ECLI:CZ:US:2004:2.US.654.02.1
sp. zn. II. ÚS 654/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele F. K., zastoupeného advokátem JUDr. Z., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 10. 2001, čj. 31 T 47/2000-342, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2002, čj. 61 To 581/2001-387, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 380/2002, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 10. 2002 a i v ostatním splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), napadl stěžovatel rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky, uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva dle čl. 39 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 31 T 47/2000, z něhož zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 4 uznal rozsudkem ze dne 31. 7. 2000, čj. 31 T 47/2000-233, stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“). Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Poškozeného J. V. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle zjištění soudu prvního stupně se stěžovatel trestné činnosti dopustil tak, že 19. 10. 1999 kolem 7.00 h v Praze, v ulici R. 20, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl J. V., kterému údery pěstí a kopy do hlavy způsobil poranění mozku a krční páteře, jež si vyžádalo lékařské ošetření a hospitalizaci od 19. 10. do 5. 11. 1999. Stejným rozhodnutím stěžovatele podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), zprostil obžaloby pro skutek, že v přesně nezjištěné době v červenci 1999 v České pojišťovně na Praze 4 předložil k proplacení za opravu vozu zn. Peugeot Boxer, SPZ ABA 23-13, ve vlastnictví E.K. – R., fakturu firmy A. K., s.r.o., znějící na částku 374.379,- Kč, ač věděl, že tato opravna vozidlo neopravila, a že byly účtovány položky, jež u tohoto typu vozidla nemohly být v důsledku dopravní nehody ze dne 18. 12. 1998 poškozeny a opravovány. Doplatek ve výši 121.761,- Kč mu nebyl pro tyto rozpory poskytnut. Tím měl spáchat pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 2 trestního zákona. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel i obvodní státní zástupce (v neprospěch stěžovatele) odvolání.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 12. 2000, čj. 61 To 679/2000-266, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na určitý posun ve výpovědi svědka T. je třeba vyslechnout svědka G. navrhovaného obhajobou. Teprve poté bude mít soud k dispozici ucelený a vyčerpávající podklad pro svoje rozhodnutí a právo obhajoby stěžovatele tím bude beze zbytku respektováno. Soudu prvního stupně bylo vytknuto i to, že nedostatečně a nepřesvědčivě vysvětlil použitou právní kvalifikaci trestným činem ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 trestního zákona. Uložil mu, aby znovu řešil otázku, zda poranění poškozeného má povahu újmy na zdraví dle §221 trestního zákona či těžké újmy na zdraví dle §222 odst. 1 trestního zákona, a to s ohledem na charakter porušení zdraví, přesahující 6 týdnů. Dle jeho názoru neobstál ani zprošťující rozsudek. Soudu I. stupně uložil, aby vyslechl svědka K., který ohledal havarované vozidlo a likvidoval předmětnou pojistnou událost, a aby vyžádal znalecký posudek z oboru silniční dopravy, jenž posoudí, které položky v uplatněné faktuře neodpovídají dopravní nehodě.
Soud prvního stupně doplnil dokazování vyžádáním znaleckého posudku z oboru silniční dopravy a výslechem svědků Z. G. a I. K. Poté rozsudkem ze dne 1. 10. 2001, čj. 31 T 47/2000-342, uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Rozhodl i o náhradě škody. Učinil stejná skutková zjištění, jako v předcházejícím zrušeném rozsudku s tím dodatkem, že poranění poškozeného si vyžádalo následnou neschopnost do 4. 1. 2000. Stejným rozsudkem stěžovatele podle §226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 2 trestního zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel je z trestného činu ublížení na zdraví usvědčován výpověďmi poškozeného V. a svědků G. a T. Jejich výpovědi vyhodnotil jako věrohodné, neboť shodně stěžovatele usvědčili v tom, že poškozeného napadl ve dvou fázích a že celý útok byl zcela v jeho režii, přičemž poškozený neměl žádnou šanci se sám bránit. Až v konečné fázi, kdy již bezvládně ležel na zemi, mu přišel na pomoc svědek G., který dalšímu jednání stěžovatele zamezil. Soud připustil, že svědci v přípravném řízení nepopisovali oproti hlavnímu líčení manipulaci s penetrovací pistolí, nicméně z obsahu jejich svědectví je zřejmé, že této okolnosti nepřikládali význam, neboť manipulace s penetrovací pistolí nesehrála v průběhu incidentu žádnou roli. Oba setrvali na tom, že útočníkem byl stěžovatel, poškozený byl jeho jednáním zaskočen a sám rozhodně neútočil. Oba pouze připustili, že měl pistoli v rukou a není zřejmé, ve kterém okamžiku incidentu ji odložil. Obsah jejich výpovědí byl objektivně potvrzen lékařskými nálezy i závěry znaleckého posudku z oboru soudního lékařství. Soud prvního stupně naproti tomu nepřihlédl k výpovědím svědků K., N. a Š., které označil za navzájem rozporné a nepravděpodobné. Uvedl, že jejich výpovědi vzbudily důvodné pochyby o tom, zda svědkové konflikt v jeho závěrečné fázi vůbec viděli. Jeho pozornosti neuniklo, že obhajoba navrhla uvedené svědky až po skončení přípravného řízení. Soud oproti svému předchozímu rozhodnutí ve věci jednání kvalifikoval poté, kdy doplnil dokazování výslechem svědka G., jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona. Dospěl k závěru, že kromě krátkých silných ran do obličeje, po nichž poškozený upadl na zem, následovaly ještě kopance, z nichž jeden byl pro svoji razanci popisován jako naskočení na hlavu. S ohledem na charakter poranění poškozeného a jeho dlouhodobé omezení v obvyklém způsobu života učinil soud závěr, že u poškozeného nastala delší doba trvající poruchy zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) trestního zákona.
Stěžovatel se proti všem výrokům odsuzujícího rozsudku odvolal. V odvolání namítal, že soud přihlédl pouze k výpovědím svědků vypovídajících v jeho neprospěch a znevěrohodnil výpovědi těch osob, které jeho obhajobu potvrzovaly. Nesouhlasil ani s právní kvalifikací skutku.
Městský soud v Praze zamítl odvolání stěžovatele usnesením ze dne 26. 3. 2002, čj. 61 To 581/2001-387. Konstatoval, že soud prvního stupně plně respektoval pokyny zrušujícího usnesení a vyčerpal všechny rozhodné důkazy. Uvedl, že důkazní řízení představuje spolehlivý podklad pro meritorní rozhodnutí. Rovněž postup soudu prvního stupně při hodnocení důkazů shledal správným. S odůvodněním jeho rozsudku se odvolací soud zcela ztotožnil a odkázal na jeho závěry. Také použitou právní kvalifikaci označil za správnou a zákonnou. Zdůraznil, že znalec jednoznačně konstatoval, že jednáním stěžovatele nesporně hrozil vznik vážné poruchy zdraví, tj. postižení důležitého orgánu mozku, pohmoždění mozku, případně krvácení do mozkových obalů. Uvedl, že pro posouzení věci je podstatné, že poranění poškozeného vedlo k bezvědomí, bylo bolestivé a dlouhodobě ho omezovalo v obvyklém způsobu života. Poškozený byl bezprostředně po napadení hospitalizován až do 5. 11. 1999 a jeho pracovní neschopnost byla ukončena 4. 1. 2000. Všechny skutkové okolnosti jednoznačně ukazují dle odvolacího soudu na správnost hodnocení způsobené újmy na zdraví jako těžké včetně zavinění stěžovatele ve vztahu k tomuto těžšímu následku, a to minimálně ve formě úmyslu nepřímého.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, v němž poukazoval na dovolací důvod podle ustanovení §265b) odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Nejvyšší soud odmítl dovolání svým usnesením ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 380/2002, podle §265i) odst. 1 písm. b) trestního řádu s tím, že v řízení o dovolání mu nepřísluší hodnotit provedené důkazy. Nemůže tudíž posuzovat, zda se útok popsaný v obžalobě má podřadit pod ustanovení §221 trestního zákona či §222 trestního zákona. Konstatoval ovšem, že skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně i soudem odvolacím a vymezený ve skutkové větě výroku o vině objasňuje všechny potřebné skutkové otázky pro použitou právní kvalifikaci skutku a použité právní kvalifikaci odpovídá.
Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí obecných soudů obou stupňů i rozhodnutí dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že rozsudek soudu prvního stupně vyšel při hodnocení důkazů z toho, že svědci obhajoby jsou nevěrohodní, neboť byli navrženi až v průběhu hlavního líčení. Odvolací soud se k tomuto tvrzení nevyjádřil a odkázal na závěry nalézacího soudu. Stěžovatel poukazuje na to, že byl vzat do vazby za skutek, který nespáchal a pro nějž byl zproštěn obžaloby. Měl tedy důvodnou pochybnost o nestrannosti orgánů přípravného řízení, a rozhodl se proto hájit se až před soudem. I tak má podle Listiny a trestního řádu právo hájit se podle svého uvážení zcela libovolně. Soud výpovědi svědků obhajoby odmítl i přesto, že znalec nevyloučil, že ke zranění poškozeného mohlo dojít i pouhým pádem na zem. Odvolací soud na jeho závěry pouze odkázal. Stěžovatel následně uvedl, že manipulaci poškozeného se zednickým nářadím výslovně připustili i svědci obžaloby T. a V., jakkoli popřeli, že by se jednalo o útok. Upozornil, že svědek T. potvrzoval obžalobu natolik extrémně, že uváděl, že on, stěžovatel, měl poškozenému skočit na obličej, což nakonec odporovalo závěrům znalce. Hájil se, že do poškozeného strčil, aby ho poškozený pistolí nad hlavou neohrozil. Oba soudy se jeho tvrzením o nutné obraně nezabývaly a splnění podmínek nutné obrany hodnotily toliko z výpovědí svědků. Nalézací soud pochyboval o tom, zda svědci K., Š. a N. mohli vůbec konflikt z okna domu vidět, a hodnotil jejich výpovědi jako nevěrohodné, přestože k tomu neměl přesvědčivý důvod. Jejich svědectví shrnuje do jediné věty, že je „pochopitelně“ poznamenáno tím, že jsou na stěžovateli finančně závislí. Neuvěřil jim ani v tom, že jednání bylo vyprovokováno. Stěžovatel má za to, že obecné soudy se v důsledku presumpce neviny stěžovatele neměly spokojit se skutkovým stavem, který zjistily toliko s největší pravděpodobností, nýbrž měly vycházet ze skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud přesto pochybnosti přetrvávaly a nepodařilo se je ani opakovaným dokazováním odstranit, měly mu dát jako nevinnému za pravdu a vzniklé pochybnosti vyhodnotit v jeho prospěch.
Stěžovatel je také přesvědčen, že soudy vyřešily nesprávně otázku, zda poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví či nikoli. Odkázal na soudní judikaturu, která dovodila, že o těžkou újmu na zdraví se jedná, jestliže zmíněná vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění omezuje způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Soudy vyšly pouze z toho, že poškozený byl omezen v běžném způsobu života po dobu delší než potřebných šest týdnů. K tomu, aby se jednalo o těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 trestního zákona, je ovšem vedle nezbytně delší doby zapotřebí, aby dané zranění bylo současně vážnou poruchou či vážným onemocněním, což o poranění poškozeného říci nelze. Přesto byl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona, a to za užití analogického výkladu zákona v jeho neprospěch, čímž soudy porušily článek 39 Listiny.
Pakliže Nejvyšší soud vyslovil v řízení o dovolání jeho nepřípustnost, stěžovatel tvrdí, že uváděný důvod nepřípustnosti nebyl dán. Má za to, že z vyhodnocených důkazů bylo možno učinit správný závěr o povaze zranění. I rozhodnutím Nejvyššího soudu mu údajně bylo odepřeno právo na obhajobu.
Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Obvodní soud pro Prahu 4, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření odkázal na příslušné protokoly o hlavním líčení a na odůvodnění rozsudku s tím, že v něm učiněné závěry nehodlá opakovat.
Městský soud v Praze uvedl, že nepovažuje za účelné se k obsahu ústavní stížnosti vyjadřovat nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatel uplatnil zcela shodnou argumentaci, jakou použil v rámci své obhajoby v průběhu celého trestního řízení. Jeho námitky soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích řešily.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že argumentace stěžovatele, vztahující se k procesnímu postupu a rozhodnutí dovolacího soudu, nemůže obstát. Podotkl, že dovolání stěžovatele neshledal nepřípustným, nýbrž shledal, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265 trestního řádu. Uvedl, že důvodem dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nemůže být nesprávné skutkové zjištění soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě výroku o vině. Přezkoumávané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí v rozporu se skutkem, jak je popsán ve výroku rozhodnutí. Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení skutku. Tento závěr vyplývá mimo jiné z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci. V daném případě z obsahu podaného dovolání vyplývá, že, ačkoli stěžovatel opřel dovolání o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jeho námitky směřovaly výhradně vůči hodnocení důkazů a úplnosti provedeného dokazování, tedy proti skutkovým zjištěním. Ve vytýkaných procesních vadách bylo až následně spatřováno údajné nesprávné hmotně právní posouzení předmětného skutku a problematika nutné obrany. Stěžovatel tak sice uplatnil jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání, avšak jeho konkrétní argumenty vycházely z důvodů jiných, které v zákoně uvedeny nejsou. Nejvyšší soud navíc konstatoval, že zjištěný skutkový stav řešil všechny potřebné otázky pro použitou právní kvalifikaci skutku a této právní kvalifikaci odpovídá. Domnívá se proto, že Ústavní soud by neměl ústavní stížnosti vyhovět.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel napadl skutkové a právní závěry obecných soudů, zabýval se Ústavní soud především tím, zda v projednávané věci nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a upozorňuje na jednostrannost řízení. Má za to, že soudy měly vykládat vzniklé pochybnosti v jeho prospěch.
Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy, v duchu zásady trestního řízení vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, a to i nad rámec dokazování z přípravného řízení (vyhověl návrhům obhajoby a vyslechl svědky Š., N. i M. K.). Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení použitých důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Zabýval se obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění a odkázal na závěry nalézacího soudu. Za situace, kdy stěžovatel v přípravném řízení nevypovídal a u hlavního líčení své zavinění popíral s poukazem na to, že se pouze bránil útoku poškozeného V., vyšel nalézací soud z výpovědí poškozeného a svědků T. a G., které hodnotil nikoli izolovaně, ale ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy. Výpovědi poškozeného i těchto svědků označil za věrohodné nejen pro jejich vzájemný soulad, ale taktéž proto, že jejich pravdivosti nasvědčovaly i další důkazy, především charakter zranění poškozeného, popsaného ve znaleckém posudku z oboru soudního lékařství. Námitka stěžovatele, že nalézací soud zpochybnil výpovědi svědků obhajoby jen proto, že jejich provedení bylo navrženo až ve stádiu řízení před soudem, nemá v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně oporu. Vyplývá z něho naopak, že výpovědi těchto svědků byly zpochybněny pro vzájemné rozpory ve vylíčení incidentu i z důvodu, že nijak nevysvětlily zranění poškozeného. Toliko na okraj nalézací soud poukázal na to, že tito svědkové byli navrženi až po podání obžaloby, když ve stádiu přípravného řízení se o jejich přítomnosti při incidentu nikdo nezmínil.
Ústavní soud se nedomnívá, že by naznačeným postupem bylo porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel využil svého práva navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch a soud jeho návrhům vyhověl. Nelze spatřovat porušení jeho práva na obhajobu toliko ve skutečnosti, že soud důkazy obhajoby vyhodnotil způsobem, s nímž se on sám neztotožňuje. Soud se ústavně přijatelným způsobem vypořádal i s tvrzením stěžovatele, že on sám byl napaden poškozeným, který proti němu napřáhl penetrovací pistoli. Vyšel z toho, že svědkové se při hlavním líčení shodli na tom, že poškozený měl v době hádky se stěžovatelem v ruce penetrovací pistoli. Dospěl ovšem k závěru, že nebylo prokázáno, že by ji vůči stěžovateli použil způsobem, jak vylíčil samotný stěžovatel (poškozený ani svědkové T. a G. to nepotvrdili a svědkové obhajoby k tomu vypovídali rozdílně). Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, skutkové závěry nalézacího soudu, k nimž dospěl po řádném zhodnocení důkazů, a s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, nejsou projevem jeho libovůle v rozhodování, ale mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Nelze tak přisvědčit námitce stěžovatele, že by soudy, jež údajně zjistily skutkový stav toliko s největší pravděpodobností a nepostupovaly v duchu zásady in dubio pro reo, porušily zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že soudy vyřešily nesprávně otázku, zda poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví. Napadá tak právní kvalifikaci skutku.
Pro pojem „těžká újma na zdraví“ ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) trestního zákona platí v podstatě tatáž kritéria jako pro výklad pojmu „ublížení na zdraví“ dle §221 odst. 1 trestního zákona, přičemž rozdíl mezi oběma spočívá v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které trvalo delší dobu. Postižený ji pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Za vžitou hranici mezi těžkou újmou na zdraví a prostým ublížením na zdraví považuje soudní praxe dobu asi šesti týdnů, a to za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Při zjišťování povahy poranění se soudy neobejdou bez součinnosti lékaře, který musí ve svém potvrzení přesně popsat, o jaké poranění jde, jak bylo způsobeno, jednak podle poznatků lékaře a jednak podle výpovědi poraněného, jaké potíže jsou s tímto poraněním spojeny a jak dlouho bude mít poranění pravděpodobně vliv na dosavadní způsob života poraněného včetně jeho pracovní činnosti.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy shora uvedený postup dodržely. Při právní kvalifikaci skutku se neomezily pouze na zjištění trvání pracovní neschopnosti poškozeného, jak mylně tvrdí stěžovatel, ale dostatečně se zabývaly povahou způsobeného poranění a jeho následky. Nalézací soud vyšel ze znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, dle něhož utrpěl poškozený poranění mozku a krční páteře doprovázené přítomností krevní podlitiny na čele. Konstatoval, že poranění vedlo k bezvědomí. Vyžadovalo fixaci krční páteře, klidový režim nutný při poranění mozku a farmakologickou léčbu tlumením bolesti a uvolňováním svalového napětí. Poškozený byl dlouhodobě omezen v obvyklém způsobu života.
Odvolací soud se s použitou právní kvalifikací ztotožnil a výhrady stěžovatele označil za nedůvodné. Uvedl, že nalézací soud měl pro užití přísnější právní kvalifikace dostatečné podklady. Přes závěry znalce, jež jednoznačně nasvědčují užití právní kvalifikace pokusu trestného činu ublížení na zdraví dle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 trestního zákona, byly splněny podmínky pro užití §89 odst. 7 písm. ch) trestního zákona. Pro posouzení věci je podstatné, že poranění poškozeného vedlo k bezvědomí, bylo bolestivé a omezovalo poškozeného dlouhodobě v obvyklém způsobu života. Znalec ani nevyloučil trvalé či pozdní následky, jež by měly příčinnou souvislost se samotným úrazovým mechanismem. Způsobené zranění představovalo pro poškozeného velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Bezprostředně po napadení byl hospitalizován až do 5. 11. 1999, přičemž trpěl bolestmi a závratěmi, nepřijímal potravu, neboť stále zvracel, a byl napojen na infúzi. Několik dnů nebyl schopen chůze, dlouhou dobu u něho přetrvávaly bolesti hlavy a měsíc užíval fixační límec. Způsobená porucha zdraví měla výrazný dopad i na jeho pracovní činnost, neboť ještě v květnu 2000 nemohl pro přetrvávající zdravotní potíže vykonávat svoji dosavadní práci s užitím horolezeckého lana a lešení. Stěžovatel přitom musel být vzhledem k intenzitě útoků a cílením úderů do oblasti hlavy minimálně srozuměn s tím, že poškozenému může způsobit těžkou újmu na zdraví, což se také fakticky stalo.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy řádně vyřešily všechny potřebné otázky rozhodné pro podřazení způsobené újmy na zdraví pod ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) trestního zákona a pro použitou právní kvalifikaci skutku. Zjištěný skutkový stav této právní kvalifikaci odpovídá. Nelze tak přiznat opodstatněnost námitce, že obecné soudy nepřípustně rozšířily podmínky užitého ustanovení §89 trestního zákona v jeho neprospěch a porušily tím článek 39 Listiny. Za situace, kdy zákon výslovně neuvádí, co je konkrétně nutno chápat pod pojmem „citelné omezení v obvyklém způsobu života“, je třeba každý případ kvalifikovat individuálně. Rozhodující přitom je, že obecné soudy svůj postup spojený s kvalifikační operací ústavně konformním způsobem zdůvodnily.
Ústavní soud tak dospěl k celkovému závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu dodržel příslušné základní ústavní i zákonné předpoklady a zásady. Oba soudy svým rozhodováním i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyly zjištěny extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
K námitce, že i Nejvyšší soud tím, že vyslovil nepřípustnost dovolání, odepřel stěžovateli právo na obhajobu, považuje Ústavní soud za nutné v prvé řadě uvést, že dovolací soud neshledal dovolání nepřípustným, nýbrž shledal, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265 trestního řádu. Ústavní soud nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu (zda rozhodnutí napadené dovoláním spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení), neboť by se tím stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu podle čl. 83 a čl. 90 Ústavy nepřísluší. Může přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud svým postupem nebo nečinností neporušil právo stěžovatele na to, aby jeho dovolání bylo stanoveným postupem projednáno (srov. II. ÚS 800/02). Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud postupoval v daném případě v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení. Věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o postupu podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu ústavně konformním způsobem odůvodnil.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 29. ledna 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu