ECLI:CZ:US:2004:3.US.316.04
sp. zn. III. ÚS 316/04
Usnesení
III. ÚS 316/04
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. L., zastoupeného Mgr. M. E. advokátem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2002, čj. 20 Co 450/2002-65, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2004, čj. 30 Cdo 484/2003-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 5. 2004, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 5. 2004, brojí stěžovatel proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2002, čj. 20 Co 450/2002-65, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2004, čj. 30 Cdo 484/2003-75, s tím, že postupem uvedených soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na informace dle čl. 17 odst. 5 Listiny.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 4. 2002, čj. 24 C 47/2000-53, bylo rozhodnuto, že žalovaná, Česká republika - Český telekomunikační úřad, je povinna vydat zprávu o hodnocení společnosti SPT TELECOM, a. s. (od r. 2000 ČESKÝ TELECOM, a. s.), z hlediska plnění Pověření při provozování telekomunikační sítě za r. 1996 stěžovateli, a že se žaloba, aby žalovaná byla uznána povinnou uvedenou zprávu zveřejnit, zamítá. K odvolání žalované městský soud svým, ústavní stížností napadeným, usnesením rozsudek soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, když dospěl k závěru, že s účinností zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, pozbyl pravomoci k projednání žaloby podle části třetí občanského soudního řádu ve smyslu §7 o. s. ř. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením rovněž napadeným touto ústavní stížností citované usnesení městského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.). Dospěl totiž k závěru, že nebylo postupováno v souladu s §221 odst. 2 písm. c) část věty za středníkem o. s. ř., podle něhož není-li dána pravomoc soudů, rozhodne (odvolací soud) též o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží. Pokud tedy odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že věc náleží do pravomoci Českého telekomunikačního úřadu, bylo jeho povinností rozhodnout též o postoupení věci tomuto orgánu.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), neboť mu nebylo umožněno domáhat se svých práv podáním učiněným před existencí zákona č. 106/1999 Sb., a to v důsledku protiprávního připuštění zpětné působnosti citovaného zákona, přičemž soudy svěřily rozhodnutí o ústavně zaručeném právu žalované, která již v dané věci rozhodla. Dle stěžovatele není možno na věc aplikovat procesní ustanovení zákona č. 106/1999 Sb., jenž nabyl účinnosti v průběhu řízení, protože by to bylo v rozporu s principem právní jistoty. V důsledku napadených soudních rozhodnutí došlo dle stěžovatele k popření jeho práva na informace jako jednoho ze základních a klíčových politických práv občana. Ústavní stížnost byla doplněna podáním doručeným dne 21. 10. 2004, v němž stěžovatel uvedl, že přiloženým dopisem Českého telekomunikačního úřadu mu bylo oznámeno, že v návaznosti na pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2004, čj. 16 Co 126/2004-83, kterým byla věc stěžovatele uvedenému úřadu postoupena, již není možno se touto věcí zabývat, neboť o ní bylo v roce 2000 pravomocně rozhodnuto. Dle stěžovatele je vzniklá situace přímým důsledkem celého postupu obecných soudů, neboť v současné době již nemůže proti rozhodnutí správního orgánu ve věci uplatnit jakýkoliv opravný prostředek, který mu český právní řád poskytuje.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy zda daný návrh splňuje formální náležitosti a zda jsou dány podmínky jeho projednání stanovené citovaným zákonem.
Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem. Jedná se o jeden ze základních principů, jež ovládají řízení před Ústavním soudem, a to princip subsidiarity. Tento princip našel svůj odraz v (již ustálené) judikatuře Ústavního soudu, dle níž nelze za přípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu považovat takovou ústavní stížnost, jež směřuje proti zrušujícímu rozhodnutí soudu vyššího stupně, neboť se nejedná o rozhodnutí konečné, kdy řízení ve věci samé dále pokračuje a stěžovatel má možnost domáhat se svých práv v rámci tohoto řízení. Uvedený princip platí rovněž za situace, kdy by se mohlo - z hlediska ochrany ústavně zaručených práv - jako efektivnější jevit, že by měl o věci rozhodovat přímo Ústavní soud; to by mohlo být i v situaci, jaká nastala v posuzovaném případě, tj. kdy Nejvyšší soud ČR vysloví ve svém zrušujícím rozhodnutí závazný právní názor, takže lze výsledek řízení (v "neprospěch" stěžovatele) s jistou mírou pravděpodobnosti předpokládat. Výjimku pak tvoří případy uvedené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, dle kterého stěžovatel za určitých podmínek nemá povinnost vyčerpat (všechny) prostředky, které mu zákon k ochraně poskytuje, příp. ani nemusí jít o rozhodnutí "konečné" [§75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu], avšak v posuzované věci se o žádný z těchto případů nejedná.
Pokud za situace, kdy Ústavní soud nemohl přistoupit ke kasaci rozhodnutí dovolacího soudu, napadá stěžovatel i usnesení městského soudu, pak toto rozhodnutí právně neexistuje, a tak ani nemůže být předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 152/2000, ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepubl.).
Na základě shora uvedeného Ústavní soud uzavřel, že k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nelze přistoupit, neboť ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
K tomu Ústavní soud poznamenává, že na věci nemůže nic změnit to, že v mezidobí rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2004, čj. 16 Co 126/2004-83, tak, že odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku zrušil, řízení zastavil a věc postoupil Českému telekomunikačnímu úřadu. Ústavní soud je totiž vázán návrhovým žádáním, takže není oprávněn rozhodovat nad rámec vymezený ústavní stížností (viz §82 zákona o Ústavním soudu), není ani oprávněn v daném ohledu stěžovatele vyzývat k jeho úpravě, neboť se nejedná o vadu návrhu. Jde-li o otázku kompetence soudů, které ve věci stěžovatele rozhodovaly, Ústavní soud se obdobnou problematikou zabýval ve svém usnesení ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 4/04 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, usn. č. 5), na které tímto odkazuje. Dále je třeba uvést, že stěžovatel, jestliže se poskytnutí předmětných informací domáhal i podle zákona č. 106/1999 Sb. a ze strany Českého telekomunikačního úřadu mu rozhodnutím ze dne 3. 3. 2000, čj. 101 943/2000, vyhověno nebylo, přičemž nebylo vyhověno ani jeho rozkladu podanému proti uvedenému rozhodnutí k Ministerstvu dopravy a spojů, mohl se domáhat svých práv soudní cestou (§16 zákona č. 106/1999 Sb.), což stěžovatel - ke své újmě - zřejmě neučinil. Pakliže má stěžovatel za to, že Český telekomunikační úřad postupoval nesprávně, když dané správní řízení nezahájil s tím, že tomu brání překážka rei iudicatae, má možnost podat k příslušnému soudu žalobu (§79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2004