ECLI:CZ:US:2004:3.US.344.04
sp. zn. III. ÚS 344/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Rychetského a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Pavla Holländera, v právní věci stěžovatelky JCD. spol. s .r.o. zastoupené JUDr. V. J., advokátem o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2004, sp. zn. 12 Co 585/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. června 2000, sp. zn. 18 C 25/99, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojila stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2004 (12 Co 585/2003-123) a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. června 2000 (18 C 25/99-86). Stěžovatelka se žalobou na ochranu dobré pověsti domáhala vůči 1) Ing. V. D. a 2) Občanskému sdružení - Obrana životního prostředí, uveřejnění omluvy formou placené inzerce v Lidových novinách a přiměřeného zadostiučinění 1,- Kč a náhrady nákladů řízení. Předmětem sporu mezi účastníky bylo tvrzení stěžovatelky, že žalovaní 1) a 2) neoprávněně zasáhli do dobré pověsti právnické osoby žalobce, článkem "Kterak primátor Koukal zacházel se smlouvami", který zveřejnil deník Lidové noviny dne 26. listopadu 1998.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jejími stanovisky a závěry pojatými do opravného prostředku, stěžovatelka tvrdila, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - zamítly žalobu stěžovatelky, aniž by se jí zabývaly po věcné stránce. Shodně dospěly k závěrům, že článek se netýkal stěžovatelky, ale jiné obchodní společnosti JCDecaux International, která uzavřela s Hlavním městem Prahou smlouvu o výstavbě, provozování a reklamním využití městského mobiliáře dne 14. listopadu 1994, bez přihlédnutí ke skutečnosti, že stěžovatelka převzala práva a povinnosti z této smlouvy (čl. 9). Stěžovatelka namítala, že obecné soudy nesprávně vyřešily i právní otázku pasivní legitimace žalovaného 1) Ing. V. D., který byl pod předmětným článkem podepsán jako předseda žalovaného Občanského sdružení - Obrana životního prostředí, neboť je nepochybné, že žalovaný Ing. V. D. byl přinejmenším spoluautorem, pokud ne přímo výlučným autorem. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou dle názoru stěžovatelky v příkrém rozporu se všemi zásadami práva autorského (aplikace zákona č. 121/2000 Sb.) a v rozporu se skutkovým i právním stavem.
Stěžovatelka tvrdila, že rozhodnutími obecných soudů byla zkrácena na svých ústavně zaručených právech, čímž došlo k porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR (zákon č. 1/1993 Sb.) a proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu v Praze 5 (18 C 25/99) a dále vyzval účastníky řízení Obvodní soud v Praze 5 a Městský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 (18 C 25/99) Mgr. P.P., z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že odkázala na odůvodnění rozhodnutí prvostupňového rozsudku. Dle jejího názoru nebyla v řízení žádným způsobem porušena ústavně zaručená práva žalobce na soudní ochranu a spravedlivý proces. Zásah do těchto práv nevyplývá ani z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, neboť tato se výlučně omezují na důvody nesouhlasu žalobce s rozhodnutím soudu ve věci samé. Aniž by účastník řízení vznesl návrh, jak má být ve věci rozhodnuto, sdělil, že rozhodnutí soudu po projednání věci a provedeném dokazování, který nevyhověl žalobou uplatněnému nároku stěžovatelky, nelze bez dalšího považovat za zásah do jejích ústavně zaručených práv.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze předsedkyní senátu JUDr. D. L., (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že odvolací soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a nemá nic, čím by své právní závěry ještě doplnil. Současně se však ohradil proti tomu, že svým rozhodnutím porušil ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Z výše uvedených důvodů účastník řízení vznesl návrh, aby ústavní stížnost byla shledána neopodstatněnou.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku, i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy. Věc stěžovatelky byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, kdy soudy zjistily v potřebném rozsahu skutkový stav věci a vyvodily z něho i správné právní závěry. Aktivní legitimace nesvědčila stěžovatelce, která ji sice tvrdila ale neprokázala, že je nositelem určitého subjektivního práva v hmotněprávní rovině a v rovině procesní toto právo učinila předmětem řízení na základě procesního úkonu, kterým bylo podání žaloby, jež obecné soudy zamítly. Obecné soudy dospěly k závěru, že žaloba na ochranu dobré pověsti právnické osoby (§19b odst. 3 obč. zák.) se týkala jiného subjektu a na stěžovatelku tato práva nepřešla uvedeným čl. 9 odst.1 smlouvy ze dne 14. listopadu 1994.
Pokud jde o námitky stěžovatelky ve věci pasivní legitimace Ing. D. a argumentace autorským zákonem, Ústavní soud tuto otázku považuje za nadbytečnou, neboť obecné soudy se touto otázkou dostatečně zabývaly, a proto lze zcela odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Jestliže obecné soudy I. a II. stupně nepřisvědčily tvrzením stěžovatelky a výše zmíněné otázky právně posoudily odlišně od jejího výkladu, a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.), jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu z již zmíněného důvodu nepřípustná (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Pokud tedy obecné soudy posoudily žalobu jako nedůvodnou, protože nebyly naplněny zákonné podmínky jak je upravuje o.s.ř., nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že postupovaly v souladu s citovanými kogentními ustanoveními a v napadeném usnesení nelze spatřovat zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. prosince 2004
JUDr. Pavel Rychetský v. r.
předseda senátu