosti, které spolu s vnější ekonomickou situací způsobily firmě téměř neřešitelné problémy a potíže. Z jednotlivých materiálů lze však vystopovat úsilí vedení firmy k zamezení propadu a zajištění stability firmy.
Soud spatřuje vinu obžalovaných v tom, že při výše popsaném vědomí hospodářské situace jejich společnosti iniciovali další a další nákupy zboží, aby zajistili chod výroby a zachránili tak společnost před hospodářským úpadkem, aniž by zodpovědně vyhodnotili platební možnosti společnosti a byli tedy evidentně srozuměni s možností následků jejich jednání.
Stěžovatel se domnívá, že ve věci nebyly provedeny všechny dostupné důkazy, na jejichž podkladě by bylo možno posoudit všechny právně významné okolnosti podstatné pro posouzení skutkové podstaty trestného činu podvodu. V daném případě nelze z dosud opatřených důkazů učinit spolehlivý závěr, zda skutek, pro který byl odsouzen, skutečně naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, popř. jiného trestného činu, či nikoliv. V odůvodnění rozsudku chybí uvedení příčinné souvislosti mezi omylem a majetkovou dispozicí, jakož i mezi ní a škodou. Nikde není zmiňován úmysl obohatit sebe nebo jiného. Rovněž nebyla zjištěna skutečná výše škody, která měla být uvedeným trestným činem způsobena.
Stěžovatel zpochybňuje rovněž závěry soudu o spolupachatelství obou obžalovaných. Podle §9 odst. 2 trestního zákona, byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že vinu ve smyslu spolupachatelství lze založit pouze na konkrétním jednání toho kterého spolupachatele, a nikoli na jeho právním postavení ve společnosti, jak činí soud ve svém rozsudku.
Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné. V odůvodnění usnesení uvedl, že řízení předcházející napadenému rozsudku netrpí žádnými procesními vadami, rozsah dokazování ve stadiu přípravného řízení a posléze před soudem I. stupně je dostatečný k objasnění věci. Podle soudu odvolacího učinil soud I. stupně ze správných a dostatečných skutkových zjištění i správné závěry právní, když jednání obou obžalovaných kvalifikoval jako trestný čin podvodu spáchaný formou spolupachatelství.
S tímto závěrem však stěžovatel nesouhlasí, neboť podle jeho názoru nebyl úplně zjištěn skutkový stav věci, a proto nemohlo být řádně rozhodnuto o vině ani o trestu. Odvolací soud nesplnil v tomto případě svoji přezkumnou funkci.
Stěžovatel připouští, že jeho jednání by snad mohlo naplňovat skutkovou podstatu trestného činu podle §126 odst. 2 trestního zákona, kdyby však existovalo v době, kdy došlo k inkriminovanému jednání. Argumentace soudů, které odmítají obhajobu stěžovatele, že subjektivně věřil v možnost úhrady zakoupeného zboží, je podle jeho názoru zcela nedostatečná. O tom, že nešlo o úmysl přímý, nepochybují ani soudy a jednání stěžovatele je proto posuzováno jako úmysl nepřímý, tj. srozumění s možným následkem - nezaplacením dluhu. Ovšem to, že stěžovatel o takovéto možnosti věděl, a že byla zřejmě i velmi reálná, však ještě neznamená srozumění s takovým následkem. V daném případě nelze uvažovat o lhostejnosti následků, tj. vzniku dluhu, který nebude uhrazen, ale možná o tom, že stěžovatel bez přiměřeného důvodu spoléhal, že ke škodlivému následku nedojde. To už by bylo jednání nedbalostní, jímž nemůže být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. Na podporu svých tvrzení uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti několik judikátů.
Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu podvodu stěžovatel poukazuje na skutečnost, že podle právních praktiků i teoretiků tzv. pravá lhostejnost není srozuměním s následkem, tedy nepřímým úmyslem. Zdá se být nesporné, že stěžovatel i jeho otec nejen nebyli lhostejní k následku, ale všemožně se snažili hrozící následek odvrátit. I z tohoto důvodu je závěr o jejich vině nesprávný. Spolehlivě nebylo podle přesvědčení stěžovatele zjištěno ani to, kdo by se údajným podvodným jednáním obohatil. Ani soud nezpochybnil fakt, že stěžovatel podnikal seriozně a snažil se produkovat skutečné hodnoty. Nebylo ani prokázáno konkrétní jednání stěžovatele ve vztahu k jednotlivým dodavatelům, a proto je vyloučeno, aby bylo možno dospět k závěru o vině stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření účastníků řízení - Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci a spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 25/2000.
Předseda příslušného senátu Krajského soudu v Brně uvedl, že ke všem vytýkaným údajným vadám se soud již vyjádřil v rámci odůvodnění rozsudku a na svých závěrech setrvává.
Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že pokud oba odsouzení plánovali již při odebrání zboží jednat s dodavateli o posečkání zaplacení z důvodu nedostatku finančních prostředků, pak je evidentní, že museli být srozuměni i s tím, že dodavateli nezaplatí za určitých okolností vůbec (a tento následek skutečně nastal). Spoléhání na vstup nového investora či získání překlenovacího úvěru byly natolik nejisté budoucí události, že oba přinejmenším museli vědět, že se jim takový záměr nemusí podařit, a pro tuto variantu museli být srozuměni i s nezaplacením odebraného zboží. Pokud i za této situace nové odběry zboží prováděli, aniž by o situaci předem informovali své dodavatele, podnikali vědomě na účet poškozených subjektů a jednali přinejmenším v úmyslu nepřímém poškodit jednotlivé dodavatele. Stěžovatel namítá, že nebyly provedeny všechny dostupné důkazy, ale neupřesňuje, které konkrétně, a jeho tvrzení je zcela účelové. S návrhy na doplnění dokazování vznesenými v průběhu řízení obhajobou se oba soudy zcela konkrétně ve svých rozhodnutích vypořádaly a odůvodnily, proč některé důkazy neprovedly (některé se ani provést nedají např. s ohledem na neexistenci účetních dokladů společnosti obou odsouzených).
Pokud stěžovatel vytýká rozhodnutí vrchního soudu neúplné zjištění skutkového stavu věci, rovněž neupřesňuje, v jakém směru se tak stalo, které důkazy nebyly provedeny a které konkrétní skutečnosti z nich měly být zjištěny. Soud uvádí, že ve věci byly provedeny všechny důkazy umožňující zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
K tvrzení, že stěžovatel "nebyl ani lhostejný k následkům svého jednání" a k předloženým judikátům vrchní soud uvádí, že řeší vesměs zcela odlišnou situaci, a to v tom směru, že "neschopnost pachatele plnit své závazky nastala až po samotném vzniku závazku" a nikoli jako v projednávaném případě, kdy již v době odběru zboží si byli odsouzení vědomi své nepříznivé finanční situace a spoléhali jen na nejisté budoucí události (úvěr, přísliby apod.). Tvrzení stěžovatele, že v daném případě absentuje zjištění, kdo se z údajného podvodu obohatil, přičemž bylo zjištěno, že to nebyl ani stěžovatel či jeho otec, soud uvádí, že jde o tvrzení zcela matoucí a nepravdivá. Prospěch z jednání odsouzených měla právě a jen obchodní společnost M., spol. s r. o., v níž byli oba společníky a jednateli. V rámci činnosti této společnosti totiž odebírali zboží, používali je jako suroviny k výrobě, výrobky prodávali na trhu a realizovali za ně prodejní cenu. Není tedy pochyb, že takto podnikali v podstatě na úkor poškozených subjektů a ve prospěch své vlastní obchodní společnosti, tedy ve prospěch svůj.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 967/2003 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. V projednávané věci není označené rozhodnutí Nejvyššího soudu předmětem řízení před Ústavním soudem, neboť nebylo napadeno ústavní stížností. Fakt, že stěžovatel nenapadl poslední rozhodnutí ve věci však nebrání přípustnosti ústavní stížnosti, a to s ohledem na sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., v němž Ústavní soud řešil otázku přípustnosti ústavní stížnosti v případě souběžného podání dovolání.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, posouzení argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti a prostudování příslušného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
Je na místě připomenout, že je to právě jenom hledisko ústavněprávní, které zakládá případnou ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných, přičemž Ústavní soud zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti nezasáhly do základních práv a svobod stěžovatele, a to ani v označených článcích Listiny či Úmluvy. Jádrem podaného návrhu jsou výhrady týkající se subjektivní stránky trestného činu podvodu (§250 trestního zákona), kdy stěžovatel dovozuje, že nebyl v dané věci prokázán úmysl v jeho jednání (ať už přímý či nepřímý), tedy obligatorní znak trestného činu, pro který byl shledán vinným. Podle přesvědčení Ústavního soudu však bylo provedeným dokazováním nepochybně zjištěno (a to v příslušných časových souvislostech), že stěžovatel v době odběru zboží od poškozených společností musel vědět, že závazkům ohledně jeho úhrady nebude společnost M., spol. s r. o., schopna dostát, neboť nepochybně znal její hospodářskou situaci a finanční možnosti. Je objektivní skutečností nesporně prokázanou, že ve všech ve výroku rozsudku uvedených případech převzali oba obžalovaní zboží, ani jednou však příslušnou vystavenou fakturu neuhradili, nebo tak učinili pouze částečně. Tyto skutečnosti jsou nesporné, zřetelně plynou z provedeného dokazování a nic na tom nemění ani úvahy o možnostech či případných snahách stěžovatele a jeho otce zaplatit dodané zboží někdy v budoucnu, když ostatně i tyto úvahy se, s ohledem na finanční možnosti v kritické době, nejevily jako reálné. Mezi dokazováním provedeným obecnými soudy a hodnocením provedených důkazů nelze dle přesvědčení Ústavního soudu nalézt rozpor, tím méně takový, který by bylo možné označit za extremní, tedy takový, který by představoval nejen postup (a rozhodnutí z něj plynoucí) nezákonný, ale dokonce protiústavní. Shledané zavinění stěžovatele se tak nepochybně vztahuje na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty označeného trestného činu.
Nelze akceptovat ani výhrady stěžovatele stran neprovedení všech dostupných důkazů. Stěžovatel v ústavní stížnosti tuto námitku uvádí zcela obecně, aniž by uvedl důkazy, které dle jeho názoru provedeny být měly a soud je nepřipustil. V tomto směru nelze než odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 6), ve kterém vysvětlil, proč provedení dalších důkazů pokládal za nedůvodné.
Pokud jde o námitky, dotýkající se hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud zastává názor, který je obsažen v jeho mnoha rozhodnutích, že v souladu s ust. §2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavnímu soudu pak v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, kdyby je sám prováděl. Uvedené konstatování vychází z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy). Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními trestního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování správnosti zjištěného skutkového stavu, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil tytéž námitky, které tvořily podstatu jeho obhajoby v řízení před soudem, a které předestřel Nejvyššímu soudu v podaném dovolání. Jak z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, tak i z odůvodnění usnesení soudu odvolacího však jasně vyplývá, že oba soudy se uvedenými námitkami zodpovědně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí konkrétním způsobem vylíčily, z jakých důvodů jim nelze přisvědčit. Nejvyšší soud, i když dovolání usnesením dle §256b odst. 1 písm. e) odmítl, se v jeho odůvodnění dostatečně podrobně vyjádřil ke všem namítaným skutečnostem, a to jak k tvrzené absenci subjektivní stránky souzeného trestného činu, tak i k otázce spolupachatelství obou odsouzených a ke způsobené škodě. Protože úkolem Ústavního soudu není opětovně předkládat a doplňovat argumentaci na podporu závěrů obecných soudů, jestliže postupovaly ve shodě s principy spravedlivého procesu, postačí odkázat na závěry dovolacího soudu, které lze považovat za dostačující.
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§125 odst. 1 trestního řádu). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Nedostaly se tudíž do rozporu s právem na spravedlivý proces vyjádřený v článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolával. Ačkoli čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje právo na spravedlivý proces, nelze ho vykládat jako právo na úspěch ve věci.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu