ECLI:CZ:US:2004:2.US.689.02
sp. zn. II. ÚS 689/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci stěžovatele Ing. F. D., zastoupeného JUDr. J. Č., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. května 2001, sp. zn. 40 Co 157/2000, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 852/2001, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, spolu s návrhem o odklad vykonatelnosti a projednání mimo stanovené pořadí, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu] brojil stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. května 2001 (40 Co 157/2000-65) a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2002 (29 Odo 852/2001-97), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 358.969,- Kč s příslušenstvím z titulu plnění ze smlouvy, která byla účastníky uzavřena o vydání majetkového podílu z transformace družstva. Stěžovatel spolu s ústavní stížností požádal o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, což odůvodnil nepříznivou sociální situací a požádal o projednání věci mimo stanovené pořadí.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatel tvrdil, že těmito rozhodnutími porušily jmenované obecné soudy jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecné soudy rozhodly v rozporu s hmotným právem (kdy bylo nesprávně postupováno podle zákona č. 42/1992 Sb. nikoli dle zákona č. 229/1991 Sb.), i procesním právem, neposkytly soudní ochranu stěžovatelovu právu, když rozhodly, že stran promlčení uplatněného nároku v obecné tříleté promlčecí době je důvodná námitka vedlejšího účastníka (žalovaného Zemědělského družstva J.). Stěžovatel poukazoval totiž na úmysl vedlejšího účastníka a tvrdil, že dohodu o převodu majetku ze dne 30. srpna 1993 je třeba právně hodnotit též jako uznání dluhu, protože z jejího obsahu je patrná výše závazku i jeho důvod a je podepsána statutárním zástupcem žalovaného. Stěžovatel poukázal i na obsah spisu soudu prvního stupně, kde úmysl vydávat majetek stěžovateli je potvrzen i výpovědí statutárního zástupce žalovaného.
S odkazem na vadnost rozhodnutí obecného soudu, kdy tvrdil, že je evidentní extrémní nepoměr mezi skutkovým zjištěním a právními závěry obecných soudů, proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Přerově (7 C 117/99), z něhož zjistil následující:
Stěžovatel se po změně žalobního petitu domáhal žalobou zaplacení částky 358.969,- Kč s přísl. nebo vydání živého inventáře v téže hodnotě. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 16. června 1999 (7 C 117/99-26) byl žalovaný zavázán k úhradě peněžitého plnění, včetně nákladů řízení, co do návrhu na plnění vydáním živého inventáře a na zaplacení úroku z prodlení byla žaloba zamítnuta.
Odvolací soud po provedeném řízení vydal dne 29.5.2001 rozsudek (40 Co 157/2000-65), kterým částečně potvrdil zamítavý návrh na plnění vydáním živého inventáře a na zaplacení úroku z prodlení, dále změnil rozsudek soudu I. st. tak, že zamítl uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 358.969,- Kč a uložil stěžovateli náhradu nákladů soudního řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v rozsahu měnícího výroku dovolání. Jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.). Dovolací řízení bylo provedeno dle zákona č. 99/1993, ve znění do 1.1.2001 a dovolání bylo přípustné dle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., dovolací soud přezkoumal dle §242 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 25. září 2002 (29 Odo 852/2001-97) zamítl dovolání stěžovatele jako nedůvodné a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Ústavní soud (§42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) vyzval účastníky řízení, Krajský soud v Ostravě i Nejvyšší soud ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ČR JUDr. I. Š., z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Současně sdělila, že na ústním jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu netrvá.
Krajský soud v Ostravě se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil.
Z obsahu spisu obecného soudu, ústavní stížnosti i napadených rozsudků, Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. května 2001 (40 Co 157/2000-65) a Nejvyššího soudu ČR ze dne
25. září 2002 (29 Odo 852/2001-99), zásah do práv, na něž stěžovatel v návrhu poukazuje, shledán nebyl.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho ústavně zaručená základní práva a svobody. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svého základního práva zakotveného v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel brojil proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2002 (29 Odo 852/2001-97), který zamítl dovolání stěžovatele jako nedůvodné a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí, s jehož obsahem se Ústavní soud ztotožňuje, se vypořádal s námitkami stěžovatele shodnými jako v ústavní stížnosti a tvrdil, že odvolací soud měl důsledně postupovat dle zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen "zákon o půdě"), nikoli dle zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen "transformační zákon"). Právní nárok matky stěžovatele vůči vedlejšímu účastníku byl žalovaným vypořádán dle ustanovení §20 odst. 3 zákona o půdě, tedy podílem na jmění žalovaného, který vypočetl oprávněné majetkový podíl z transformace a tím se změnil na nárok dle transformačního zákona. Dále se dovolací soud vypořádal s další námitkou stěžovatele, že dohodu o převodu majetkového podílu ze dne 30. srpna 1993 je nutno právně hodnotit také jako uznání dluhu, protože z jejího obsahu je patrná celková výše závazku i jeho důvod. Dovolací soud vzhledem k tomu, že uvedená dohoda nesplňuje stanovené náležitosti právního úkonu: určitý, jasný a srozumitelný projev vůle dlužníka, že uznává svůj dluh, dospěl k závěru, že nevyjadřuje vůli uznat dlužnou částku vůči žalované či jejímu právnímu nástupci. K dalším námitkám stěžovatele, že uznání dluhu bylo doplněno zápisem ze dne 28. dubna 1995 je třeba uvést, že nemají vliv na právní posouzení uplatněného nároku stěžovatele z hlediska toho, že neexistující právní úkon (uznání závazku, které soud neshledal) nelze následně doplňovat. Dohodu ze dne 28. dubna 1995 lze považovat pouze za dohodu o způsobu vypořádání majetkového podílu z transformace a jeho splatnost.
Jádrem ústavní stížnosti je otázka uplatnění námitky promlčení žalovanou stranou ve sporu vedeném před obecnými soudy a počátek lhůty pro plnění transformačního podílu, který je právem majetkové povahy a promlčuje se (§100 o.z.) a to vzhledem k datu, kdy byl nárok stěžovatele u soudu uplatněn k aplikaci §101 o. z. a kdy nárok žalobce na peněžité plnění je promlčen
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že účelem promlčení je jednak stimulovat subjekty k včasnému vykonání subjektivních občanských práv (pohledávek), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých povinností vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany soudů. Tím institut promlčení v souladu s požadavkem právní jistoty brání existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim odpovídajících povinností, které jsou - zejména pokud jde o jejich dokazování po uplynutí delší doby - vždy spjaty s určitou sporností. Lze tedy říci, že povinnému subjektu je poskytnuta námitka promlčení jako účinná možnost ochrany před výše uvedenými negativními dopady dlouhotrvajících občanských subjektivních práv. Je pak na úvaze tohoto povinného subjektu, zda námitku promlčení uplatní či nikoliv. Současně je třeba připomenout, že občanský zákoník zdůrazňuje i vlastní přičinění subjektů pro ochranu svých práv a požaduje, aby především ony samy sledovaly svá subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo k jejich ohrožování a poškozování. Ústavní soud současně považuje za nezbytné zdůraznit, že institut promlčení patří k těm zásadním a závažným institutům občanského práva hmotného, ale i právního řádu jako celku, že nelze do jeho výkladu zasahovat ať již extenzivně či restriktivně aplikací dalších obecných institutů právního řádu, tj. i aplikací obecných zásad.
Pokud jde o počátek běhu promlčení lhůty nezbylo Ústavnímu soudu než se ztotožnit se závěry obecných soudů, které z provedených důkazů a tvrzení mezi účastníky nesporných vyvodily počátek promlčecí lhůty k uplatnění nároku na poskytnutí plnění transformačního podílu. Obecná promlčecí doba je tříletá a počala běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Vzhledem k tomu, že plnění závazku bylo sjednáno ve splátkách, počala promlčecí doba běžet ode dne splatnosti jednotlivých splátek. Pokud splatnost poslední splátky nastala dne 30. listopadu 1995 a stěžovatel podal žalobu dne 16. března 1999, tříletá promlčecí doba tedy uplynula marně a v důsledku námitky promlčení vznesené žalovaným, stal se nárok stěžovatele nevynutitelným. Vzhledem k těmto závěrům pak nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud konstatuje, že obecný soud svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157), a proto lze na něj dále odkázat. Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, je zřejmé, že taková tvrzení jsou pouhou polemikou s právními závěry obecného soudu; proto postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Na základě výše uvedeného pak nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud neshledal stěžovatelův návrh o odklad vykonatelnosti uvedených rozhodnutí obecných soudů či žádost o přednostní projednání důvodným vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl v řízení o ústavní stížnosti úspěšný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu