ECLI:CZ:US:2004:2.US.284.03
sp. zn. II. ÚS 284/03
Usnesení
Ústavní soud v rozhodl o ústavní stížnosti J. K. a J. K., právně zastoupených Mgr. D. R., proti rozhodnutí zastupitelstva obce Horní Domaslavice ze dne 24. 6. 2002, a proti zásahu starosty obce Horní Domaslavice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2003 stěžovatelé uvedli, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 648/2000, ze dne 12. 4. 2001, byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1585, a sp. zn. 28 Cdo 1587/99, ve výroku I., III., a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 1998, sp. zn. 9 Co 826/98, ve výroku I. a III. Na základě tohoto nálezu měly být dle názoru stěžovatelů vydány podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, veškeré nemovitosti zabavené československým státem, a to rodinný dům v Horních Domaslavicích včetně hospodářských budov, a pozemky o celkové výměře 2238 m2 a p. - zahrada o výměře 2023 m2, vše v k. ú. Horní Domaslavice. Fakticky vráceny však stěžovatelům byly pouze stavba - rodinný dům včetně hospodářských budov, a pozemek o celkové výměře 489 m2.
Pozemky - zastavěná plocha o výměře 1659 m2 a- zastavěná plocha o výměře 81 m2 v k. ú. Horní Domaslavice, starosta odmítl stěžovatelům vydat s odůvodněním, že se jedná o majetek, který byl původně v osobním užívání a do vlastnictví obce přešel na základě hospodářské smlouvy č. 11/1990 a podle zákona č. 172/1991 Sb. Starosta byl stěžovateli s nálezem Ústavního soudu seznámen, a měl tedy toto rozhodnutí respektovat a i tyto pozemky stěžovatelům vydat.
Rozhodnutím zastupitelstva obce Horní Domaslavice, které bylo schváleno na 20. zasedání zastupitelstva dne 24. 6. 2002, byl vyhlášen záměr odprodat pozemky v k. ú. Horní Domaslavice. Stěžovatelé (resp. jejich syn) se do výběrového řízení přihlásili, neboť předmětné pozemky tvořily nedílnou součást již vydaných nemovitostí a bez vlastnictví těchto nemovitostí jim byl k nemovitostem, zejména pak ke stavbě č.p. 51, znemožněn přístup.
Stěžovatelé mají za to, že jak rozhodnutím zastupitelstva obce Horní Domaslavice ze dne 24. 6. 2004, tak postupem starosty obce Horní Domaslavice, byl porušen čl. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, dle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Současně stěžovatelé namítají porušení čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
V petitu ústavní stížnosti pak stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutím zastupitelstva obce Horní Domaslavice, schváleném na 20. zasedání zastupitelstva dne 24. 6. 2002, a postupem starosty obce Horní Domaslavice bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů, a aby rozhodnutí zastupitelstva zrušil a starostovi obce zakázal pokračovat v porušování práv a svobod stěžovatelů.
Ústavní soud se primárně zabýval tím, zda návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda je podaný návrh přípustný, příp. zda byl podán v zákonem stanovené lhůtě.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1) a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Napadené rozhodnutí zastupitelstva obce Horní Domaslavice bylo schváleno, jak je uvedeno stěžovateli v ústavní stížnosti, již dne 24. 6. 2002, dopis starosty obce, jímž odmítá vydat stěžovatelům požadované nemovitosti, je datován 19. 11. 2001. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 20. 5. 2003. Z uvedeného je evidentní, že ústavní stížnost, pokud by byla shledána za přípustnou, byla podána po zákonem stanovené lhůtě.
Ústavní soud se zabýval rovněž otázkou přípustnosti a shledal, že ústavní stížnost, i pokud by byla podána v zákonné lhůtě, je nepřípustná podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z obsahu ústavní stížnosti totiž vyplynulo, že Ústavní soud sice vydal nález sp. zn. III. ÚS 648/2000, ze dne 12. 4. 2001, tento nález však zrušil rozhodnutí obecných soudů, která se týkala vydání nemovitostí - objektu bydlení č.p. 51 s pozemkem p.č. 53/1 - zastavěná plocha. Povinnou osobou v daném případě byla D. M., nikoli obec Horní Domaslavice. Z obsahu ústavní stížnosti, jakož ani z přiložených písemností, však nevyplývá, že by se stěžovatelé domáhali žalobou podanou u obecných soudů rovněž vydání nemovitostí ve vlastnictví obce Horní Domaslavice, a to pozemků p.č. 53/2 a 53/3. Z dopisu starosty obce Horní Domaslavice ze dne 19. 11. 2001 je naopak zřejmé, že obec obdržela žádost o vydání těchto pozemků až dne 6. 8. 2001, a pokud se jednalo o první výzvu k jejich vydání, byla učiněna po lhůtě stanovené zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
Jak již bylo shora uvedeno, jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita, to znamená, že ústavní stížnost lze podat až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Protože ústavní stížnost podle jejího obsahu směřuje proti postupu obce jako povinné osoby, která na základě výzvy stěžovatelů odmítla vydat nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, měli stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti využít svého práva a stejně jako v případě objektu bydlení č. p. 51 s pozemkem p. č. 53/1, se měli domáhat vydání rozhodnutí o povinnosti uzavřít s nimi dohodu o vydání předmětných nemovitostí žalobou u obecných soudů.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou a podanou po uplynutí zákonem stanovené lhůty a jako takovou ji odmítnul podle §43 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2004