ECLI:CZ:US:2004:2.US.453.03
sp. zn. II. ÚS 453/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky Ing. P. F., zastoupené advokátem JUDr. M. N., o ústavní stížnosti proti usnesení Policie České republiky, Správy Východočeského kraje, ze dne 31. 7. 2003, ČTS: PVC-148/OHK-2003, usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2003, čj. 2 KZv 24/2003-23, usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 8. 2003, čj. Nt 832/2003-9, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2003, čj. 11 To 423/2003-24, za účasti Policie České republiky, Správy Východočeského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování v Hradci Králové, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 9. 2003 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka usnesení Policie České republiky, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové, uvedená v záhlaví. Tvrdí, že tím, že jí nebylo umožněno prostudovat spis, bylo porušeno její základní právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dle článku 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na spravedlivé projednání žádosti o přezkoumání důvodů vazby dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Rozhodnutími o zahájení jejího trestního stíhání a o vazbě došlo i k porušení práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny a zásady presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny i čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy a čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě. Navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. Nt 832/2003, z něhož zjistil následující:
Stěžovatelka je na základě usnesení Policie České republiky, Správy Východočeského kraje, ze dne 31. 7. 2003, ČTS: PVC-148/OHK-2003, trestně stíhána pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), kterého se měla dopustit tím, že v období roku 2002 vylákala pod různými záminkami od dalších občanů finanční částky a následně je použila k obohacení sebe samé nebo jiného. Tím způsobila škodu přesahující 10 a půl milionu Kč. Je trestně stíhána i pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona, kterého se měla dopustit tím, že od prosince roku 2002 do května roku 2003 vyinkasovala zálohy a doplatky na zájezdy od klientů cestovní kanceláře S., kterou provozovala, přisvojila si je a způsobila tak na cizím majetku škodu přesahující 3 a půl milionu Kč. Důvodnost trestního stíhání stěžovatelky byla dovozena z výpovědí jednotlivých poškozených, z nichž je zřejmé, za jakých okolností předali stěžovatelce finanční prostředky a k jakému účelu, a z listinných důkazů, jež skutečnosti, uváděné poškozenými, potvrzují. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podala stěžovatelka stížnost. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové zamítla stížnost jako nedůvodnou usnesením ze dne 13. 8. 2003, čj. 2 KZv 24/2003-23. Poukázala v něm na dostatek důkazů, jež odůvodňují závěr, že byl spáchán trestný čin a že ho spáchala určitá osoba, čímž byly naplněny podmínky pro zahájení trestního stíhání. K námitkám stěžovatelky uvedla, že budou prověřeny v rámci přípravného řízení jako její obhajoba.
Na návrh Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové rozhodl Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 8. 2003, čj. Nt 832/2003-9, o vzetí stěžovatelky do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stran vazebního důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu soud uvedl, že stěžovatelka je ohrožena trestem v rámci sazby 5 až 12 let odnětí svobody, a nelze tudíž vyloučit nebezpečí, že se bude snažit vyhnout trestnímu řízení a hrozícímu vysokému trestu. Tato obava vyplývá i z výsledků operativního pátrání, dle nichž hrozí nebezpečí, že by mohla využít svých kontaktů v Rakousku a vyhýbat se trestnímu stíhání pobytem v této zemi. Soud dále uvedl, že z operativně pátrací činnosti vyplynulo i zjištění, že stěžovatelka působila na jednoho z poškozených, jemuž udílela pokyny, jak má vystupovat a vypovídat, a tento svědek dle jejích pokynů skutečně postupoval. Hrozí tak nebezpečí, že by se mohla pokusit ovlivnit i další poškozené, případně dosud nevyslechnuté svědky, které většinou dobře zná. S ohledem na ustanovení §71 odst. 2 trestního řádu soud konstatoval, že stěžovatelka již působila na svědky. Stran důvodů vazby podle §67 písm. c) trestního řádu soud uvedl, že stěžovatelka měla trestnou činnost páchat po dobu delší než dva roky. Je přitom zřejmé, že v pozdější době si tímto způsobem opatřovala prostředky na úhradu svých značně vysokých dluhů. Proto hrozí nebezpečí, že při ponechání na svobodě bude v trestné činnosti pokračovat.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, v níž označila důvody uvalené vazby za formální. Krajský soud v Hradci Králové zamítl stížnost usnesením ze dne 25. 8. 2003, čj. 11 To 423/2003-24. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně učinil na podkladě předloženého spisového materiálu správná skutková zjištění, pokud jde o důvodnost trestního stíhání stěžovatelky. Připomněl ovšem, že tyto závěry nemohou být s ohledem na stádium trestního řízení konečné, neboť právě zahájené přípravné řízení má za úkol objasnit, zda byl skutek skutečně spáchán, zda naplňuje znaky trestného činu a zda jej spáchala stěžovatelka. V návaznosti na to se ztotožnil se závěrem soudu o důvodech vazby podle §67 písm. a), b), c) trestního řádu. Ztotožnil se taktéž s odůvodněním jednotlivých vazebních důvodů, jak je provedl soud prvního stupně.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a o vzetí do vazby a na ně navazující rozhodnutí příslušných stížnostních orgánů projednávanou ústavní stížností. Upozornila na to, že při rozhodování o vazbě soudem prvního stupně neměla žádnou informaci o tom, z čeho soud při posuzování vazebních důvodů vycházel. Její obhájce tudíž dne 4. 8. 2003 požádal o možnost nahlédnout do spisu. Na jeho písemnou žádost policejní orgány dodnes neodpověděly. Stěžovatelce tak není známo, z čeho orgány činné v trestním řízení vycházely při rozhodování o vazbě. Poukázala na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci L. proti Německu a vyslovila přesvědčení, že v jejím případě nebyla zaručena "rovnost zbraní", když její obhájce neměl příležitost seznámit se se zjištěními, obsaženými ve spise. Má za to, že rozhodnutím stížnostního soudu, jenž se její námitkou o nemožnosti prostudovat spis nezabýval, i postupem, který tomuto rozhodnutí předcházel, bylo porušeno její základní právo na obhajobu a právo na spravedlivé projednání žádosti o přezkoumání vazby. Stěžovatelka je přesvědčena, že neexistuje žádný důvod jejího vazebního stíhání. Stran vazebního důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu připustila, že má přítelkyni v Rakousku, o žádných jiných kontaktech ovšem neví. Má za to, že pouhá existence takového stavu za situace, kdy nebyl zjištěn ani náznak, že by hodlala odcestovat do zahraničí, je nedostačujícím důvodem pro vazbu. Rovněž odůvodnění vazebního důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu považuje za abstraktní a zcela nedostatečné. Konkrétní okolnost, že působila na jednoho ze svědků, popírá s upozorněním, že neměla možnost seznámit se s konkrétními zjištěními, která orgány činné v trestním řízení v tomto směru učinily. Za abstraktní a ryze účelové považuje i odůvodnění vazebního důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu. Popírá, že by měla nějaké dluhy, které by hradila z prostředků získaných trestnou činností. Stěžovatelka v této souvislosti upozorňuje, že soudy obou stupňů nerespektovaly zásadu presumpce neviny, o čemž svědčí závěr stížnostního soudu o tom, že "stěžovatelka se trestné činnosti dopouštěla soustavně a po dlouhou dobu", i závěr soudu prvního stupně, že "je zřejmé, že v pozdější době si stěžovatelka výše uvedeným způsobem opatřovala prostředky na úhradu svých značně vysokých dluhů". Stěžovatelka upozorňuje i na to, že k uvalení vazby musí být splněna podmínka, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. V rozsahu, v jakém je stíhána pro zpronevěru, se domnívá, že skutek nevykazuje všechny znaky trestného činu. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 54/99, a rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 438/2000. Tvrdí, že rozhodnutími soudů obou stupňů byly porušeny její právo na osobní svobodu a zásada presumpce neviny. Považuje konečně za nezákonné i samotné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Upozorňuje, že oba trestné činy, jež jsou jí kladeny za vinu, jsou trestné činy úmyslné. V usnesení o zahájení trestního stíhání musí být proto uvedena i subjektivní stránka trestného činu. V napadeném usnesení Policie ČR tato podstatná náležitost chybí. Krajské státní zastupitelství, jež rozhodovalo o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, se formou zavinění stěžovatelky nezabývalo a uzavřelo, že k rozhodnutí o zahájení trestního stíhání byl již soustředěn dostatek důkazů. Stěžovatelka je přesvědčena, že v této souvislosti musí být nezákonné i rozhodnutí soudu o vzetí do vazby, neboť do vazby lze vzít toliko osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Policie České republiky, Správa Východočeského kraje, služba kriminální policie a vyšetřování v Hradci Králové ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatelce bylo vzneseno obvinění na základě objasnění a prověření skutečností, jež důvodně nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin podle §158 odst. 3 trestního řádu. Upozornila na to, že stěžovatelka přestala od konce února 2003 provozovat cestovní agenturu, vyhýbala se věřitelům, půjčovala si další finanční částky pod různými záminkami, rozprodávala zařízení cestovní agentury, ovlivňovala ve spolupráci se svým právním zástupcem osoby podávající vysvětlení a chystala se vycestovat mimo území ČR. Nejméně od října roku 2002 se připravovala na podání vysvětlení se svým právním zástupcem, ale při osobním převzetí výzvy k podání vysvětlení podle §158 odst. 6 trestního řádu dne 30. 7. 2003 uvedla, že se dostaví druhý den ráno po poradě se svým zástupcem. Následující den několikrát volala, že nemůže svého zástupce sehnat. Při sepisování protokolu podle §158 odst. 5 trestního řádu stěžovatelka uvedla, že nemá žádné důvody k odepření podání vysvětlení. Bylo jí vzneseno obvinění usnesením podle §160 odst. 1 trestního řádu a následně byla podle §75 trestního řádu zadržena jako obviněná. O jejím obvinění a zadržení byl vyrozuměn její právní zástupce JUDr. N., s nímž byl domluven termín jejího výslechu na 31. 7. 2003 v 11.00 h. Po poradě s ním stěžovatelka prohlásila, že si jej volí jako svého obhájce a využila práva nevypovídat. JUDr. N. byl požádán o doložení plné moci do spisu. O možnosti nahlédnout do spisového materiálu se jmenovaný advokát nezmínil. Policejní rada kpt. D. ho vyrozuměl o tom, že první úkony ve věci budou prováděny nejdříve po 18. 8. 2003, neboť bude čerpat řádnou dovolenou. Dne 1. 8. 2003 byl na Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové doručen kompletní spisový materiál a s podnětem k podání návrhu na vzetí stěžovatelky do vazby. Okresní soud v Hradci Králové stanovil její výslech na den 1. 8. 2003 ve 13.00 h, o čemž policejní rada telefonicky vyrozuměl advokátní kancelář JUDr. N. Ten nepožádal až do doby konání výslechu u soudu o možnost nahlédnout do spisu, což by mu bylo umožněno, a to včetně materiálů se stupněm utajení "vyhrazené". Jak vyplývá z protokolu o výslechu stěžovatelky, neučinil tak ani při rozhodování soudu o vazbě. Až dne 4. 8. 2003 byla na podatelnu Policie ČR, Správu Východočeského kraje, doručena mimo jiné žádost JUDr. N. o nahlédnutí do spisu, adresovaná k rukám policejního rady kpt. D. Ten však čerpal ve dnech 2. 8. až 17. 8. 2003 avizovanou řádnou dovolenou. Žádost tudíž zůstala v doručovací knize policejního rady až do jeho návratu z dovolené. Poté policejní rada okamžitě telefonicky kontaktoval kancelář JUDr. N. a sdělil, že po předložení plné moci k obhajobě stěžovatelky může JUDr. N. nahlédnout do spisového materiálu. Plná moc byla obratem zaslána faxem. Jmenovaný advokát se osobně dostavil pouze k výslechu svědka B. a nepožádal o možnost nahlédnout do spisu, přestože k tomu byl dostatečný časový prostor. Z výše uvedeného vyplývá, že JUDr. N. mohl od vznesení obvinění až do současné doby nahlédnout do spisu, a to prakticky kdykoli na základě pouhé telefonické domluvy a na základě doložení plné moci k obhajobě stěžovatelky, již zaslala jeho advokátní kancelář až 18. 8. 2003 faxem.
Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové ve svém vyjádření upozornilo na to, že důvodnost trestního stíhání stěžovatelky je dána především výpověďmi jednotlivých poškozených a listinnými důkazy, jež potvrzují skutečnosti, uváděné některými poškozenými. Uvedlo, že stěžovatelka je stíhána pro dva zvlášť závažné úmyslné trestné činy a v případě prokázání viny jí hrozí trest odnětí svobody v rozpětí 5-12 let. Navíc z operativně pátracích prostředků vyplývá, že by mohla opustit území ČR. Je tedy dána obava, že by se mohla skrývat, aby se vyhnula trestnímu stíhání. Koluzní důvod je dán tím, že je třeba vyslechnout všechny poškozené a dále osoby, které mohly disponovat s finančními prostředky, jež stěžovatelka od poškozených převzala. Přitom bylo zjištěno, že stěžovatelka již působila na osoby, které v této věci vystupují jako poškození a podávaly již vysvětlení. Konkrétně se jedná o K. B., který podal vysvětlení dne 2. 6. 2003. Uvedl, že nebyl nikdy přítomen tomu, že by stěžovatelka předávala finanční prostředky Ing. S. V dopise z 8. 7. 2003 ovšem uvedl, že v několika případech svědkem těchto transakcí byl. Z operativně pátrací činnosti jednoznačně vyplynulo, že postupoval v souladu s instrukcemi stěžovatelky. Z tohoto důvodu je možno konstatovat, že u ní byly zjištěny skutečnosti uvedené v §71 odst. 2, druhá věta za středníkem, trestního řádu. Státní zastupitelství poukázalo i na to, že stěžovatelka se dopouštěla majetkové trestné činnosti v průběhu dvou let, kdy si pro svoji obživu opatřovala finanční prostředky. Je tedy u ní dán i důvod vazby dle §67 písm. c) trestního řádu. Státní zastupitelství tudíž považuje rozhodnutí soudu o vazbě za důvodné a zákonné, stejně jako rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Uvedlo dále, že z vyšetřovacího spisu zjistilo, že tvrzení obhájce stěžovatelky, že neměl možnost nahlédnout do spisu, není pravdivé. Je vyrozumíván o všech vyšetřovacích úkonech. Spis mu vyšetřovatel kdykoli poskytne k nahlédnutí, musí se ovšem podrobit termínu, který mu vyšetřovatel alternativně nabídne. Krajské státní zastupitelství závěrem navrhlo, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Okresní soud v Hradci Králové ve svém vyjádření uvedl, že setrvává na svém stanovisku, jež vyjádřil v odůvodnění napadeného usnesení o vzetí stěžovatelky do vazby. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že jeho rozhodnutí vycházelo z řádně zjištěných podkladů přípravného řízení. I nadále se důvodně domnívá, že toto rozhodnutí je správné. Navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl.
Ústavní soud v obecné rovině upozorňuje, že charakter a obsah některých námitek a otázek, jež stěžovatelka vyslovuje v ústavní stížnosti, nerespektuje postavení a funkci Ústavního soudu coby strážce ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Platí to o námitkách, které zpochybňují trestně právní kvalifikaci skutku či poukazují na porušení zásady presumpce neviny. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na nichž bude postaveno vlastní rozhodnutí ve věci. Spolupůsobí v něm a vzájemně se kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, především samotnými orgány činnými v přípravném řízení a soudním přezkumem (srov. nález III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78). I k posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky trestného činu, pro nějž je stěžovatelka stíhána, jsou povolány orgány činné v trestním řízení, které v daném ohledu provádějí dokazování. Námitky stěžovatelky budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatelka uplatnit všechna svoje procesní práva. Ústavní soud nemůže v tomto počátečním stádiu vyšetřování výsledky řízení předjímat (srov. I. ÚS 645/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, nález č. 94). Zkoumá naopak zásadně průběh trestního řízení prismatem konečného rozhodnutí ve věci a vyjadřuje se k otázce, zda ukončené trestní řízení bylo spravedlivé jako celek. Proto je nepřípadný odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 438/2000. V uvedeném řízení totiž Ústavní soud přezkoumával pravomocný odsuzující rozsudek, nikoli rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a o vazbě.
Ani poukaz stěžovatelky na porušení zásady presumpce neviny není případný. V této fázi trestního řízení není rozhodováno o vině či nevině stěžovatelky, nýbrž je posuzováno pouze to, zda jsou dány důvody vazby jako institutu zajišťovacího. Uvalení vazby samo o sobě nelze považovat za prejudikování odsuzujícího rozsudku.
Ve světle právě popsaných vlastních kompetencí Ústavní soud k dalším námitkám sděluje svůj názor. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadla v prvé řadě rozhodnutí obecných soudů o vzetí do vazby. Brojí ovšem včas i proti "nezákonnému" usnesení o zahájení jejího trestního stíhání a navrhuje, aby i toto usnesení policejního orgánu a na ně navazující rozhodnutí stížnostního orgánu bylo zrušeno. Ústavní soud se tudíž primárně zaměřil na posouzení otázky, zda zahájením trestního stíhání nedošlo k porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatelky. Řádně zahájené trestní stíhání je ostatně předpokladem pro to, aby mohla být obviněná osoba vzata do vazby (srov. §68 odst. 1, věta prvá, trestního řádu).
Usnesení o zahájení trestního stíhání musí respektovat ustanovení článku 8 odst. 2, věta prvá Listiny, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stěžovatelka poukazuje na absenci podstatné náležitosti usnesení o zahájení trestního stíhání, a to určení formy zavinění, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 46/96, dle jehož závěrů v záznamu o sdělení obvinění (nyní v usnesení o zahájení trestního stíhání) musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, popř. pohnutka a následek.
Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu musí výrok usnesení o zahájení trestního stíhání mimo jiné obsahovat popis skutku, z něhož je určitá osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, a zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. Ústavní soud, vycházeje z výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, konstatuje, že napadené usnesení o zahájení trestního stíhání uvedené požadavky splňuje. Jednotlivé útoky, kterými měla stěžovatelka spáchat trestný čin podvodu (bod I. výroku napadeného usnesení) i trestný čin zpronevěry (bod II. výroku napadeného usnesení), jsou dostatečným způsobem konkretizovány, pokud jde o dobu, místo a způsob spáchání činu, označení poškozeného i minimální výše škody, takže nemůže dojít k záměně s jiným skutkem.
S námitkou stěžovatelky k absenci formy zavinění se Ústavní soud neztotožnil. Nález pod sp. zn. I. ÚS 46/96 se týká sdělení obvinění pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona. V záznamu o sdělení obvinění ve věci řešené citovaným nálezem je popsán toliko způsob, jakým obviněný porušil povinnosti vyplývající z jeho funkce celníka pověřeného proclíváním zboží, které bylo navrženo k propuštění do volného oběhu. Nejsou v něm uvedeny skutkové okolnosti nasvědčující tomu, že byla naplněna i druhá část skutkové podstaty předmětného trestného činu, tj. že by se tohoto jednání dopustil v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě či jinému prospěch. Není tedy nejen specifikována forma zavinění, ale především je popsán zcela nedostatečně sám skutek. Znaky skutkových podstat trestných činů dle §248 a §250 trestního zákona jsou formulovány odlišným způsobem. Přímo z popisu jednání zakládajícího skutkovou podstatu těchto trestných činů je patrné, že naplnit jejich znaky je způsobilé toliko úmyslné jednání. Odpovídá-li skutkové vylíčení jednání v usnesení o zahájení trestního stíhání všem znakům citovaných trestných činů, jak tomu bylo v přezkoumávané věci, nemohou vzniknout pochybnosti o tom, že jde o trestní stíhání pro jednání zaviněné ve smyslu §4 trestního zákona. V popisu jednotlivých útoků trestného činu podvodu se opakovaně konstatuje, že stěžovatelka od různých poškozených vylákala finanční částky "pod záminkou" či "pod smyšlenou záminkou". I z popisu útoků trestného činu zpronevěry lze dovodit toliko úmyslné jednání, které spočívalo v předstírání, že finanční prostředky budou použity k jinému účelu, než k němuž je stěžovatelka následně použila. Pokud tedy ze skutkových okolností popsaných ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání vyplývá, že se jedná o formu a způsob jednání úmyslného, bylo by redundantní explicitně uvádět, že se stěžovatelka dopustila stíhaného jednání úmyslně. Takový způsob vyjádření formy zavinění připouští i citovaný nález Ústavního soudu, v němž se uvádí, že, pokud vyšetřovatel ignoroval ve sdělení obvinění subjektivní stránku trestného činu, neboť ani netvrdil, že by byla naplněna, a ani v tomto směru neuvedl žádné skutkové okolnosti, ve sdělení obvinění chybí podstatná náležitost, takže je nelze považovat za zákonné sdělení obvinění podle §160 odst. 1 trestního řádu. A contrario považovat usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky, které je i v dalších směrech v souladu s ustanovením §160 odst. 1 trestního řádu, za nezákonné a tím i protiústavní, nelze. V důsledku toho neshledal Ústavní soud pochybení ústavního rozměru ani v usnesení stížnostního orgánu, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Zákonný podklad pro zahájení trestního stíhání stěžovatelky dle článku 8 odst. 2 Listiny byl dán.
Ústavní soud se zabýval poté rozhodnutími obecných soudů o vzetí stěžovatelky do vazby. Stěžovatelka v této souvislosti namítá procesně vadný postup, který spatřuje v tom, že neměla před podáním stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně možnost prostudovat spis, ač o to její obhájce dne 4. 8. 2003 policejního radu písemně požádal. Tvrdí, že stížnostní soud se její námitkou o neumožnění prostudovat spis vůbec nezabýval, čímž porušil její základní právo na obhajobu a právo na spravedlivé projednání žádosti o přezkoumání vazby. Policejní rada kpt. D. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti popsal podrobně okolnosti vztahující se k žádosti obhájce o prostudování spisu. Konstatoval, že možnost nahlédnout do spisu neodepřel. Vysvětlil, že žádost o nahlédnutí do spisu byla adresována přímo k jeho rukám, a mohl ji tudíž vyřídit až po návratu z dovolené na pracoviště dne 18. 8. 2003. O své vícetýdenní nepřítomnosti z důvodu čerpání řádné dovolené obhájce stěžovatelky s předstihem informoval. Součástí připojeného spisového materiálu je toliko kopie žádosti obhájce o nahlédnutí do spisu ze dne 4. 8. 2003, adresovaná přímo k rukám policejního rady kpt. ing. Bc. J. D.
Ústavní soud dává stěžovatelce za pravdu, že za situace, kdy namítla, že neměla možnost seznámit se se spisem, měl stížnostní soud k její námitce, vyslovené ve stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby, provést šetření a zaujmout stanovisko, což neučinil. Ústavní soud má nyní k dispozici tvrzení stěžovatelky a zcela odlišné tvrzení policejního rady konkretizované v jeho vyjádření k ústavní stížnosti. Úloha provádět příslušné dokazování Ústavnímu soudu coby soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nicméně zásadně nepřísluší. Je to naopak úkolem obecných soudů. Ústavní relevanci této námitky stěžovatelky ale bez ohledu na právě uvedené diskvalifikuje skutečnost, že nepožádala o přezkoumání postupu policejního orgánu. Obhájce stěžovatelky, jenž si musel být vědom krátké lhůty k podání a odůvodnění stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby, neměl ani nemusel dle názoru Ústavního soudu pasivně vyčkávat na vyřízení své žádosti o nahlédnutí do spisu (vigilantibus iura). Za situace, kdy nesouhlasil s postupem policejního rady, který na jeho žádost nereagoval, měl možnost požádat ve smyslu ustanovení §157a) odst. 1 trestního řádu státního zástupce, aby vadu v postupu policejního orgánu odstranil. Z podané ústavní stížnosti ani z obsahu připojeného spisového materiálu není patrno, že by tak skutečně učinil. Aby bylo možno toto jednání kvalifikovat jako zásah do lidských práv, muselo by především jít o takový zásah, který by nebylo možno napravit jinak, v daném případě postupem dle §157 a) odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud je totiž vázán podmínkou předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně jejich práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka konečně namítá, že obecné soudy neuvedly žádné konkrétní skutečnosti k odůvodnění vazebních důvodů dle §67 trestního řádu.
Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, bylo-li pravomocným rozhodnutím soudu porušeno ústavně zaručené základní právo či svoboda. K takovému porušení by mohlo dojít v případě, že by obecné soudy při rozhodování o vazbě nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce (srov. II. ÚS 185/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, usnesení č. 13).
Výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, jež při znalosti skutkových okolností a důkazní situace v době rozhodování o vzetí do vazby musí posoudit, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze ani při vynaložení veškerého úsilí dosáhnout jinak. Do jejich úvah a rozhodnutí na nich založených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě či o jejím dalším trvání podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 2, 5 Listiny). O takový případ však v projednávané věci nejde.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl skutečnosti, na základě nichž dospěl k závěru, že u stěžovatelky jsou dány vazební důvody podle ustanovení §67 písm. a), b), c) trestního řádu. Existenci důvodů vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. a) trestního řádu nespatřoval toliko v příslušné hrozící trestní sazbě, jak namítá stěžovatelka, ale poukázal i na její kontakty v Rakousku, z nichž dovodil nebezpečí, že by se mohla trestnímu stíhání vyhýbat pobytem v této zemi. Neobstojí argument, že stěžovatelka měla možnost kdykoli do cizího státu odcestovat a neučinila tak, přestože jí bylo známo, že probíhá vyšetřování její činnosti. Její situace se totiž zahájením trestního stíhání podstatně změnila. Nešlo již o pouhé nejasné vědomí, že by mohlo dojít k trestnímu stíhání, neboť se stala osobou obviněnou z konkrétní závažné trestné činnosti. I koluzní vazební důvod soud neodůvodnil pouze poukazem na okruh dosud nevyslechnutých svědků, ale uvedl zcela konkrétní skutečnost, jež plně odůvodňuje obavu, že by se mohla svědky pokusit ovlivnit. Jde o zjištění, že již působila na svědka K. B., kterému udílela pokyny, jak má ve vztahu k Policii ČR vypovídat, a ten v souladu s nimi skutečně postupoval. Rovněž existenci vazebního důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu soud odůvodnil konkrétní skutečností (délkou páchání trestné činnosti, kterou si opatřovala prostředky k úhradě svých vysokých dluhů), jež vyústila ve vyslovení obavy, že by stěžovatelka při ponechání na svobodě mohla trestnou činnost opakovat.
Soud prvního stupně věnoval pozornost i splnění podmínek uvedených v dovětku ustanovení §67 trestního řádu. Soud zdůraznil v dané souvislosti povahu a závažnost trestných činů, pro něž je stěžovatelka stíhána. Ústavní soud připomíná, že pro konstatování ústavně přípustného omezení osobní svobody postačuje, že rozhodnutí o vzetí do vazby nebo o dalším trvání vazby je podloženo alespoň jedním zákonným důvodem. I když v daném případě nebyla míra konkrétnosti skutečností, jež odůvodňují obavu z následků předvídaných v ustanovení §67 trestního řádu, ve vztahu k jednotlivým vazebním důvodům stejná, např. zjištění, že stěžovatelka již působila na svědka B., lze považovat za "konkrétní skutečnost", která je způsobilá založit vazební důvod dle §67 písm. b) trestního řádu.
Tvrzení stěžovatelky, že stížnostní soud se nezabýval námitkami uplatněnými ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a důvody vazby blíže nerozvedl, není důvodná. Stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně učinil na podkladě spisového materiálu správná skutková zjištění, pokud jde o důvodnost trestního stíhání. Ústavní soud nemá důvod zpochybnit ústavní konformitu jeho názoru, že vzhledem ke stádiu trestního řízení, v němž bylo o vzetí stěžovatelky do vazby rozhodováno, nelze důvodně požadovat, aby ze shromážděných a zjištěných důkazů bylo možno učinit naprosto jistý závěr, zda byl skutek spáchán, zda naplňuje znaky trestného činu a zda ho spáchala stěžovatelka, neboť právě následující přípravné řízení slouží k objasnění těchto skutečností a posléze k závěru, že výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení stěžovatelky před soud. Ve stádiu zahájení trestního stíhání musí opatřené důkazy svědčit pro závěr, že je dáno důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchala osoba, proti které se trestní stíhání zahajuje. Závěry soudu prvního stupně v tomto směru shledal stížnostní soud za správné a zákonné.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy přijaly odpovídající závěry stran důvodnosti trestního stíhání i vazebních důvodů. Tyto závěry mají oporu ve skutkových zjištěních a nejsou v extrémním nesouladu s kautelami plynoucími z trestního řádu. Postupem soudů tak došlo k naplnění zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody stěžovatelky dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny [i čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, jejíž použití ukládá článek 10 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 2 Ústavy]. Jestliže soud prvního stupně řádně a přezkoumatelným způsobem své rozhodnutí o vazbě odůvodnil a stížnostní soud se s jeho závěry ztotožnil, není možno v jejich rozhodnutích spatřovat ani porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny (i čl. 6 Úmluvy).
Pokud jde o tvrzené porušení článku 90 Ústavy, je s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě zřejmé, že tento článek garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoli konkrétní základní právo či svobodu. V řízení o ústavní stížnosti se proto nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Ústavnímu soudu v důsledku výše uvedeného nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 11. února 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu