ECLI:CZ:US:2004:3.US.143.04
sp. zn. III. ÚS 143/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. K. M. právně zastoupeného Mgr. M. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2003, č. j. 51 Co 50/2003-227, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 12. 2002, č. j. 42 C 28/97-209, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 3. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2003, č. j. 51 Co 50/2003-227, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 12. 2002, č. j. 42 C 28/97-209 , a to pro porušení čl. 90 Ústavy, a dále čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem ze dne 30. 4. 2003, č. j. 51 Co 50/2003-227, potvrdil Městský soud v Praze rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 12. 2002, č. j. 42 C 28/97-209, kterým prvostupňový soud zamítl žalobu, jíž se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") po žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových domáhal vydání hotovosti ve výši 470,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 13. 3. 1997 do zaplacení, zařízení bytu o 85 položkách specifikovaných ve výroku prvostupňového rozsudku, a zůstatků na dvou vkladních knížkách č. 223/14 437366 noe V. B.ve výši 63 067,20 Kč s příslušenstvím a č. 223/12 401004 1 noe V. B., ve výši 10 102,10 Kč s příslušenstvím, obě vedené u České spořitelny, a. s. Obvodní soud zamítl také návrh na určení, že členský podíl u LBD Praha 4 v hodnotě 100,- Kč a absolutní autorská práva u DILIA, která patří do dědictví po B. V., nabyl jako oprávněný dědic žalobce, a rovněž návrh, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku 25 255,20 Kč s 21% úrokem z prodlení od 13. 3. 1997 do zaplacení. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že dovolání odmítl s odůvodněním, že dovolání není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb. (dále jen "o. s. ř."), a nebylo shledáno přípustným ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně přesunuly na stěžovatele jako žalobce důkazní povinnost ohledně neplatnosti předmětné závěti, oba soudy vycházely z nesprávného předpokladu, že stěžovatel jako žalobce byl povinen prokazovat, že zůstavitelka v době sepsání předmětné závěti dne 3. 10. 1995 byla v takovém celkovém stavu, vzhledem k věku a zdravotnímu stavu, že v daném momentu nebyla schopna závěť sepsanou jiným způsobem než vlastní rukou alespoň podepsat, čímž podle stěžovatele obecné soudy v rozporu se zákonem přenášely důkazní břemeno na žalobce a vyžadovaly, aby tento prokázal nepravdivost tvrzení žalované. Stěžovatel uvádí, že odvolací soud ani soud prvního stupně bez řádného odůvodnění nepřihlédly k některým stěžovatelem označeným důkazům, z nichž vyplývalo, že zůstavitelka měla potíže s psaním a trpěla třesem a měla omezenou pohyblivost psaní po dřívějším úrazu, naproti tomu založily svá rozhodnutí na ojedinělé skutečnosti, že zůstavitelka podepsala v den následující po sepsání závěti převzetí důchodu na kvitančním listu pošty. Podle stěžovatele odvolací soud i soud prvního stupně porušily svoji povinnost hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a hodnocení důkazů je tak podle stěžovatele logicky rozporné. Odvolací soud ani soud prvního stupně podle stěžovatele řádně nevysvětlily, proč daly některým důkazům přednost před jinými, zejména pak, proč daly přednost důkazům svědčícím ve prospěch žalované. Konkrétně pak stěžovatel poukazuje, resp. zpochybňuje hodnocení výpovědí svědků C., K. a K. provedené obecným soudem.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 167/96, v němž Ústavní soud konstatoval, že "soud nemůže některou z procesních stran zatížit důkazním břemenem bez dalšího a jednostranným způsobem, ale v kontextu všech relevantních okolností případu". Z uvedeného nálezu podle stěžovatele vyplývá, že v případě, že žalobce prokáže své dědické právo formálně správnou závětí, a žalovaný zpochybní tuto závěť tvrzením o její neplatnosti, pak je na žalovaném, aby toto své tvrzení prokázal. I v případě právní věci stěžovatele platí, že přesouvání důkazního břemene, jehož se obecné soudy dopustily, je v extrémním nesouladu s celkovou konstrukcí, členěním a logikou příslušného typu závěti, jako tomu bylo ve věci, o níž bylo ze strany Ústavního soudu rozhodováno výše uvedeným nálezem.
V ústavní stížnosti stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu uvádějící, že "důkaz v řízení provedený nelze obecným soudem v rozhodnutí (jeho odůvodnění) opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co tento soud - s ohledem na své závěry stran skutkových zjištění plynoucích z jiných důkazů - pokládá za skutečnosti prokázané" a že "zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře, a které opomene" (např. sp. zn. III. ÚS 95/97).
K posouzení podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 28/97.
V úvodu Ústavní soud poukazuje na svoji již konstantní judikaturu, podle které tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost proto není opodstatněná.
Ve smyslu ust. §120 odst. 1 o. s. ř., jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, jakož i v dalších typech řízení je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (odst. 2 cit. ust.). Nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odst. 3 cit. ust.). Soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (odst. 4 cit. ust.).
Ústavní soud ve svých rozhodnutích již několikrát zdůraznil, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním i zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Právě procesně právní rámec představuje především a zejména principy řádného a spravedlivého procesu, jak plynou z čl. 90 Ústavy a čl. 36 a násl. Listiny. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i možnost účastníka řízení před soudem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Tuto možnost je nutno v naznačených souvislostech interpretovat i tak, že pokud účastník řízení před soudy navrhuje provedení zásadních důkazů k prokázání svého tvrzení, a to zákonem stanoveným způsobem, není soud povolán k tomu, aby provedení takových důkazů bez dalšího odmítl, případně se takto navrženými důkazy nezabýval či na návrh k jejich provedení vůbec nereagoval. Případné odmítnutí provést takto navržené důkazy musí být odůvodněno vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem prokazujícím nepotřebnost či nadbytečnost takového dokazování.
V tomto směru Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotně právním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy bez řádného odůvodnění nepřihlédly k některým stěžovatelem řádně označeným důkazům, z nichž i dle jejich vlastních zjištění vyplývalo, že zůstavitelka měla potíže s psaním (stěžovatel však v ústavní stížnosti neuvádí, které důkazy má konkrétně na mysli) a založily svá rozhodnutí na ojedinělé skutečnosti, že zůstavitelka podepsala v den následující sepsání závěti převzetí důchodu na kvitančním listu pošty. Stěžovatel obecným soudům tedy v podstatě vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů.
K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. §132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.
Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 191/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1).
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.
Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo již několikrát rozhodnuto, avšak rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 4 poté, co odvolací soud jeho předchozí rozhodnutí zrušil, když poukázal na nepřezkoumatelnost prvostupňového rozsudku. V následujícím řízení se prvostupňový soud řídil pokyny odvolacího soudu, provedl potřebné důkazy a v napadeném rozsudku ze dne 23. 12. 2002 je náležitě zhodnotil.
V řízení provedl soud i další důkazy: přečetl dědický spis, sp. zn. 35 D 2844/95, a vyslechl svědky Š. C., E. K. a H. K., kteří byli u sepsání závěti. V řízení byli vyslechnuti další svědci k osobě paní V., a to svědci Dr. S. K, m J. K., Ing. V. P. a MUDr. P., MUDr. Š., MUDr. A., MUDr. M. V..
Prvostupňový soud v odůvodnění svého rozhodnutí považoval za podstatné především zjištění, zda se zůstavitelka mohla na závěť podepsat, a z uvedených důkazů má proto podle jeho názoru zásadní význam kvitanční list k důchodu, v němž paní Vernerová dne 4. 10. 1995 svým vlastnoručním podpisem převzetí důchodu potvrdila. Po novém zhodnocení provedených důkazů dospěl prvostupňový soud k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Obvodní soud konstatoval, že v souzené věci jde o to, zda žalobce vzhledem k závěti ze dne 3. 10. 1995 je na rozdíl od státu oprávněným dědicem zůstavitelky. Soud připustil, že paní V. dělalo psaní souvislého textu potíže, avšak soud dospěl k závěru, že podpisu na závěti byla schopna, jestliže ještě následující den svým podpisem potvrdila převzetí důchodu na kvitančním listu pošty. Z uvedeného soud dovodil, že závěť B. V. je pro rozpor se zákonem (ust. §39 o. z.) neplatná a žalobce není oprávněným dědicem a nemůže se tedy po státu domáhat, aby mu dědictví vydal.
Ústavní soud konstatuje, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu dostatečném pro vydání rozhodnutí (§153 o. s. ř.) a z takto zjištěného skutkového stavu vyvodil i odpovídající právní závěry. Jeho rozhodnutí odpovídá všem zákonným požadavkům, včetně přesvědčivého a vyčerpávajícího odůvodnění. V odůvodnění svého rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 4 uvedl, které důkazy byly v řízení provedeny, z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že na základě pokynů odvolacího soudu do svého hodnocení prvostupňový soud zahrnul všechny provedené důkazy, vylíčil, jakými úvahami byl při novém hodnocení důkazů veden. Z provedeného hodnocení vyplývá, že důkazy soud hodnotil v souladu s ust. §132 o. s. ř., a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. V odůvodnění rozhodnutí obvodní soud uvedl, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedeného dokazování dospěl.
Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, a proto napadený prvostupňový rozsudek potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že v projednávaném případě soud prvního stupně provedl ohledně žalovaného nároku účastníky navržené důkazy procesně předepsaným způsobem a tyto důkazy zhodnotil podle obecných zásad logiky způsobem, který přezkoumatelně vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku (§157 odst. 2 o. s. ř.). Soud prvního stupně se řídil pokyny odvolacího soudu, věc řádně posoudil, a jeho úvahy a závěry jsou věcně správné. Soud prvního stupně také správně zkoumal jako předběžnou otázku platnost závěti a dospěl ke správnému závěru, že tato je neplatná, neboť nebyly splněny podmínky pro její sepsání, stanovené v ust. §476 obč. zák. Po zhodnocení všech důkazů soudem prvního stupně podle jeho úvahy (ust. §132 o. s. ř.) dospěl i odvolací soud k závěru, že zůstavitelka B. V. v době sepsání závěti nebyla ve stavu, že by nebyla schopna psát nebo se alespoň podepsat, a to právě se zřetelem k tomu, že kvitančním listem bylo prokázáno, že ještě následující den po sepsání závěti byla schopna se podepsat.
Žalobce za dané situace i podle názoru odvolacího soudu neprokázal, že zůstavitelka v době sepsání závěti dne 3. 10. 1995 byla v takovém celkovém stavu vzhledem k věku a zdravotnímu stavu, že v daném momentu nebyla schopna ani závěť sepsanou jiným způsobem, než vlastní rukou alespoň podepsat, a proto závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobcem předložená alografní závěť B. V. je právním úkonem absolutně neplatným ve smyslu ust. §39 obč. zák., a že žalobce není oprávněným dědicem, který je oprávněn od státu požadovat vydání dědictví, je plně opodstatněn.
K námitce stěžovatele, že obecné soudy nesprávně přesunuly na stěžovatele důkazní povinnost ohledně platnosti předmětné závěti, lze uvést, že pokud účastník popře pravost resp. správnost soukromé listiny, pak obecně platí, že účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní; tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny. V každém jednotlivém případě je však třeba postupovat individuálně vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu. Tak se v projednávané věci stalo.
V ústavní stížnosti stěžovatel cituje z nálezu Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 167/96, ve kterém byla řešena podle jeho mínění obdobná věc. Stěžovatel ovšem již pomíjí, že právě v uvedeném nálezu Ústavní soud zdůraznil nutnost individuálního přístupu při ukládání důkazní povinnosti, a to v kontextu všech relevantních okolností řešeného případu.
Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelem konkrétně namítané porušení čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 nebo čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu