ECLI:CZ:US:2004:2.US.284.04
sp. zn. II. ÚS 284/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. II. ÚS 284/04 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. P. a M. P. proti průtahům v řízení vedeném Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 16 C 1193/2000.
Okresnímu soudu v Liberci se ukládá, aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené pod sp. zn. 16 C 1193/2000 a aby neprodleně v této věci jednal.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě 6. 5. 2004, se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Liberci, aby v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 1193/2000 nepokračoval v jednání omezujícím ústavně zaručená práva a aby ve věci zjednal nápravu. Z obsahu ústavní stížnosti přitom Ústavní soud dovodil, že stěžovatelům jde o odstranění průtahů v řízení. V postupu soudu, který doposud nevedl k vydání meritorního rozhodnutí ve věci, shledávají stěžovatelé porušení svého práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Liberci sp. zn. 16 C 1193/2000. Z něj zjistil, že žalobci společně s dalšími 17 osobami uzavřeli 14. 4. 1998 s obchodními společnostmi PLS, spol. s r. o., (dále jen "PLS") a VPK, v. o. s., (dále jen "VPK") smlouvu označenou jako smlouva o dílo, kterou se tyto obchodní společnosti zavázaly postavit mimo jiné bytovou jednotku F/1 s garáží v domě v katastrálním území H. H. pro stěžovatele, a to do 31. 1. 1999. Pro případ prodlení s kolaudací díla byla sjednána smluvní pokuta. Žalobou podanou 17. 8. 2000 se žalobci (žalobkyně ještě pod příjmením M.) domáhají po obchodních společnostech PLS a VPK zaplacení částky 1 000 000 Kč z titulu smluvní pokuty. Protože se žalobci domáhali vydání platebního rozkazu, byla žaloba vedena nejprve pod sp. zn. Ro 2237/20008. Dne 4. 10. 2000 došlo k převedení věci pod sp. zn. 16 C 1193/2000, pod kterou je věc vedena u Okresního soudu v Liberci doposud. Dne 23. 5. 2001 byly soudem vyžádány úplné výpisy z obchodního rejstříku obchodních společnosti PLS a VPK. Přípisem z 6. 6. 2001 byli stěžovatelé vyzváni k doplnění žaloby, což učinili podáním doručeným soudu 18. 6. 2001. Dne 21. 12. 2001 byli stěžovatelé vyzváni k zaplacení soudního poplatku ve výši 40 000 Kč, což stěžovatelé učinili složením této částky na účet soudu dne 10. 1. 2002. Poté 8. 2. 2002 byla žaloba doručena žalovaným, a to spolu s usnesením obsahujícím výzvu k vyjádření podle §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Vyjádření žalovaných bylo soudu doručeno 8. 4. 2002. Ten ho doručil 18. 7. 2002 stěžovatelům, kteří se k němu vyjádřili podáním doručeným 1. 8. 2002. Dne 22. 12. 2003 bylo stěžovatelům a dne 5. 1. 2004 obchodní společnosti PLS doručeno předvolání k ústnímu jednání nařízenému na 11. 3. 2004. Obchodní společnosti VPK se toto předvolání doručit nepodařilo a z výpisu z obchodního rejstříku bylo zjištěno, že na majetek obchodní společnosti byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2003 č. j. 46 K 2003-7 prohlášen konkurs. Tuto skutečnost soud sdělil stěžovatelům a obchodní společnosti PLS oznámením z 13. 1. 2004 a uvedl, že se prohlášením konkursu podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, "přerušují řízení" a věřitelé mají možnost své pohledávky uplatnit v konkursním řízení.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. Spr 894/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé předsedkyni soudu dopisem z 31. 7. 2003 upozornili na neodůvodněné průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 1193/2000 a žádali o zjednání nápravy. Dopisem z 18. 8. 2003 místopředsedkyně Okresního soudu v Liberci stěžovatelům sdělila, že k úkonům ze strany soudu skutečně docházelo se značnými prodlevami. Současně ale upozornila na to, že u soudu je podáno přibližně 7 žalob se shodným skutkovým i právním základem, a jednáno je doposud pouze ve věci sp. zn. 16 C 1508/2000 s tím, že podle výsledků tohoto řízení bude rozhodováno i v ostatních věcech. Jednat ve všech věcech najednou se příslušné soudkyni jeví nehospodárným a předpoklad pokračování ve věci lze očekávat asi do 6 měsíců po pravomocném skončení věci sp. zn. 16 C 1508/2000.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že jim Okresní soud v Liberci již přes tři roky brání v uplatňování jejich práva u soudu, a z odpovědi místopředsedkyně soudu na jejich stížnost podle §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, vyplývá nezájem tuto situaci řešit. Nejasnou formulaci oznámení soudu z 13. 1. 2004 přitom stěžovatelé pochopili tak, že v důsledku prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti VPK je přerušeno řízení i vůči obchodní společnosti PLS. Dovozují, že k přerušení řízení i vůči obchodní společnosti PLS nebyl žádný zákonný důvod, neboť prohlášení konkursu na majetek jednoho ze solidárních dlužníků není důvodem k přerušení řízení vůči ostatním solidárně odpovědným dlužníkům. Proti tomuto postupu soudu se nelze účinně procesně bránit, protože o přerušení řízení nebylo vydáno usnesení.
Okresní soud v Liberci, jako účastník řízení, po rekapitulaci věci uvedl, že velikost nápadu na příslušnou předsedkyni senátu v dané době (950 věcí) znemožňovala vyřízení předmětné věci rychle. Obecně argumentoval nemožností vyřizování věcí postupně podle data jejich nápadu, neboť jejich vyřízení závisí na více okolnostech (bezvadnost žaloby, zaplacení soudního poplatku, součinnost účastníků apod.), které jsou v různých věcech různé. Od srpna 2002 do srpna 2003 neměla příslušný spis u sebe příslušná předsedkyně senátu, nýbrž jejímu senátu přidělený justiční čekatel k prostudování. I kdyby tomu tak nebylo, byl by tento spis připojen ke spisu ve věci sp. zn. 16 C 1508/2000, ke kterému jsou připojeny i další spisy týkající se stejných smluv mezi účastníky předmětného sporu, přičemž jednat o všech těchto žalobách zároveň by bylo nehospodárné.
M. H., správce konkursní podstaty VPK, se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal. Obchodní společnost PLS se, ač vyzvána, k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé domáhají odstranění průtahů v řízení, posoudil Ústavní soud nejprve naléhavost věci. Po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že podmínky §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") jsou splněny. Věc je naléhavá, neboť je nežádoucí, aby projednání ústavní stížnosti vedlo k podstatnějšímu prodlužování řízení ve věci stěžovatelů (a tím k porušování jejich práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu), ať už by samotné rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo jakékoliv. Proto byla tato věc projedná přednostně.
Ústavní stížnost je opodstatněná.
Jak vyplývá ze spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. Spr 894/2003 a z jeho vyjádření k ústavní stížnosti, je si soud vědom, že k neodůvodněným průtahům v projednávané věci docházelo. I Ústavní soud shledává průtahy v řízení, neboť od srpna 2002 doposud byly provedeny pouze dva úkony - nařízení jednání, které se však neuskutečnilo, a oznámení účastníkům řízení o konkursu prohlášeném na majetek obchodní společnosti VPK. Pro posouzení přiměřenosti délky konkrétního řízení judikoval Ústavní soud opakovaně (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 278/03, sp. zn. IV. ÚS 475/03, sp. zn. I. ÚS 543/03, sp. zn. I. ÚS 600/03, sp. zn. I. ÚS 660/03, sp. zn. II. ÚS 408/03, sp. zn. IV. ÚS 36/04 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nálezy č. 20, č. 7, č. 13, č. 6, č. 24 a č. 18; svazek 33, nález č. 56). Na stabilní judikaturu lze v této věci odkázat.
Průtahy vysvětluje obecný soud jednak nadměrným zatížením příslušné předsedkyně senátu a dále hlediskem hospodárnosti řízení s ohledem na další, souběžně probíhající případy, které jsou skutkově shodné. Argument nadměrným zatížením soudu nemůže obstát. Již v minulosti Ústavní soud dovodil, že námitky přetíženosti soudů je sice možné připustit jako konstatování obecného stavu, těžko však ve věci samé. Navíc pak je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") byly respektovány, a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době (sp. zn. IV. ÚS 55/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 42). Přitom není-li stát v konkrétním sporu účastníků schopen zabezpečit řádný průběh soudního řízení, dochází v důsledku této jeho neschopnosti k faktickému odepření spravedlnosti. Důsledkem je pak nejen dlouhodobá nejistota stran sporu o tom, na čí straně se právo nachází, ale obecně i podlamování důvěry fyzických i právnických osob v to, že je justice schopna náležitě právo nalézat a chránit. Z toho pak vyplývá i ztráta důvěry nejen v právo samotné, ale i v demokratický stát. Demokratický právní stát je povinen zejména svým soudnictvím nalézat práva jednotlivých účastníků řízení nejen v co největší shodě s právem objektivním, ale také v přiměřeném časovém horizontu. Je-li totiž délka řízení zcela neadekvátní věci, o níž je řízení vedeno, je již tím samým spravedlnost procesu popřena (sp. zn. IV. ÚS 36/04 - viz výše).
Pokud se týče hospodárnosti řízení, je zajisté vhodné, aby skutkově shodné věci byly rozhodovány v úzké souvislosti. Opačný přístup by byl kontraproduktivní jak vzhledem k právu na přiměřenou délku soudního řízení, tak i k právu na předvídatelné rozhodnutí a jednotný náhled soudu na stejný právní problém, tedy vzhledem k více aspektům práva na spravedlivý proces. Zásadu hospodárnosti řízení je však vždy nutné vykládat v kontextu platné právní úpravy a v jejích intencích ji naplňovat. Argument soudu míří k situaci, kdy (slovy o. s. ř.) probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. S ohledem na možný různý konkrétní vývoj projednávání jednotlivých věcí lze připustit v obecné rovině stav, kdy řízení, v němž je řešena tato významná otázka, bylo započato později, tak jak dovozuje v daném případě obecný soud. V takovém případě má soud podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. možnost řízení usnesením přerušit. Transparentnost takového postupu dává účastníkům řízení možnost podat proti takovému usnesení odvolání. Pokud soud takto zákonem předpokládaným způsobem nepostupuje a nečiní nic, jedná buďto liknavě nebo dokonce svévolně, avšak v každém případě nepřípustným způsobem zasahuje do práv účastníků řízení na spravedlivý proces, tak jak k tomu došlo v posuzovaném případě.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. sp. zn. I. ÚS 26/03, sp. zn. IV. ÚS 145/03 - nepublikovaná usnesení) i nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, I. vydání 2001, str. 296 a násl.), vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně vznesena toliko proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Je tedy nutné posuzovat i aktuální vývoj daného řízení, ve kterém bylo v důsledku prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti VPK přerušeno řízení. Stěžovatelé se mýlí, pokud obecnému soudu vytýkají, že o zastavení řízení v důsledku prohlášení konkursu byli obecným soudem pouze informováni, aniž by bylo vydáno usnesení o přerušení řízení. Důvody obligatorního či eventuálního přerušení řízení soudem ve formě usnesení jsou taxativně vymezeny v ustanovení §109 o. s. ř. a soud zde vždy rozhoduje konstitutivně. Přerušení řízení jako jeden z účinků prohlášení konkursu na majetek žalovaného (nebo žalobce) je naproti tomu výlučně stanoven v §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání, vyplývá ze samého zákona, a konstitutivní rozhodnutí o přerušení řízení je proto z podstaty věci vyloučeno (viz např. JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., JUDr. Jolana Maršíková, Zákon o konkursu a vyrovnání, komentář, Linde Praha, 2. vydání, 2002, str. 396). Proto zásadně stačí, pokud obecný soud pouze informuje účastníky řízení o prohlášeném konkursu.
Na druhé straně prohlášením konkursu na majetek dlužníka se nepřerušuje řízení vůči jeho samostatnému společníku v rozepři (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. 29 Odo 177/2001, Soudní judikatura, 2001, rozhodnutí č. 151). Z oznámení z 13. 1. 2004 nemohlo proto dojít k přerušení řízení jako celku. Nic proto nebrání obecnému soudu v pokračování řízení mezi stěžovateli na straně žalobců a obchodní společností PLS na straně žalovaných.
V posuzovaném případě tedy Ústavní soud v postupu obecného soudu shledal porušení čl. 1 a 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. b) zákona rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.