ECLI:CZ:US:2004:3.US.330.03
sp. zn. III. ÚS 330/03
Usnesení
III. ÚS 330/03
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele Z. družstvo, zastoupeným JUDr. L. M., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2003 č. j. 28 Cdo 1927/2002-270, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. června 2002 č. j. 23 Co 403/2001-242, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto dovolání proti tamtéž uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým tamní soud jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. října 1999 č. j. 11 C 684/97-154, a to v odvoláním napadené části výroku pod bodem I., jíž byl stěžovatel, takto žalovaný v řízení před obecnými soudy, zavázán zaplatit žalobci 96.165,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve zbytku byl napadený rozsudek nalézacího soudu krajským soudem změněn tak, že žaloba byla v této blíže specifikované části ohledně úroků z prodlení zamítnuta.
Stěžovatel ve svém návrhu tvrdil, že v jeho restituční věci, podřazené pod příslušná ustanovení zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pro posouzení dané věci rozhodném, a týkající se náhrady za znehodnocení ideální poloviny blíže popsaných a označených nemovitostí v katastrálním území Bačkov, obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, jakož i v konečném důsledku právo vlastnické (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Své výhrady vyložené v rámci jednotlivých stížnostních bodů soustředil jednak na zpochybnění pasivní i aktivní legitimace účastníků předmětného sporu, dále zdůraznil svůj názor o promlčení uplatňovaného nároku, ke kterému obecné soudy nepřihlédly, a konečně poukázal na údajně nesprávné stanovení výše náhrady, kterou byl výše citovaným rozsudkem zavázán zaplatit tehdejšímu žalobci.
Stěžovatel se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené rozsudky nálezem zrušil.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy ČR). Není další odvolací instancí povolanou revidovat jejich skutková zjištění či korigovat právní posouzení učiněné těmito soudy v té které věci bez dalšího. Napadená rozhodnutí přezkoumal z pohledu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), přičemž porušení ústavních kautel, jichž se stěžovatel dovolával, neshledal.
Krajský soud v Hradci Králové i Nejvyšší soud svá rozhodnutí řádně v nezbytném rozsahu odůvodnily a jejich vývody lze považovat za ústavně komformní. Na obsah odůvodnění jejich rozhodnutí postačí v převážné části odkázat. Pokud se vlastní podstata námitek stěžovatele, mimo polemiku se skutkovými závěry vyvozenými ze znaleckého posudku, opírá o názor, dle něhož nárok ohledně náhrady za znehodnocení vydané ideální jedné poloviny nemovitostí a nárok upínající se k jejich předchozímu vydání se řídí odlišnými právními režimy (zejména stran aktivní a pasivní věcné legitimace, ale i podílové výše náhrady ve vztahu k určenému znehodnocení apod.), Ústavní soud jeho stanovisko k této otázce nesdílí. Jak již vyslovil v rámci své předchozí rozhodovací činnosti, smyslem zákona o půdě bylo zavázat k poskytnutí náhrady za znehodnocené vydávané nemovitosti právě ty právnické osoby, jímž svědčí povinnost je vydat (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 253/98, uveřejněný pod č. 115 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1999, str. 141 a násl.). Je třeba tudíž přisvědčit Krajskému soudu v Hradci Králové, jakož i Nejvyššímu soudu, že poskytnutí náhrady za znehodnocenou vydávanou nemovitost nutno vždy spojovat s právním režimem vydávané věci, a to jak na straně povinné, tak i oprávněné osoby, neboť nárok dle §14 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb. je od tohoto nároku v daném směru odvozen.
Ohledně stěžovatelem vytýkaného promlčení se Ústavní soud ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, tak jak byl vyložen v průběhu předcházejícího řízení v rozsudku ze dne 16. října 2001 č. j. 28 Cdo 1141/2001-214, totiž že předmětné řízení o poskytnutí náhrady za znehodnocenou nemovitost je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu ust. §153 odst. 2 o. s. ř., z čehož se podává, že pro posouzení včasnosti uplatnění nároku co do možného konečného rozsahu přiznané náhrady není rozhodující výše, v jaké byl původně uplatněn, nýbrž tato skutečnost kvalifikovaného nárokování práva u soudu samotná.
Po přezkoumání výtek stěžovatele tak dospěl Ústavní soud k závěru, že je třeba ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2004