ECLI:CZ:US:2004:2.US.30.03
sp. zn. II. ÚS 30/03
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 14. července 2004 sp. zn. II. ÚS 30/03 ve věci ústavní stížnosti A.-Die G. in T. proti usnesení Nejvyššího soudu z 16. 5. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1877/2001 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z 9. 7. 1999 sp. zn. 18 Co 225/99 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 11. 3. 1999 sp. zn. 15 C 210/97, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti Č. p., a. s., na zaplacení peněžité částky z titulu náhrady škody za vynaložené náklady na lékařskou péči za svého pojištěnce.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. května 2002 č. j. 25 Cdo 1877/2001-101 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. července 1999 č. j. 18 Co 225/99-58 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. března 1999 č. j. 15 C 210/97-38 se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002 č. j. 25 Cdo 1877/2001-101 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 1999 č. j. 18 Co 225/99-58 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 3. 1999 č. j. 15 C 210/97-38.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 3. 1999 č. j. 15 C 210/97-38 zamítl žalobu žalobce (stěžovatel) proti žalovanému - Č. p., a. s., na zaplacení částky 124 851,55 DM s příslušenstvím z titulu náhrady škody za vynaložené náklady na lékařskou péči za svého pojištěnce J. K. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal svou aktivní věcnou legitimaci, protože nepředložil žádný důkaz, který by prokázal, že poškozený J. K. je skutečně jeho pojištěncem.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 1999 č. j. 18 Co 225/99-58 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal svoji aktivní legitimaci. Žalobce jakožto zahraniční právnická osoba ani nedoložil svoji právní subjektivitu. Dále upřesnil, že pakliže by byla prokázána aktivní legitimace stěžovatele, nebyl by dán nedostatek pasivní legitimace žalovaného, jak dovozoval soud prvního stupně, ale ve smyslu §8 odst. 1 vyhlášky 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, na niž odkazuje §823 občanského zákoníku, by žalovaný naopak byl v dané věci pasivně legitimován. Přímý nárok poškozeného a případně další osoby, na kterou by nárok poškozeného přešel (žalobce), by byl samostatným právem na pojistné plnění (a nikoli právem na náhradu škody) a podle ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, by se toto právo řídilo českým právním řádem.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002 č. j. 25 Cdo 1877/2001-101 jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud postupoval podle bodu 17 přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb., jímž byl novelizován občanský soudní řád (dále též "o. s. ř."). Dovolání, jehož přípustnost stěžovatel opíral o §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., projednal a rozhodl podle o. s. ř. účinného do 31. 12. 2000. V průběhu řízení před Nejvyšším soudem došlo ke změně na straně žalovaného, když podle ustanovení §29 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), přešla práva a povinnosti vzniklá ze zákonného pojištění dnem 1. 1. 2000 z Č. p., a. s., na Č. k. p. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník). Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení nebylo stiženo vadou (nebyly provedeny důkazy, které žalobce k prokázání svých tvrzení navrhl), kterou by byla účastníku řízení v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Žalobce, přestože byl při jednání před soudem prvního stupně, konaném dne 11. 3. 1999, poučen podle §120 odst. 1 o. s. ř. a vyzván k označení důkazů sloužících k prokázání jeho tvrzení, tak neučinil ani v řízení před soudem prvního stupně a ani posléze v řízení odvolacím. Dovolací soud tedy neshledal, že by byla dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., a proto dovolání jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručených základních práv všemi citovanými rozhodnutími obecných soudů. Konkrétně namítal porušení práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozhodnutím Nejvyššího soudu měla být stěžovateli neoprávněně odepřena možnost přezkoumání rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Podle názoru stěžovatele došlo ke zkrácení jeho procesních práv, neboť mu sice formálně nebylo odepřeno obecnými soudy právo navrhovat důkazy, ale toto právo nemělo žádný obsah, protože, ač je využil a navrhl postup pro předložení důkazů, obecné soudy na jeho návrhy nereagovaly, resp. rozhodly, aniž by mu poskytly navrhovanou delší lhůtu. Jeho právo mu tak bylo zachováno formálně, ale nikoli věcně. Jednalo se tedy o postup v řízení, kdy soud účastníkovi odejmul možnost jednat před ním. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že soud prvního stupně i odvolací soud postupovaly nesprávně, a i když mu formálně zachovaly právo navrhovat důkazy, výkon tohoto práva nenalezl žádný odraz ani v jednání soudu, ani v rozhodnutí ve smyslu provedení navrhovaných důkazů nebo alespoň v odůvodnění, proč se jimi soud nezabýval (a v daném případě, proč ani neposkytl stěžovateli dodatečnou lhůtu). Tím, že soudy fakticky odňaly stěžovateli možnost efektivně před nimi jednat a dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, porušily ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu. Soudy prvních dvou stupňů se navíc vůbec nevypořádaly s tím, z jakých důvodů pominuly důkazní návrhy stěžovatele, a bez dalšího konstatovaly neunesení důkazního břemene v otázce jeho aktivní legitimace. Tímto postupem bylo opět porušeno právo domáhat se u soudu stanoveným postupem svého práva a rovněž byla porušena povinnost poskytovat ochranu právům zákonem stanoveným způsobem, přičemž "zákonem stanoveným způsobem" je nutno rozumět pouze ten postup, který v souladu s procesním předpisem skutečně, a nikoli pouze formálně, umožňuje realizaci procesních práv účastníků řízení. V případě rozsudku odvolacího soudu spatřoval stěžovatel porušení výše uvedených práv ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny i v tom, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv se závěry obou soudů značně rozcházejí. Oba soudy se v zásadě shodují pouze v tom, že stěžovatel neprokázal svoji aktivní legitimaci, ve zbytku se závěry obou soudů rozcházejí. Odvolací soud posoudil podstatu stěžovatelova nároku překvapivě zcela jinak a neumožnil mu se k tomuto jinému posouzení vyjádřit. Rozhodl neočekávaně a v souvislosti s odlišným právním posouzením věci zatížil stěžovatele následky neunesení důkazního břemene.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na argumentaci v odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s občanským soudním řádem, nejednalo se tedy o postup nesprávný, stěžovatel nebyl zkrácen na svých procesních právech a nebyla tedy dána ani přípustnost dovolání [§237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.].
Městský soud v Praze jako účastník řízení setrval na svých závěrech a odkázal na odůvodnění svého rozsudku, jakož i na věcně správné rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Vedlejší účastník řízení ve svém poměrně obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti polemizoval především se skutkovými a právními závěry obecných soudů. K ústavněprávní argumentaci stěžovatele uvedl, že stěžovatel nebyl na svých ústavně zaručených právech zkrácen, neboť rozhodnutí soudů bylo výsledkem jejich rozhodovací činnosti a stěžovatel neunesl břemeno tvrzení a důkazní. Nebylo porušeno jeho právo na projednání věci před soudy, protože ač byl soudem vyzván, aby předložil ve lhůtě 3 týdnů veškeré listiny, které navrhoval jako důkazy, toto své právo dostatečně nevyužil.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.
V projednávané věci bylo předpokladem úspěšnosti návrhu stěžovatele prokázání zásahu obecných soudů svým rozhodnutím do některého z jeho ústavně zaručených práv (stěžovatel uváděl právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces). Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Stěžovatel namítal porušení práva na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy, a práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny. Soudy je měly porušit tím, že stěžovateli neumožnily uplatnit důkazy a navíc ani v odůvodnění rozhodnutí nevysvětlily, proč je opomenuly provést. Ústavní soud si pro ověření tvrzení stěžovatele vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 15 C 210/97. Soud prvního stupně vyšel při posuzování dané věci ze skutečnosti, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by byl poškozený pojištěncem žalobce. Z výše uvedeného spisu se podává, že soud prvního stupně vyzval právního zástupce žalobce, aby doložil soudu veškeré listiny, které navrhuje k důkazu opatřené překladem do češtiny do 3 týdnů od obdržení výzvy. Tato výzva byla doručena právní zástupkyni žalobce dne 6. ¨1. 1999. Žalobce vzhledem k existenci značného množství důkazních listin (zejména účetních dokladů, které by prokázaly mj. skutečnost, že poškozený J. K. je pojištěncem žalobce), navrhl přípisem, který byl doručen soudu prvního stupně dne 5. 2. 1999, aby byly žalovanému z důvodu procesní ekonomie předloženy důkazy v originále, tj. v němčině, neboť žalovaný byl dle poznatků stěžovatele schopen komunikovat v německém jazyce. Na základě posouzení žalovaného by bylo možné nahradit důkazní návrhy ohledně nepochybných skutečností shodnými tvrzeními účastníků podle ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř. Dokazování by pak mohlo být omezeno pouze na existenci sporných skutečností, zejména povinnosti žalovaného k náhradě výše uvedených částek. Pro případ, že by se tento postup nejevil soudu jako možný nebo vhodný, požádal žalobce o stanovení delší lhůty k zajištění a předložení potřebných dokladů v procesním jazyce. Soud prvního stupně, aniž by se k návrhu na takovýto postup vyjádřil, rozsudkem ze dne 11. 3. 1999 rozhodl tak, že žalobu stěžovatele zamítl s poukazem, že se mu nepodařilo prokázat aktivní legitimaci ve sporu. Odvolací soud pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že stěžovatel byl povinen prokázat nejen obsah právního vztahu, ale i právní úpravu daného pojistného vztahu. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v tom, že stěžovatel neprokázal svoji aktivní legitimaci v daném sporu, neboť "přes výzvu soudu nepředložil žádné důkazy o svém tvrzeném přechodu nároku na náhradu škody a o pojistném vztahu mezi ním a J. K.".
Je pravda, že stěžovatel byl soudem prvního stupně řádně vyzván k doplnění dokazování, a Ústavní soud sdílí názory, že účastník nese následky spojené s nesplněním důkazní povinnosti, ale v dané věci vzhledem ke složitosti celého případu (jednalo se o spor s cizím prvkem, kde žalobcem byla zahraniční zdravotní pojišťovna, a bylo třeba přeložit do procesního jazyka množství dokladů), a k tomu, že stěžovatel sám požádal o prodloužení lhůty k předložení důkazů pro případ, že soudem nebude akceptován jeho návrh na prokázání určitých skutečností shodným tvrzením účastníků, měl soud prvního stupně postupovat tak, aby stěžovateli umožnil v dostatečné lhůtě předložení těch důkazů, které v žalobním návrhu označil. Postup soudu prvního stupně se Ústavnímu soudu s ohledem na konkrétní situaci jeví jako zbytečně tvrdý a nerespektující principy, které ovládají občanské soudní řízení (zejména princip spravedlivého rozhodování). Ostatně stěžovatel v pozici žalobce rozhodně neměl zájem na prodlužování sporu, ale naopak by se snažil o maximální urychlení celého případu. Tím, že soud prvního stupně nevěnoval pozornost návrhu žalobce na postup v dokazování a neumožnil mu řádné uplatnění svého nároku, zatížil řízení bezesporu vadou, která ve svém důsledku představuje porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud dále podotýká, že tato vada vystupuje do popředí ve světle závěrů odvolacího soudu, který se sice ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně nedostatku aktivní legitimace žalobce, ale pro případ, že by žalobce svoji aktivní legitimaci prokázal, konstatoval, že by byla dána i pasivní legitimace žalovaného, takže by bylo možno předpokládat, že by žalobce se svou žalobou uspěl. Protože ani Nejvyšší soud jako soud dovolací neshledal v daném postupu soudů nižších instancí pochybení, je i jeho rozhodnutí zatíženo vadou, která znamená porušení ústavně zaručeného práva. V posuzované věci Nejvyšší soud interpretoval §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. v rozporu s čl. 38 Listiny, protože v postupu soudů nižších instancí neshledal nesprávnost, ačkoli účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem spočívající v právu předložit odpovídající důkazy, a tak právně i skutkově argumentovat. Nepřipuštění dovolání Nejvyšším soudem v důsledku ústavně rozporné interpretace a aplikace dovolacích důvodů proto zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, zakotvujícího právo na soudní ochranu. Ústavní soud ovšem i s ohledem na vyjádření vedlejšího účastníka řízení podotýká, že vlastní meritorní rozhodnutí zůstává na posouzení obecných soudů.
Ústavní soud stejně jako v mnoha předchozích rozhodnutích konstatuje, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci) nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat procesní ustanovení a principy v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud ve svých rozhodnutích vždy dovozuje, že se řídí principem materiální spravedlnosti, v daném případě reprezentovaném čl. 1 Ústavy.
S ohledem na to, co bylo uvedeno výše, je namístě uzavřít, že obecné soudy porušily ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, které upravuje právo každého domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, ale také ustanovení čl. 90 Ústavy, které soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Proto s ohledem na důvody shora vyložené bylo ústavní stížnosti stěžovatele vyhověno a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla napadená rozhodnutí zrušena.