ECLI:CZ:US:2004:2.US.641.02
sp. zn. II. ÚS 641/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti R. Č., zastoupeného Mgr. P. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. července 2002 sp. zn. 1 To 553/2002 a proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. května 2002 sp. zn. 1 T 39/2002, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. července 2002 sp. zn. 1 To 553/2002 a jemu předcházejícího usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. května 2002 sp. zn. 1 T 39/2002, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, obviněný byl ponechán ve vazbě a nebyl přijat písemný slib nahrazující vazbu.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu, konkrétně pak ustanovení článku 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel je stíhán jako obviněný pro trestné činy zločinného spolčení podle §163 odst. 1 tr. zákona a nedovoleného překročení státních hranic spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle §171 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákona, za použití §43 tr. zákona. Obvinění mu bylo sděleno tehdejším vyšetřovatelem Odboru pro vyšetřování organizovaného zločinu Úřadu vyšetřování pro Českou republiku dne 23. 4. 2001 a rozšířeno sdělením téhož orgánu dne 19. 2. 2002 (sp. zn. ČVS:ÚVV-107/50-2001). Stíhán je pro devět skutků, spočívajících v organizovaném převádění cizinců přes státní hranice za úplatu; spolu s ním je stíháno dalších 33 spoluobviněných.
Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 4. 2001 č. j. 6 Nt 162/2001 vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu. Týmž soudem byla vazba usnesením ze dne 8. 10. 2001 sp. zn. 6 Nt 260/2001 prodloužena do 22. 4. 2002. Usnesením náměstka okresního státního zástupce ve Frýdku-Místku ze dne 10. 1. 2002 sp. zn. 3 Zt 1699/2000 bylo rozhodnuto, že důvod vazby uvedený v §67 písm. b) tr. řádu odpadá, takže nadále byl stěžovatel držen ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu. Dne 19. 4. 2002 podal státní zástupce na stěžovatele obžalobu, načež dne 29. 4. 2002 stěžovatel požádal okresní soud o propuštění z vazby na svobodu a nabídl písemný slib nahrazující vazbu.
Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 15. 5. 2002 sp. zn. 1 T 39/2002 stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby zamítl, nepřijal jeho písemný slib a ponechal ho ve vazbě. Stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. července 2002 sp. zn. 1 To 553/2002. Tato dvě posledně zmíněná rozhodnutí okresního a krajského soudu napadá stěžovatel ústavní stížností.
Trestní stíhání stěžovatele není doposud skončeno. Obžaloba podaná dne 19. 4. 2002 u Okresního soudu ve Frýdku-Místku (sp. zn.1 T 39/2002) byla dne 21. 1. 2003 vrácena státnímu zástupci k došetření, v jehož průběhu byl stěžovatel propuštěn rozhodnutím státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 24. 1. 2003 sp. zn. 3 Zt 1699/2000 z vazby na svobodu. Nová obžaloba byla okresním státním zástupcem podána dne 28. 11. 2003 a doposud o ní nebylo rozhodnuto.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že obě napadená usnesení nejsou odůvodněna konkrétními skutkovými okolnostmi, a proto jsou nepřezkoumatelná. Vadný postup okresního soudu spatřuje stěžovatel též v tom, že o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby podané dne 29. 4 2002 rozhodl okresní soud napadeným usnesením až dne 15. 5. 2002, tedy opožděně, neboť nebyla dodržena pětidenní lhůta stanovená v §72 odst. 3 tr. ř.; tuto namítanou vadu neodstranil ani krajský soud.
Nad rámec těchto základních skutečností vytýká stěžovatel orgánům činným v trestním řízení ještě další údajná pochybení: Tvrdí, že po skončení vyšetřování mu nebyla poskytnuta dostatečná doba na prostudování vyšetřovacího spisu a byl na něj činěn nátlak, aby souhlasil s ukončením prostudování spisu. Z toho stěžovatel dovozuje, že přípravné řízení není doposud řádně ukončeno, nebylo možno podat na něj obžalobu a že z vazby měl být ve smyslu ust. §71 odst. 8 písm. c), odst. 9 tr. řádu propuštěn nejpozději po jednom roce jejího trvání v přípravném řízení. Konečně stěžovatel vytýká státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, že jeho usnesení ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 3 Zt 1699/2000, kterým stěžovatele ponechal ve vazbě, prý vydal předčasně, protože podle §71 odst. 3 tr. řádu mělo být rozhodnuto až po uplynutí tříměsíční lhůty po nabytí účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., tj. po datu 31. března 2002.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Krajský soud v Ostravě a Okresní soud ve Frýdku-Místku. Oba tito účastníci ve svých vyjádřeních tvrdí, že jejich rozhodnutími nebylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda stěžovatele, a odkazují na argumentaci, obsaženou v jejich rozhodnutích. Ústavní soud přihlédl také k podkladům, které poskytlo Okresní státní zastupitelství ve Frýdku-Místku, tj. ke všem rozhodnutím státního zástupce a soudů týkajícím se vazby stěžovatele a k informaci o aktuálním stavu řízení v trestní věci stěžovatele.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.
Při posuzování zásahů orgánů veřejné moci do osobní svobody jednotlivce měřítkem ústavnosti bere Ústavní soud na zřetel to, že ochrana osobní svobody představuje jedno z nejvýznamnějších základních lidských práv. Je zřejmé, že zásahy do něj musí být činěny citlivě a přiměřeně.
Podle článku 8 odst. 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Dle odstavce druhého téhož článku nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Ustanovení článku 8 odst. 5 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
Ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v článku 38 odst. 2 Listiny a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mj. vyžaduje, aby řízení bylo vedeno bez zbytečných průtahů a aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního a evropského lidskoprávního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadaných rozhodnutí.
I.
Ústavní soud se především zabýval základní námitkou stěžovatele, že obě napadená usnesení nejsou odůvodněna konkrétními skutkovými okolnostmi, a proto jsou nepřezkoumatelná.
Základní podmínkou pro ponechání stěžovatele ve vazbě je především trvání vazebního důvodu uvedeného v ust. §67 písm. c) tr. řádu; jak stanoví návětí §67 tr. řádu, tento vazební důvod musí vyplývat z jednání obviněného nebo z dalších konkrétních skutečností. Okresní soud ve zdůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že důvod tzv. předstižné vazby, tj. obavu, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, lze dovodit již ze samotné povahy trestné činnosti, kterou mají být podle obžaloby organizované a opakované nelegální převádění cizinců přes státní hranice a jejich transfer po území našeho státu. Konstatoval, že trestná činnost, z níž je stěžovatel obviněn, byla spáchána ze zištných motivů devíti útoky v období od prosince 2000 do dubna 2001, přičemž způsob jejího provedení nasvědčuje promyšlenosti a rozhodnosti. Dále prvoinstanční soud argumentuje tím, že obviněný je podezřelý z udržování kontaktů nejen se spoluobviněnými, nýbrž i s dalšími osobami v zahraničí, z čehož lze rovněž vyvozovat obavu z možného opakování trestné činnosti.
Podle názoru Ústavního soudu je argumentace okresního soudu v této části dostatečně konkrétní, aby umožnila hodnotit a přezkoumávat důvodnost vazby. Obavu z opakování trestné činnosti stejného druhu lze vyvozovat z konkrétně popsaných znaků stíhané trestné činnosti, tj. z detailního popisu jednání, z něhož je obviněný podezírán, event. alternativně též z dalších konkrétních skutečností mimo rámec jeho jednání. V dané věci podmínka konkrétního zdůvodnění obavy, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, byla v napadeném rozhodnutí okresního soudu splněna. Krajský soud odkázal při zdůvodnění svého zamítavého rozhodnutí na argumentaci okresního soudu, s níž se ztotožnil. Tento způsob zdůvodňování lze při rozhodování orgánů vyšší instance zásadně akceptovat; mechanické přepisování stejných argumentů v odůvodnění by zde bylo pouhým formalismem.
Orgán, přezkoumávající na základě stěžovatelovy žádosti o propuštění z vazby důvodnost dalšího trvání vazby, je ve smyslu ustanovení §67 tr. řádu povinen zabývat se rovněž otázkou, zda i v tomto momentu procesního rozhodování dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. V tomto směru platí pro rozhodnutí o dalším trvání vazby stejné zásady, jako pro rozhodnutí, jímž je obviněný do vazby vzat. Ústavní soud považuje za vhodné poukázat i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), v níž se konstatuje, že jednou z podmínek pro pokračování vazby je nadále trvající důvodné podezření, že daná osoba spáchala trestný čin (viz rozsudek Evropského soudu vydaný ve věci Scott proti Španělsku z roku 1996 a nález Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2003 sp. zn. II. ÚS 78/02). Ústavní soud pokládá za jistý nedostatek, že okresní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvádí výslovně žádné úvahy, kterými se řídil při posuzování důvodného podezření, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a že tento trestný čin spáchal obviněný. Takové pochybení soudu však v dané věci není třeba posuzovat jako závažné s přihlédnutím k momentu, v němž bylo o ponechání ve vazbě rozhodováno; v této době již měl okresní soud k dispozici obžalobu podanou státním zástupcem a celý vyšetřovací spis, z něhož bylo možno podezření ze spáchání trestné činnosti dostatečně seznat. Okresní soud se při rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě nepochybně důvodností podezření zabýval, protože se v napadeném usnesení o podané obžalobě zmiňuje a dovozuje obavu, že by stěžovatel mohl v žalované trestné činnosti pokračovat. Z povahy věci plyne, že v této fázi trestního řízení nemusel mít okresní soud naprostou jistotu, že stěžovatel trestný čin spáchal a bylo možno se spokojit s dosažením důvodného podezření podávajícího se z obžaloby a z vyšetřovacího spisu.
Ústavní stížnost vytýká dále napadenému rozhodnutí, že v něm není náležitě zdůvodněn výrok o nepřijetí písemného slibu obviněného jako náhrady vazby. K tomu Ústavní soud dodává, že povinnost zkoumat v době rozhodování, zda účelu vazby nelze dosáhnout jiným opatřením, vyplývá již z ustanovení §67 tr. řádu in fine; nutnost konkrétního odůvodnění usnesení je stanovena též v ust. §134 odst. 1, 2 tr. řádu. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že zdůvodnění tohoto výroku v napadeném usnesení není zcela uspokojivé. Okresní soud v odůvodnění zmiňuje pouze v jedné větě, že nabídku slibu vedení řádného života a případné ustanovení dohledu probačního úředníka nepokládá za dostatečné pro nahrazení vazby vzhledem k osobě obviněného a povaze projednávané věci. Nízký stupeň konkrétnosti tohoto zdůvodnění je na samé hranici únosnosti. Ústavní soud nicméně dospívá k závěru, že není namístě jen pro tuto vadu zrušit napadené rozhodnutí.
Ústavní soud především konstatuje, že - podle své dnes již ustálené judikatury - hodnotí spravedlivost procesu jako celku. Ve své judikativní činnosti preferuje materiální pojetí právního státu před pojetím formálním. To v případě trestního procesu především znamená, že Ústavní soud respektuje souslednost a vzájemnou propojenost jednotlivých fází trestního řízení a možnost svého kasačního zásahu proti rozhodnutím státních orgánů v trestních věcech shledává toliko tehdy, jestliže tato rozhodnutí (popř. jiné zásahy) jsou svou materiální povahou způsobilé zasáhnout do základních práv nebo svobod stěžovatele. Jinak řečeno, pouhé formální nesprávnosti, ačkoliv jsou nežádoucí a nemělo by k nim docházet, zpravidla nemohou - jsou-li nepatrné - založit protiústavnost (srov. obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 486/98, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 13, str. 83; stejně nález sp. zn. I. ÚS 381/01). Ani v souzené věci Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení napadených rozhodnutí jen v tom, že Okresní soud ve Frýdku-Místku a Krajský soud v Ostravě odůvodnil napadená usnesení v části týkající se náhrady vazby velmi stručně. Přihlédl přitom též k tomu, že institut nahrazení vazby zárukou, dohledem nebo slibem podle §73 odst. 1 tr. ř. je opatřením toliko fakultativním (arg.: "orgán rozhodující o vazbě ... může ... ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu") a nemá při rozhodování o vazbě srovnatelný význam, jako existence důvodů vazby. Navíc má Ústavní soud v tomto konkrétním případu za doložené, že orgány rozhodující o vazbě měly k dispozici dostatek důkazů, z nichž bylo možno dovodit, že účelu sledovaného vazbou nelze v daném případě dosáhnout náhradou vazby.
II.
Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby rozhodl okresní soud napadeným rozhodnutím opožděně. Stěžovatel uvádí, že žádost o propuštění z vazby podal dne 29. 4. 2002, avšak okresní soud o ní rozhodl až dne 15. 5. 2002; z toho dovozuje, že nebyla dodržena pětidenní lhůta stanovená v §72 odst. 3 tr. ř. Této námitce Ústavní soud nepřisvědčil.
K podání žádosti stěžovatele o propuštění z vazby došlo poté, co státní zástupce podal dne 19. 4. 2002 u okresního soudu obžalobu, tedy v běhu 30 denní lhůty, v níž je soud podle §71 odst. 5 tr. ř. povinen rozhodnout, zda se obviněný ponechává ve vazbě nebo se propouští na svobodu. V této 30 denní lhůtě okresní soud skutečně rozhodl, přičemž ve výrokové části usnesení kumuloval jak výrok o ponechání ve vazbě, tak výrok o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby. V tomto postupu Ústavní soud neshledává porušení ústavně garantovaných práv. V situaci, kdy podáním obžaloby a předáním spisu přechází rozhodování ve věci plně z orgánů přípravného řízení na soud, je třeba poskytnout soudu dostatečný časový prostor k tomu, aby se mohl důkladně seznámit se stavem celého případu, zejména s důkazní situací, která je často velmi složitá (tak tomu je i v posuzovaném případě, kde spis má několik tisíc stran). Pro tuto zvláštní procesní situaci, nastávající po podání obžaloby, je 30 denní lhůta, stanovená v §71 odst. 5 tr. ř., plně přiměřená. Ustanovení §71 odst. 5 tr. ř. je v dané situaci možné považovat za lex specialis. Úvahu o silnější právní pozici 30 denní lhůty, stanovené v §71 odst. 5 tr. ř., lze podepřít též argumentem, že tato lhůta je prekluzivní, zatímco 5 denní lhůta, stanovená v §72 odst. 3 tr. ř., je toliko lhůtou pořádkovou, což sdílí též převládající názor právní nauky a judikatura obecných soudů (srov. Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád. Komentář. 4. vyd. Praha: 2002, str. 406, 426).
III.
Ústavní soud neměl důvod zabývat se dalšími námitkami stěžovatele, které nesouvisejí s petitem ústavní stížnosti a jsou pro rozhodnutí zcela irelevantní. Pouze na okraj k nim lze uvést:
Tvrzení, že po skončení vyšetřování nebyla stěžovateli poskytnuta dostatečná doba na prostudování vyšetřovacího spisu a byl na něj činěn nátlak, aby souhlasil s ukončením prostudování spisu, není doloženo žádnými důkazy. Naopak z přiložených "Záznamů o prostudování spisu" ze dnů 8., 9., 10. a 11. dubna 2002 je zřejmé, že stěžovatel a jeho obhájce byli se spisy seznámeni a stěžovatel výslovně v záznamu z 11. 4. 2002 stvrdil, že mu k tomu byla poskytnuta dostatečná doba.
Také námitka, dovozující předčasnost vydání rozhodnutí státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 28. 3. 2002 sp. zn. 3 Zt 1699/2000 o ponechání stěžovatele ve vazbě, je bezdůvodná. S argumentací stěžovatele, že rozhodnutí mělo být podle §71 odst. 3 tr. řádu vydáno až po uplynutí tříměsíční lhůty po nabytí účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., tj. po datu 31. března 2002, se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Z dikce citovaného ustanovení totiž vyplývá toliko maximální doba určená státnímu zástupci k rozhodování o dalším trvání vazby, kterou nelze překročit, není však možné z ní dovozovat, že předmětné rozhodnutí nelze učinit v přiměřené době ještě před vypršením zákonem stanovené doby tří měsíců. Obdobný názor zastává rovněž uznávaná trestněprocesní literatura (srov. Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád. Komentář. 4. vyd. Praha: 2002, str. 403). Ve stejném smyslu Ústavní soud již judikoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 371/02.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení trestně procesních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně článku 8 odst. 5 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu