ECLI:CZ:US:2004:2.US.783.02
sp. zn. II. ÚS 783/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelů 1) J. P., 2) J. F., obou zastoupených advokátem JUDr. Jiřím Slezákem, Advokátní kancelář se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 2001, čj. 6 T 40/2001-137, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2002, čj. 13 To 452/2001-152, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 8. 2002, čj. 6 Tdo 460/2002-172, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu České republiky jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 12. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 6 T 40/2001, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Hradci Králové uznal rozsudkem ze dne 28. 5. 2001, čj. 6 T 40/2001-137, stěžovatele vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c), d) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Odsoudil každého z nich k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Výkon trestu u každého podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků. Současně vyslovil trest propadnutí věci. Dle zjištění popsaných ve skutkové větě se stěžovatelé skutku dopustili tím, že dne 9. 12. 1999 v době kolem 11.15 h v Hradci Králové v prodejně Paegas CZ, Dukelská tř. 1, společně nutili R. P. k zaplacení dluhu. Zajistili vstupní dveře prodejny, J. F. ho následně fyzicky napadl údery teleskopickým obuškem do hlavy, zad, rukou a nohou, přičemž ho nutili k podpisu smlouvy o prodeji jeho osobního vozidla zn. Mazda MX 3 v hodnotě 157.140,- Kč a k vydání mobilních telefonů, pouzder na mobilní telefony a hodinek v celkové hodnotě 121.221,- Kč. Jejich jednání bylo přerušeno náhodným vstupem příslušníka Policie ČR. Za situace, kdy stěžovatelé spáchání skutku popírali, vyšel nalézací soud z výpovědí poškozeného R. P. a svědků B., N. a Š. a z listinných důkazů. Ve výpovědi poškozeného nenalezl žádné okolnosti navozující její nevěrohodnost. Tvrzení poškozeného bylo naopak podpořeno jinými důkazy. Nalézací soud poukázal na provedené dokazování, z něhož vyplynulo, že stěžovatel F. použil při útoku proti poškozenému zbraň ve smyslu §89 odst. 5 trestního zákona, a to teleskopický obušek, a stěžovatel P. s tím byl srozuměn. Použitá právní kvalifikace je tudíž namístě, a to i s ohledem na výši způsobené škody.
Proti tomuto rozsudku se oba stěžovatelé odvolali. V odvolání namítali nesprávné a jednostranné hodnocení důkazů i to, že soud vyšel z rozporné, nepřesné a v průběhu řízení obměňované výpovědi poškozeného.
Krajský soud v Hradci Králové zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 20. 2. 2002, čj. 13 To 452/2001-152. Sám rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Odsoudil je každého k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Výkon trestu u každého podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků. Vyslovil i trest propadnutí věci. V řízení, jež napadenému rozhodnutí předcházelo, ani ve výroku o vině neshledal pochybení. Poukázal na úplnost provedeného dokazování i jeho náležité zhodnocení. Konstatoval, že nalézací soud zjistil skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správným shledal i právní posouzení skutku dle §235 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona. Neztotožnil se ovšem s výrokem o vině i podle písmene d) odstavce druhého §235 trestního zákona s tím, že jednání podle tohoto ustanovení předpokládá způsobení značné škody. Ta byla s účinností od 1. 1. 2002 stanovena částkou nejméně 500.000,- Kč, což v posuzovaném případě nenastalo. Proto na podkladě správně zjištěného skutkového stavu sám rozhodl o vině a v důsledku toho i o uložení trestů.
Oba stěžovatelé podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Namítali nesprávné hodnocení důkazů i nesprávné právní posouzení skutku.
Nejvyšší soud odmítl dovolání usnesením ze dne 29. 8. 2002, čj. 6 Tdo 460/2002. Dospěl k závěru, že stěžovatelé podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu. Postupoval pak podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a dovolání odmítl, aniž napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení přezkoumal.
Stěžovatelé napadli rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Mají za to, že soudy, jež v jejich trestní věci rozhodovaly, porušily právo na spravedlivý proces, neboť je odsoudily v rozporu se zásadami trestního řízení uvedenými v §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Upozorňují na princip rovnosti stran, podle něhož jsou soudy povinny vycházet ze všech provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je ovšem patrné, že soudy vyhodnotily provedené důkazy v neprospěch stěžovatelů a vůbec nepřihlédly k důkazům obhajoby. Zcela uvěřily výpovědi poškozeného, přestože byla opakovaně měněna. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že některé jím uváděné skutečnosti jsou nepravdivé. Jeho výpověď je všemi ostatními důkazy vyvrácena nebo alespoň není potvrzena. Nalézací soud v rozporu s výpovědí poškozeného a svědka B. dospěl k závěru, že stěžovatel Pokorný měl možnost ukrýt teleskopický obušek. Obhajobu stěžovatelů, že na obušku nebyly nalezeny jejich daktyloskopické stopy, vyhodnotil jako zavádějící, ačkoli skutečnost, že na něm nebyly nalezeny žádné stopy, nemůže jít k tíži stěžovatelů a naopak svědčí v jejich nevinu. Pokud k těmto důkazům a skutečnostem nepřihlédly a vzaly v potaz toliko skutečnosti, svědčící v neprospěch stěžovatelů, porušily jejich právo na rovnost stran. Další provedené důkazy hodnotily útržkovitě, odtrženě od kontextu, např. hodnotily toliko okrajově výpověď svědka N. Stěžovatelé poukazují na to, že vypovídali shodně a logicky, přestože byli okamžitě zadrženi a neměli možnost se domluvit. Jejich výpovědi jsou mimo to potvrzovány např. výpověďmi svědků N. a B. Na základě uvedených skutečností se domnívají, že dovolací soud neměl jejich dovolání odmítnout.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Hradci Králové se ve svém vyjádření neztotožnil s tvrzením stěžovatelů, že rozhodnutí o vině bylo ve značném rozporu s provedenými důkazy. Uvedl, že rozsudek vyšel z řízení, v němž bylo provedeno poměrně podrobné dokazování a jeho výsledky byly pečlivě hodnoceny, a to způsobem obsaženým v písemném vyhotovení rozsudku.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření uvedl, že vycházel ze skutkových zjištění nalézacího soudu a provedené důkazy hodnotil shodně. Ke zrušení rozsudku a novému rozhodnutí došlo pouze s ohledem na novelu trestního řádu, která kromě jiného změnila kritéria pro stanovení výše způsobené škody, což se promítlo v právní kvalifikaci posuzovaného jednání. Nemá důvod měnit své názory a závěry, jež vyjádřil v napadeném rozhodnutí.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukázal na to, že rozhodnutí o odmítnutí dovolání založil na závěru, že stěžovatelé, ač v podaných dovoláních formálně uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, svými námitkami jej materiálně nenaplnili. Musel proto konstatovat, že podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 trestního řádu. Připomněl, že je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže sám měnit. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí. Nejvyšší soud není v řízení o dovolání třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také ke zjištění skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu nejlépe způsobilým, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky určenými k tomu zákonem. S ohledem na uvedené nebylo možno námitky stěžovatelů podřadit pod důvod dovolání vymezený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud navíc konstatoval, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, který převzal i soud odvolací, odpovídá použité právní kvalifikaci, jež byla soudem druhého stupně náležitě odůvodněna. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti označil za shodné s výhradami, jež stěžovatelé uvedli ve svých dovoláních. Jejich námitky směřují do způsobu hodnocení důkazů a skutko-vých zjištění. Nejvyšší soud vyslovil názor, že by Ústavní soud neměl ústavní stížnosti, jež směřuje proti rozhodnutí dovolacího soudu, vyhovět.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zpochybňují hodnocení důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění. Vytýkají, že soudy nehodnotily důkazy vyznívající v jejich prospěch se stejnou pečlivostí jako důkazy obžaloby. Dle obsahu se jedná o námitky proti postupu obecných soudů, jímž údajně bylo porušeno právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatelů.
Zaměřil se tudíž na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu jedné z hlavních zásad trestního řízení vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle uvedeného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení nesmí být projevem libovůle. Obsah daného ustanovení je nezbytné strukturovat do konkrétních komponentů. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. nutnost popsat důkazní postup vyčerpávajícím způsobem a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy pro objasnění skutkového stavu věci významné (§2 odst. 5 trestního řádu). Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení použitých důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Zabýval se i obhajobou stěžovatelů a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění. Za situace, kdy stěžovatelé spáchání skutku popírali, vyšel nalézací soud z výpovědi poškozeného R. P., kterou hodnotil ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy. Výpověď poškozeného označil za věrohodnou. Pokud poškozený svou výpověď z přípravného řízení v některých rysech doplnil, nalézací soud se neopomněl v odůvodnění svého rozhodnutí s tím vypořádat. Nutno přitom poukázat na závěry znalce z oboru psychologie, který k návrhu obhajoby zkoumal poškozeného. Označil jeho výpověď z psychologického hlediska za věrohodnou, nevýznamně snižovanou toliko prožitkovou osobnostní sférou. Pravdivosti jeho výpovědi nasvědčují i další provedené důkazy, které naopak nepotvrzují obhajobu stěžovatelů. Přestože se stěžovatelé hájili tím, že poškozenému žádné zranění nezpůsobili, byla jejich obhajoba vedle výpovědi poškozeného vyvrácena znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství, dle jehož závěrů mohla zranění poškozeného vzniknout způsobem tvrzeným poškozeným, tj. úderem pěstí druhé osoby do pravé tváře a údery kovovým obuškem do zad a končetin. K prověření obhajoby stěžovatele F., že je s ohledem na svůj zdravotní stav fyzicky neschopný popsané jednání spáchat, byl na jeho návrh přibrán znalec z oboru zdravotnictví, jenž dospěl k závěru, že stěžovatel fyzické činnosti, která byla popsána ve výpovědi poškozeného, schopen je. Co se týče použitého teleskopického obušku, nalézací soud nemohl hodnotit okolnost, že se na něm nenašly daktyloskopické otisky stěžovatelů, ani v jejich prospěch ani v neprospěch poškozeného (stěžovatelé se hájili tím, že si zranění způsobil sám), když z výsledků daktyloskopického zkoumání vyplývá, že na obušku nebyly nalezeny stopy žádné. Lze se ztotožnit i se závěrem nalézacího soudu, že stěžovatelé měli příležitost i čas obušek schovat v suterénu prodejny, neboť v době přivolávání policejní hlídky zůstal jeden ze stěžovatelů v prodejně sám, což potvrdil svědek B. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, skutkové závěry nalézacího soudu, k nimž dospěl po řádném zhodnocení důkazů a s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, nejsou projevem jeho libovůle v rozhodování, ale měly dostatečnou oporu v provedeném dokazování.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu dodržel nejen příslušné zákonné, ale i ústavní předpoklady a zásady. Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 trestního řádu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění. Zjištěný skutkový stav, který v zásadě převzal i soud odvolací, odpovídá použité právní kvalifikaci, jež byla obecnými soudy náležitě odůvodněna. Vina stěžovatelů tak byla prokázána na základě nepochybně zjištěných skutečností a za použití zákonných procesních prostředků, takže nedošlo k porušení ústavních principů, vyjádřených v článku 8 odst. 2 Listiny. Oba soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti, včetně dodržení zásady rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny, na niž stěžovatelé ve své ústavní stížnosti poukazují. Za situace, kdy nebyly zjištěny extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani projevy libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup obecných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož není Ústavní soud pojmově oprávněn zasahovat.
Stěžovatelé konečně namítají, že i Nejvyšší soud porušil odmítnutím dovolání jejich ústavně zaručená práva. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud nemůže přezkoumávat vlastní obsah jeho rozhodnutí (tj. zda dovoláním napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení), neboť by se tím stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu podle čl. 83 a čl. 90 Ústavy nepřísluší. Je toliko oprávněn přezkoumat, zda Nejvyšší soud svým postupem nebo nečinností neporušil právo stěžovatelů na to, aby jejich dovolání bylo stanoveným postupem projednáno (srov. II. ÚS 800/02). Ústavní soud v dané věci shledal, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení. Věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o postupu podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu ústavně konformním způsobem odůvodnil. Stěžovatelé ostatně extrémní vybočení z ústavně zakotvených pravidel soudního řízení nenamítali.
Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 29. ledna 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu