ECLI:CZ:US:2004:2.US.380.03
sp. zn. II. ÚS 380/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2003, č. j. 3 To 67/03-11 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 4. 2003, č. j. 2 VZv 9/2002-1376, za účasti Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných usnesení vrchního soudu a vrchního státního zastupitelství, kterými bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Domnívá se, že těmito pravomocnými usneseními, byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že v době rozhodování vrchního státního zastupitelství o jeho dalším ponechání ve vazbě již nebyly dány zákonem stanovené vazební důvody a nebyly ani splněny podmínky podle ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu. Ohledně vazebních důvodů §67 písm. a) a c) trestního řádu uvádí, že v napadených rozhodnutích nebyly dostatečně vymezeny důvody, které by opravňovaly příslušné orgány takové rozhodnutí přijmout. Musí totiž být podloženo některými dalšími konkrétními skutečnostmi, které by držení ve vazbě opodstatňovaly a které dle názoru stěžovatele v daném případě neexistovaly. Pokud jde o podmínky předvídané v ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu, jejich nedostatek nelze nahradit úvahami o závažnosti trestného činu, pro který je obviněný stíhán. První z nich je dle tvrzení stěžovatele nutno vykládat s přihlédnutím ke složitosti a v rozsahu potřebného dokazování v konkrétní věci, tedy objektivně. Stěžovatel zastává názor, že trestní věc skutečně nebylo možné skončit, ovšem v důsledku průtahů, které v ústavní stížnosti dále upřesňuje. Vzhledem k propuštění organizátora trestné činnosti kladené stěžovateli za vinu není splněna ani druhá podmínka odst. 4 §71 trestního řádu.
Další držení ve vazbě proto stěžovatel považuje za nezákonné a v rozporu s článkem 8 odst. 5 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu, a odst. 2 téhož článku, z něhož vyplývá, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Ze spisu vedeného u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 To 67/03 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl dne 25. 6. 2002 vzat do vazby v důsledku obvinění pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit ve spolupachatelství, a způsobit tak státu škodu přesahující 533 mil Kč. Ústavní stížností napadeným usnesením státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze rozhodl, že se stěžovatel nadále ponechává ve vazbě. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že dosud provedené důkazy potvrzují, že se stěžovatel trestné činnosti dopustil a nadále u něj trvají důvody vazby ve smyslu §67 písm. a) a c) trestního řádu, jak to opakovaně potvrzují i soudy, které rozhodovaly o žádostech o propuštění z vazby. Přitom plně odkázal na jejich odůvodnění. K podmínkám dalšího trvání vazby uvedeným v §71 odst. 4 trestního řádu uvedl, že z důkazů je zřejmé, že na přípravě a provedení trestné činnosti se podílely další osoby. Jde tedy o věc mimořádně složitou a na objasnění všech okolností a odhalení všech pachatelů náročnou, takže v dané lhůtě nebylo možno trestní stíhání dokončit. Propuštěním stěžovatele na svobodu by bylo ohroženo objasnění podstatných okolností a odhalení všech dotyčných pachatelů.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Praze, která byla výše uvedeným usnesením zamítnuta. V odůvodnění odkázal na předchozí rozhodnutí tohoto soudu o dalším trvání vazby a podrobně rozvedl její důvody. Ohledně důvodů vazby útěkové zejména konstatoval, že stěžovateli hrozí uložení vysokého trestu, že se nezdržoval v místě trvalého bydliště a dlouhodobě pobýval v roce 2001 v Nizozemí, kde vedl obchodní jednání. Poukázal na manželství s nizozemskou státní občankou, byť již rozvedené, a finanční možnosti stěžovatele. Na základě takto vytvořených kontaktů a osobních znalostí získaných pobytem v zahraničí je jeho vycestování s cílem vyhýbání se trestnímu stíhání značně ulehčeno. Pro závěry stížnostního soudu k důvodům vazby podle písm. c) §67 trestního řádu je podstatná jednak skutečnost dlouhodobého páchání trestné činnosti, kdy se nejednalo o nahodilý exces z jinak řádného způsobu života obviněných, jednak propuštění údajného organizátora trestné činnosti. Pokud jde o podmínky §71 odst. 4 trestního řádu, dosavadní doba vazby s ohledem na vyšetřování závažné trestné činnosti je podle vrchního soudu úměrná složitosti případu, neboť trestná činnost byla připravena již dlouho dopředu, včetně jejího zakrývání. Právě propuštěním stěžovatele na svobodu by se vzhledem k propuštění údajného organizátora reálná hrozba maření, či ztížení dosažení účelu trestního stíhání podstatně zvýšila. Jelikož měli oba hrát důležitou roli při realizaci trestné činnosti, je důvodné předpokládat jejich společný zájem na ztěžování a maření vyšetřování.
Vrchní státní zástupce ve svém vyjádření z 31. října 2003 nejprve shrnul případ, pro který je stěžovatel stíhán, i průběh jeho vazby. Dále sdělil, že dne 25. 6. 2003 byl v důsledku uplynutí jednoho roku trvání vazby propuštěn na svobodu. Námitky ústavní stížnosti považuje za nedůvodné a plně odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí i na vazební rozhodnutí, jež mu předcházela.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření z 13. října 2003 zrekapituloval námitky ústavní stížnosti a uvedl, že všechna vazební rozhodnutí týkající se stěžovatele byla učiněna v zákonem stanovených lhůtách. Zdůraznil, že obsah ústavní stížnosti odpovídá důvodům stížnosti řešené tímto soudem, a nesouhlasí s tím, že by se touto argumentací v obsáhlém odůvodnění napadeného usnesení nezabýval a důvody vazby podrobně nevysvětlil, a v podrobnostech na toto odůvodnění odkázal.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce omezení osobní svobody vazbou se Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát vyjádřil. Ve svých rozhodnutích konstatoval, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, resp. státního zástupce, kteří při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci ustanovení §67 trestního řádu proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky (III. ÚS 18/96, IV. ÚS 178/01). V posuzované věci však Ústavní soud shledal, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry vrchního státního zástupce a stížnostního soudu o důvodech útěkové a předstižné vazby neexistuje extrémní rozpor, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu.
Při posuzování existence zákonných podmínek pro další ponechání ve vazbě uvedených v §71 odst. 4 trestního řádu vycházel Ústavní soud i z toho, že na prodloužení vazby je nutno vždy vztáhnout vyšší požadavky než na běžné rozhodování o vazbě (III. ÚS 337/97). Z odůvodnění obou napadených usnesení je však patrno, že vrchní státní zastupitelství a zejména vrchní soud se hodnocením zákonných podmínek pro prodloužení vazby řádně zabývaly a podaly vysvětlení důvodů, které je vedly k takovému rozhodnutí. Svoboda stěžovatele tedy zůstala omezena v rámci příslušných ustanovení trestního řádu.
K námitkám stěžovatele ohledně průtahů v řízení je pro úplnost nutno uvést, že z obsahu spisu vyplynulo, že na opakované žádosti obhájců spoluobviněných byl postup policejního orgánu přezkoumáván dozorovým státním zástupcem. Průtahy však nebyly zjištěny s výjimkou dílčích prodlev ohledně vyhodnocování značného počtu zajištěných věcí, což však nemělo zásadní vliv na rychlost vyšetřování. V době rozhodování Ústavního soudu nejsou namítané průtahy v řízení již aktuální, neboť stěžovatel byl z vazby propuštěn na svobodu, takže Ústavní soud nemůže s poukazem na své pravomoci, jež mu přiznává §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, zasáhnout, i když případně zjistil, že je tato námitka opodstatněná.
Z důvodů uvedených shora tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými usneseními Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchního soudu v Praze nebyla porušena stěžovatelova základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, a ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se není přípustné odvolání.
V Brně dne 5. února 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu