ECLI:CZ:US:2004:2.US.431.04
sp. zn. II. ÚS 431/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. Z., zastoupené JUDr. I. H., směřující proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. března 2004, sp. zn. 29 T 61/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 15. července 2004 obdržel Ústavní soud stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. března 2004, sp. zn. 29 T 61/2003. Tímto rozsudkem byl manžel stěžovatelky uznán vinným ze spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 1 roku. Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že opakovaně hrubě urážel svoji manželku (stěžovatelku), vyhrožoval jí zabitím, vyhnáním z bytu, zlikvidováním rodiny, několikrát ji fyzicky napadl atd. Stěžovatelka jako poškozená osoba v trestním řízení byla se svým uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti všem výrokům citovaného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích podala stěžovatelka ústavní stížnost. V obsáhle formulované ústavní stížnosti spatřovala nesprávnost rozsudku v tom, že soud nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem, neúplně zjistil skutkový stav věci, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto rozsudkem tak měla být porušena její ústavně zaručená práva na soudní ochranu, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, která jsou zakotvená v čl. 6, čl. 7 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítala porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 24, čl. 25, čl. 31, čl. 32, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Přípustnost ústavní stížnosti opřela o ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), neboť, jak se domnívá, ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy. Toto tvrzení odůvodnila tím, že v situaci, v níž se ocitla (oběť domácího násilí), se může nacházet i mnoho dalších žen.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, včetně podmínek ustanovení §75 odst. 1 zákona. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. V ustanovení §75 odst. 2 zákona jsou pak stanoveny výjimky z této zásady. Za okolností uvedených v tomto ustanovení (ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti), Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, přestože stěžovatel ještě nevyčerpal všechny procesní prostředky.
Stěžovatelka spatřuje přípustnost své ústavní stížnosti ve skutečnosti, že tato stížnost podstatně přesahuje její vlastní zájmy. K otázce podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele Ústavní soud judikoval, že toto ustanovení představuje "výjimku z obecného pravidla, což značí, že takové ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem" (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 193/94, nebo nález sp. zn. II. ÚS 15/95). Jak vyplývá z judikatury, pod pojmem podstatný přesah zájmů lze chápat zejména situace, v nichž je potřebný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu, nebo pokud aplikovaný právní předpis pravidelně vyvolává potíže v praxi, věc se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo množství soudních sporů, nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu. Ani jeden z uvedených typových příkladů však není v daném případě naplněn. K tomu Ústavní soud dodává, že právě z důvodu, o nějž stěžovatelka opírá přípustnost ústavní stížnosti (věc podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, protože domácímu násilí může být vystaveno mnoho dalších žen), byla provedena novelizace trestního zákona a jako zvláštní skutková podstata byl zaveden v ustanovení §215a trestního zákona trestný čin domácího násilí. Tato otázka je tedy v obecné rovině zákonem řešena. Jestliže stěžovatelka v konkrétním případě nesouhlasila s rozhodnutím soudu prvního stupně, měla možnost podat proti němu odvolání. V tomto případě se totiž jedná o její problém a nikoliv o problém, který by bylo možné podřadit pod pojem "podstatný přesah vlastních zájmů", a to i s ohledem na restriktivní výklad výše citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu. Rozhodnutí o ústavní stížnosti by ostatně samotný problém domácího násilí nevyřešilo. Ústavní soud závěrem podotýká, že odkázáním stěžovatelky s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních nedošlo k žádnému porušení jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelka má možnost domáhat se svého nároku standardním postupem podle občanského soudního řádu.
Vzhledem ke skutečnosti, že se nejedná o kompetenci výslovně přiznanou soudci zpravodaji (viz V. Šimíček, Ústavní stížnost, 2. vydání, Linde Praha, 2001, str. 134), nezbylo s ohledem na výše uvedené, než aby senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona, neboť je nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu