ECLI:CZ:US:2004:2.US.759.02
sp. zn. II. ÚS 759/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele J. L., zastoupeného advokátkou JUDr. T. H., o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 8. 11. 2001, čj. 3 T 49/2001-76, Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. 42 To 3/2002, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 581/2002, za účasti Okresního soudu v Prostějově, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 10. 12. 2002 (doplněna dne 16. 10. 2003) a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR uvedená v záhlaví. Tvrdí, že obecné soudy jimi porušily jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 3 T 49/2001, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Prostějově uznal rozsudkem ze dne 8. 11. 2001, čj. 3 T 49/2001-76, stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložil a stanovil zkušební dobu na dva roky. Uložil stěžovateli současně povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 9.478,- Kč. Poškozeného A.R. odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestného jednání se stěžovatel dle skutkové věty, jež je součástí výroku rozsudku, dopustil tím, že dne 4. 11. 2000 okolo 4.00 h v Prostějově na ulici K. poté, co poškozeného A. R. vylákal před dům č. 8, jej zezadu chytil předloktím pod krkem do tzv. kravaty a opakovaně jej udeřil pěstí do obličejové části hlavy. Když se poškozený ohnul, nejméně dvakrát jej kopl kolenem do obličeje. V důsledku tohoto útoku poškozený utrpěl zhmoždění kůže v pravé polovině čela, otřes mozku lehkého stupně, pohmoždění kůže a podkoží na pažích a levém předloktí, zhmoždění nosu a zhmoždění levého oka a následným vážným poškozením zrakového nervu spočívajícím v koncentrickém zúžení zorného pole na 15 stupňů. Poškozený byl v důsledku uvedených zranění podstatně omezen v obvyklém způsobu života nejméně do 8. 11. 2001.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Nezpochybňuje v něm existenci újmy na zdraví poškozeného R., jak byla soudním znalcem zjištěna. Namítá však, že soud náležitě neprokázal, že ke zranění poškozeného došlo v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele. Připouští, že se s poškozeným v uvedený den v místě jeho bydliště setkal a že mezi nimi došlo k výměně názorů. Popírá však, že poškozeného fyzicky napadl. Polemizuje s výpovědí poškozeného o průběhu napadení a rozsahu zranění, považuje ji za účelovou. Domnívá se, že ke zranění mohlo dojít i jiným způsobem než napadením.
Krajský soud v Brně zamítl usnesením ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. 42 To 3/2002, odvolání jako nedůvodné. Konstatoval, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav, který bez důvodných pochybností nasvědčuje tomu, že se stěžovatel dopustil jednání naplňující skutkové podstaty trestných činů, za něž byl odsouzen. Potvrdil, že soud prvého stupně důvodně opřel své skutkové závěry o výpověď poškozeného potvrzenou jeho manželkou. Mechanismus zranění odpovídá i závěrům znaleckého posudku. Drobné rozpory ve výpovědi poškozeného nemají podle závěru soudu vliv na zásadní skutečnosti, které byly prokázány. Odvolací soud se ztotožnil s výroky o vině, trestu i náhradě škody, k nimž dospěl soud prvého stupně.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. c), d) a g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 581/2002, dovolání odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b), neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí uvedených obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Zdůrazňuje, že proti posouzení zdravotního stavu poškozeného R. nemá námitek. Uvádí, že se s ním v inkriminovanou dobu v místě jeho bydliště setkal a proběhla mezi nimi výměna názorů týkající se jejich pracovních poměrů u stejného zaměstnavatele. Poškozený údajně záměrně napadal pracovní pověst stěžovatele. Fyzické napadení poškozeného stěžovatelem však před soudy nebylo prokázáno. Soud při zjišťování skutkových okolností vycházel toliko z tvrzení poškozeného, které však stěžovatel považuje ze rozporné. Poškozený nejdříve uvedl, že byl v šoku, následně si však detailně vybavil, kolikrát jej stěžovatel uhodil pěstí a kolikrát jej kopl. Poškozený uvedl, že on, stěžovatel, byl opilý, svědek W. však vypověděl, že známky opilosti nejevil. Namítl, že mechanismus vzniku některých zranění, např. zhmoždění předloktí, není zřejmý ani ze znaleckého posudku. Poranění oka mohlo podle závěrů znaleckého posudku vzniknout jakýmkoli úderem do hlavy. Stěžovatel se domnívá, že před soudem nebylo prokázáno, že na poškozeného úmyslně útočil s cílem ublížit mu na zdraví. Nemohl ani předpokládat, že zranění bude mít těžší následky. Stěžovatel konečně připomíná, že při vyšetření soudním znalcem zveličoval poškozený své zdravotní obtíže. Výpovědi poškozeného i svědkyně R. (manželky poškozeného) hodnotí jako účelové.
Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k dotčení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, přičemž zohlednily pouze ty, které svědčily v jeho neprospěch, a k dotčení jeho práva na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud vyzval dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Okresní soud v Prostějově, Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Prostějově ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Brně uvedl, že neměl důvodné pochybnosti o skutkovém stavu zjištěném soudem prvého stupně, z něhož logicky vyplývala příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele a následkem zjištěným u napadeného poškozeného R. V dalším odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Nejvyšší soud ČR navrhl ve svém vyjádření návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný. Uvedl, že stěžovatel v dovolání označil dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c), d) a g) trestního řádu. V jeho odůvodnění se zaměřil na zpochybnění správnosti skutkových zjištění učiněných soudem prvého stupně a potvrzených soudem odvolacím. Totéž ostatně činí i v ústavní stížnosti. Takové námitky však nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění. Takový důvod v něm totiž není zahrnut. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, není však určeno k revizi skutkových zjištění učiněných před soudy prvního a druhého stupně. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. K posouzení oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy povinen vycházet ze skutkového zjištění učiněného nižšími soudy a v návaznosti na takováto zjištění zvažovat správnost hmotněprávního posouzení. V projednávané věci to znamenalo, že pro dovolací soud bylo rozhodující skutkové zjištění, podle něhož stěžovatel spáchal skutek tak, jak byl uveden v rozsudku soudu prvého stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření konstatoval, že se stěžovatel mýlí, když dovolání zaměňuje za další odvolání, aniž bere v úvahu specifika dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který podléhá poměrně přísnému procesnímu režimu. V daném případě tak bylo nutné dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnout.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybnil hodnocení důkazů. Zdůrazňuje, že soudy po provedeném dokazování zohlednily pouze skutečnosti svědčící v jeho neprospěch. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry v rozhodnutích obecných soudů (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy vyvodily z jednostranně provedených důkazů nesprávná skutková zjištění. Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
Vylíčení průběhu setkání stěžovatele a poškozeného R. se shodují v označení místa (ulice K., v místech, kde poškozený bydlí) i doby (okolo 4.00 h dne 4. 11. 2000). Stěžovatel nepopírá, že u bytu poškozeného zazvonil, aby si s poškozeným vysvětlil nedorozumění při výkonu práce u téhož zaměstnavatele. Poškozený R. údajně zapsal, že stěžovatel přišel na směnu pozdě a opilý. Stěžovatel však zásadně popírá, že by poškozeného napadl a způsobil mu popsaná zranění. Výpověď poškozeného R. o tom, že byl stěžovatelem fyzicky napaden, potvrdila výpověď svědkyně R. (manželka poškozeného), která slyšela domovní zvonek a viděla zranění poškozeného bezprostředně poté, kdy se setkal se stěžovatelem. Poškozený se následně nechal vyšetřit na lékařské pohotovostní službě, odkud byl převezen na chirurgické oddělení, kde byl hospitalizován. Soudní znalec mechanismus zranění, jak jej popsal poškozený, potvrdil.
Soud prvého stupně po posouzení provedeného dokazování výslechem stěžovatele, poškozeného R., svědkyně R., listinnými důkazy (zejm. zdravotnickou dokumentací poškozeného), znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví (týkajícím se mechanismu vzniku zranění, rozsahu poškození na zdraví a následků) a výslechem znalce, s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, dospěl k závěru, že je jednoznačně prokázáno, že skutkové podstaty trestných činů, z jejichž spáchání byl stěžovatel obžalován, svým jednáním naplnil.
Stěžovatelovy námitky, že soudy zohlednily pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch, nejsou důvodné. Jednou ze součástí práva na spravedlivý proces i práva na obhajobu je právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svůj názor (např. IV. ÚS 463/2000), podle nějž je zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné.
Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisového materiálu, stěžovatel se při hlavním líčení konaném dne 23. 8. 2001, jehož se spolu se svou obhájkyní účastnil, připojil k návrhu státního zástupce na výslech svědkyň R. a M. a navrhl vyslechnout svědka W. Další důkazní návrhy obhajoba nevznesla. Výslech navržených svědků soud při hlavním líčení konaném dne 27. 9. 2001 provedl a v odůvodnění napadeného rozhodnutí jejich důkazní hodnotu posoudil. Výpověď svědkyně R. potvrzovala výpověď poškozeného R. Výpovědi svědků W. a M. nikterak neosvětlovaly průběh incidentu. Svědek W. popsal pracovní činnost, kterou se stěžovatelem prováděl ráno po incidentu, přičemž mu stěžovatel údajně nepřipadal opilý. Rozpor s tvrzením poškozeného R., jenž označil stěžovatele za opilého v době incidentu, soud nepovažoval za významný, neboť od doby incidentu uběhly zhruba tři hodiny a posouzení stupně opilosti je značně subjektivní. Důkazní hodnotu výpovědí svědků W. a M. tak posoudil jako nevýznamnou. Stěžovatel nevznesl návrhy na provedení důkazů, jež by jeho verzi, že při jeho setkání s poškozeným vzniklá zranění svým jednáním nezpůsobil, potvrzovaly. Soud po zhodnocení provedeného dokazování neměl o zjištěném skutkovém stavu pochybnosti a vydal ve věci rozsudek, v němž své závěry objasnil, přičemž zdůvodnil, proč výpovědi stěžovatele neuvěřil. Stěžovatelovy teoretické úvahy o možném vzniku zranění poškozeného ani jeho nesouhlas s právním posouzením svého jednání, jímž se obecné soudy v reakci na námitky stěžovatele podrobně zabývaly v odůvodnění napadených rozhodnutí, nemohou samy o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatel dále namítá, že poškozený R. své zdravotní obtíže zveličoval, a jeho výpověď proto není věrohodná. Jistou simulaci větších zdravotních komplikací poškozeného připustil rovněž soudní znalec. Ve svých závěrech však jasně vymezil, jaká zranění mohl poškozený objektivně utrpět popsaným způsobem napadení. Soud při hodnocení rozsahu ublížení na zdraví vycházel ze závěrů soudního znalce, které ostatně stěžovatel nezpochybňuje. Uvedené námitky tak nemají právní relevanci.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je páteří práva na řádný proces nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Je věcí obecného soudu, jak s rozpory mezi provedenými důkazy naloží, což vyplývá ze zásady vyjádřené v §2 odst. 6 trestního řádu. Soud je ovšem povinen důkazy odporující důkazům jiným hodnotit, tj. zdůvodnit, proč je odmítá či pokládá za nevěrohodné, a v odůvodnění je pak povinen své stanovisko přiměřeně vyložit. I této povinnosti obecné soudy dostály. Své úvahy při hodnocení provedených řádně v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily. Jejich skutková zjištění tvoří ucelený řetězec.
Stěžovatel petitem ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje rovněž zrušit rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. V odůvodnění nicméně žádnou argumentaci vztahující se k této části petitu neuvádí.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 687/02, sp. zn. II. ÚS 651/02), že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat.
Stěžovatel podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Jako zákonný dovolací důvod uvedl ustanovení §265b odst. 1 písm. c), d) a g) trestního řádu.
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je obecně přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení §265a odst. 2 písm. h) trestního řádu. K namítanému důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. c), podle něhož obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, dovolací soud uvedl, že tento dovolací důvod na posuzovanou věc nedopadá, neboť se nejedná o případ zákonem stanovené nutné obhajoby (§36, §36a, ve spojení s §263 odst. 3 trestního řádu). Existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, podle něhož byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, dovolací soud nezjistil a stěžovatel v dovolání žádné námitky o jeho existenci neuvedl. Při analýze důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, týkajícího se nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, k němuž se vztahovala převážná část námitek, Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že námitky napadají správnost skutkových zjištění plynoucích z provedeného dokazování. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění však podle názoru Nejvyššího soudu ČR nespadá do okruhu dovolacích důvodů vymezeného zákonem. Při posouzení existence tvrzeného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud konečným skutkovým zjištěním učiněným soudy prvého a druhého stupně vázán a nemůže je revidovat. Právní posouzení přitom v daném případě učiněným skutkovým zjištěním odpovídá. Popsané okolnosti splnily podle názoru Nejvyššího soudu ČR podmínky pro odmítnutí dovolání jako celek dle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť konkrétní argumenty dovolatele vycházejí z důvodů, který nejsou jako zákonné dovolací důvody zakotveny.
Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud použil v daném případě obvyklé metody výkladu norem, jeho interpretace a aplikace jednotlivých procesních ustanovení nejsou projevem libovůle či dokonce svévole. Své závěry o postupu podle uvedených ustanovení zákona dovolací soud náležitě zdůvodnil a vypořádal se s námitkami stěžovatele. Nevybočil tak v ničem z rámce ústavnosti.
Ústavní soud dospěl k celkovému závěru, že ze strany obecných soudů bylo stěžovatelovo právo na spravedlivý proces v řízení před obecnými soudy respektováno. Stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Domáhal se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 Listiny). Jeho postavení ve srovnání s ostatními stranami nebylo nijak dotčeno (čl. 37 odst. 3 Listiny). Měl zajištěn přístup k soudu, mohl se vyjadřovat ke všech důkazům i vznášet návrhy (čl. 38 odst. 2 Listiny), po celou dobu řízení před soudy byl zastoupen obhájcem. Z obsahu spisu není zřejmé, že by orgány činné v trestním řízení porušily vůči stěžovateli princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).
Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 5. února 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu