ECLI:CZ:US:2004:2.US.335.03
sp. zn. II. ÚS 335/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti MUDr. J. H., právně zastoupeného JUDr. H. K., advokátkou, , proti sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 15. 5. 2003, č. j. 2021/2002-Doh, a o návrhu na zrušení §266a odst. 1 trestního řádu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností napadá "rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti o jeho podnětu ke stížnosti pro porušení zákona", a to proto, že jím bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a byl porušen rovněž čl. 2 odst. 2 Listiny. Současně s ústavní stížností stěžovatel podal i návrh na zrušení ust. §266a odst. 1 trestního řádu, neboť jeho uplatněním nastala dle jeho názoru skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ministerstvo spravedlnosti na základě podnětu stěžovatele ke stížnosti pro porušení zákona ve svém sdělení ze dne 15. 5. 2003 odkázalo na ustanovení §266a odst. 1 trestního řádu a uvedlo, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2002 nelze přezkoumat z důvodu uplynutí lhůty v něm zakotvené. Dle citovaného ustanovení může ministr spravedlnosti proti rozhodnutím, jejichž zrušení se lze domáhat cestou dovolání, podat stížnost pro porušení zákona ve lhůtě dvou měsíců od doručení pravomocného rozhodnutí státnímu zástupci. Stěžovatel podal dovolání, to však bylo Nejvyšším soudem ČR v souladu se zákonem odmítnuto jako opožděně podané. Z evidence podání Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal ústavní stížnost již dne 23. 12. 2002, a to proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 7 Tdo 767/2002, o odmítnutí dovolání. Tato ústavní stížnost byla dne 24. 2. 2003 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud se primárně zabýval tím, zda návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda je k projednání návrhu příslušný.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že k porušení práv navrhovatele mělo dojít postupem Ministerstva spravedlnosti ČR, které mu oznámilo, že jeho podnět k podání stížnosti pro porušení zákona odkládá. Z uvedeného Ústavní soud dovodil, že předmětem ústavní stížnosti je jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat i jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.
Kompetence Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti jsou upřesněny v ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, a přikázat mu, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit jeho oprávnění, aby přikázal jinému státnímu orgánu, jak má ve věci rozhodnout. Pokud navrhovatel v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje, aby Ústavní soud nařídil ministru spravedlnosti zdržet se zjednodušeného formálního postupu při posuzování jeho podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, věcně přezkoumat podnět stěžovatele a v případě jeho důvodnosti podat stížnost pro porušení zákona, není Ústavní soud podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu k takovému rozhodnutí příslušný. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že stížností pro porušení zákona (ať již je či není podána) nemohou být dotčena ústavně zaručená práva jedince, neboť jde toliko o procesní prostředek umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech přezkum pravomocného soudního rozhodnutí. Ústavně zaručená práva mohou být tudíž porušena až rozhodnutím, jímž obecný soud rozhoduje o podané stížnosti pro porušení zákona (srov. III. ÚS 365/97).
Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, dle něhož může být za stanovených podmínek spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, je zřejmé, že primárním prostředkem ochrany ústavních práv stěžovatele je ústavní stížnost. Návrhem na zrušení právního předpisu je možno meritorně se zabývat pouze, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. To ve svých důsledcích rovněž znamená, že návrh na zrušení právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti (srov. Filip,J., Holländer,P., Šimíček,V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1.vydání. Praha, C.H. Beck, 2001, s. 324).
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatele je odmítána podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, jako návrh k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, byl Ústavní soud nucen podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností odmítnout i s ní spojený návrh na zrušení ustanovení §266a odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu