ECLI:CZ:US:2004:3.US.298.04
sp. zn. III. ÚS 298/04
Usnesení
III. ÚS 298/04
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele L. U., zastoupeného JUDr. V. N. advokátem proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004, čj. 1 Co 77/2004-246, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2004, čj. 34 C 122/2000-238, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a (po odstranění vad daného návrhu na základě výzev Ústavního soudu) co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004, čj. 1 Co 77/2004-246, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2004, čj. 34 C 122/2000-238, s tím, že uvedené soudy porušily jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo podle §208 odst. 1 o. s. ř. odmítnuto jako opožděně podané odvolání stěžovatele proti usnesení téhož soudu ze dne 15. 11. 2001, čj. 34 C 122/2000-103, kterým soud nepřipustil, aby do řízení o ochranu osobnosti vstoupili jako zástupci České republiky (žalované) vláda České republiky a prezident České republiky, a kterým rozhodl, že se stěžovateli (žalobci) neustanovuje zástupce - advokát. Soud vycházel z toho, že citované usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 18. 12. 2001, stěžovatel byl o běhu 15 denní lhůty k podání odvolání poučen a pokud podal odvolání k poštovní přepravě dne 10. 2. 2004, když poslední den k podání odvolání byl den 2. 1. 2002, podal je opožděně. Vrchní soud v Praze pak k odvolání stěžovatele svým, ústavní stížností rovněž napadeným usnesením toto rozhodnutí městského soudu potvrdil, když se s ním plně ztotožnil. Stěžovatel v odvolání namítal, že nezačala běžet "promlčecí lhůta" pro podání odvolání, a to ani v případě, že by se vycházelo ze dne, kdy mu napadené usnesení bylo doručeno, neboť se řídil nesprávným poučením soudu prvního stupně, které "stanovilo" počátek běhu odvolací lhůty od "doručení písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu podepsaného". K tomu vrchní soud uvedl, že poučení soudu prvního stupně bylo v souladu s §157 odst. 1 o. s. ř., neboť z něj bylo zřejmé, že proti usnesení bylo možno podat odvolání, byla v něm stanovena lhůta k jeho podání a bylo uvedeno komu a prostřednictvím koho se toto odvolání podává.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se řídil poučením v písemném vyhotovení usnesení městského soudu ze dne 15. 11. 2001, čj. 34 C 122/2000, které si vyložil tak, že se může odvolat, že lhůta je patnáctidenní a běží od doručení písemného vyhotovení usnesení k Vrchnímu soudu v Praze, což zprostředkuje níže podepsaný soud, tj. Městský soud v Praze. Později u Vrchního soudu v Praze zjistil, že tomuto soudu nebylo prostřednictvím Městského soudu v Praze písemné vyhotovení usnesení doručeno, a tak prý dospěl k závěru, že lhůta k podání odvolání stále běží, a proto je podal. Pokud obecné soudy odůvodnily svůj závěr tím, že podal odvolání opožděně, má stěžovatel za to, že postupovaly nesprávně, neboť předmětné poučení bylo nepřesné, připouštějící dvojí výklad, a tím i nesprávné, v důsledku čehož nebyl omezen při podání odvolání patnáctidenní lhůtou. Proto Ústavnímu soudu navrhl napadená rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že byl v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2001, čj. 34 C 122/2000, vadně poučen o opravném prostředku. Otázkou se již zabýval Vrchní soud v Praze, jenž se s názorem stěžovatele neztotožnil. Podstatou ústavní stížnosti je tedy polemika s názorem obecného soudu na správnost poučení o opravném prostředku, resp. na jeho soulad se zákonem. V souvislosti s tím je třeba uvést, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR, nepředstavuje "superrevizní" instanci v tomto systému všeobecného soudnictví. Vzhledem k tomuto svému postavení Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
V posuzovaném případě by takové porušení přicházelo v úvahu tehdy, pokud by v postupu obecných soudů při posuzování předmětného poučení z hlediska příslušných ustanovení občanského soudního řádu byl obsažen prvek libovůle, což by připadalo v úvahu zejména v případě, že by obecné soudy své závěry v odůvodnění napadených rozhodnutí nezdůvodnily vůbec či řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, event. pokud by vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ.
Nic takového však zjištěno nebylo. Lze sice souhlasit se stěžovatelem, že dané poučení umožňuje dvojí výklad, což ale platí jen z hlediska formální logiky; výklad, z něhož měl stěžovatel dle svého tvrzení vycházet, z hlediska věcného postrádá smysl, takže jen ztěží předmětné poučení může uvést někoho v omyl. Jak ostatně plyne z poznatků Ústavního soudu z jeho rozhodovací činnosti, takovéto poučení v praxi žádné problémy nevyvolává. Pokud jde konkrétně o případ stěžovatele, pokládá Ústavní soud jeho tvrzení navíc za účelové. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2001, čj. 34 C 122/2000-103, obsahující posuzované poučení, totiž bylo stěžovateli doručeno společně s rozsudkem ze dne 15. 11. 2001, čj. 34 C 122/2000-105, kterým byla jeho žaloba zamítnuta, a který, jak plyne z ústavní stížnosti stěžovatele ze dne 5. 9. 2002, vedené pod sp. zn. I. ÚS 548/02, obsahoval obdobné poučení, a to: "Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu podepsaného ve dvojím vyhotovení", přičemž v uvedené ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval zcela jinak, když vysvětloval, proč nepodal včas odvolání proti citovanému rozsudku ("Protože jsem obdržel pouze jedno vyhotovení rozsudku, čekal jsem, že obdržím druhé vyhotovení, a pak že podám odvolání. ..."), jiné důvody, jak plyne z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2002, čj. 34 C 122/2000-141, uplatňoval stěžovatel v návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti danému rozsudku, když poukazoval na svůj zdravotní stav, resp. na to, že mu nebyl bezprostředně po jednání doručen protokol o jednání.
Vzhledem k těmto důvodům Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2004