ECLI:CZ:US:2004:3.US.511.03
sp. zn. III. ÚS 511/03
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila - ze dne 20. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 511/03 ve věci ústavní stížnosti J. S. proti usnesení Nejvyššího soudu z 26. 8. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1979/2002, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 6. 2. 2002 sp. zn. 25 Co 380/2001, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 2. 5. 2001 sp. zn. 7 C 230/2000, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení, že zemřelý zůstavitel J. S. byl ke dni své smrti vlastníkem v žalobě označených nemovitostí, a návrhu na zrušení §243c odst. 2 občanského soudního řádu.
I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. srpna 2003 sp. zn. 22 Cdo 1979/2002 se zrušuje.
II. Návrh na zrušení §243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), napadl stěžovatel ve své občanskoprávní věci pravomocné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003 (22 Cdo 1979/2002-101) a tvrdil, že postupem tohoto soudu došlo k porušení jeho základních práv obsažených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 26. 8. 2003 (22 Cdo 1979/2002-101) odmítl dovolání stěžovatele, které směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 2. 2002 (25 Co 380/2001-57), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2001 (7 C 230/2000-39). Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že dne 17. 7. 1988 zemřelý zůstavitel J. S., nar. 7. 11. 1911, byl ke dni své smrti vlastníkem v žalobě označených nemovitostí v k. ú. a obci K. Nejvyšší soud ve svém usnesení konstatoval, že dovolání odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Ústavní stížností napadené usnesení nebylo podle §243c odst. 2 o. s. ř. odůvodněno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že mu nejsou zřejmé důvody, na základě kterých bylo jeho dovolání odmítnuto. Stěžovatel se - stručně shrnuto - domnívá, že platná právní úprava - ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. - která umožňuje vydat rozhodnutí o odmítnutí dovolání bez odůvodnění - je v rozporu s Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále pak poukazuje na to, že pokud nebylo shledáno dovolání přípustným (nebylo shledáno, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam), je "třeba vyžadovat, aby bylo takové posouzení osvětleno účastníkům řízení, v daném případě dovolateli, jiný postup soudu je v rozporu s principem spravedlivého procesu". Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud přijal tento nález:
I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003 č. j. 22 Cdo 1979/2002-101 se zrušuje.
II. Ustanovení §243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., v platném znění, se zrušuje dnem, který určí soud.
Nejvyšší soud, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 4 zákona) tak, že poukázal na bezpředmětnost návrhu stěžovatele na zrušení §243c odst. 2 o. s. ř., který byl mezitím zrušen Ústavním soudem. Pokud jde o důvody, pro které bylo dovolání odmítnuto, uvedl účastník, že jsou uvedeny v záznamu ve spisu. Ve svém vyjádření dále účastník zdůraznil především to, že případné nové usnesení Nejvyššího soudu může odkázat jen na mezitím vydané rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 (31 Cdo 1222/2001), takže jde již jen o akademické rozhodnutí. Procesní návrh stran ústavní stížnosti účastník nevznesl. Účastník souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
Vedlejší účastník řízení, Pozemkový fond České republiky, se postavení vedlejšího účastníka omisivně vzdal (§28 odst. 2 zákona).
Stěžovatel a účastník řízení souhlasili s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání. Vzhledem k uvedenému a dále s ohledem na to, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v dané věci upuštěno (§44 odst. 2 zákona).
Ústavní stížnost je důvodná.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003 č. j. 22 Cdo 1979/2002-101) postrádalo odůvodnění, je třeba takové rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné, a tedy stojící v rozporu s principy právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky), principem rovnosti (čl. 1 Listiny základních práv a svobod) a právem stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Ostatně skutkově i právně zcela shodná problematika byla již Ústavním soudem za účasti téhož účastníka řízení (Nejvyššího soudu) řešena nálezem ve věci sp. zn. IV. ÚS 582/02 ze dne 1. 3 2004 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 32, nález č. 30], v níž se Ústavní soud postavil na obsahově shodné stanovisko.
V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že pokud rozhodnutí Nejvyššího soudu postrádá (byť stručné) odůvodnění, proč tento soud nepovažoval otázku předloženou mu v dovolání za otázku zásadního právního významu, je třeba takové rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné, a tudíž stojící v rozporu s principy právního státu. Tímto nálezem, od jehož rozhodovacích důvodů, na něž pro odůvodnění tohoto nálezu postačí odkázat, nebylo důvodů se odchýlit, je i Ústavní soud v této věci vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).
Akcesorický návrh stěžovatele na zrušení §243c odst. 2 o. s. ř. posoudil Ústavní soud jako nepřípustný, neboť se týká věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl (§35 odst. 1 zákona). Plenárním nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 15; vyhlášen pod č. 153/2004 Sb.) bylo totiž napadené ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. zrušeno.
Z těchto důvodů, jakož i z důvodů vyložených v již zmíněných věcech sp. zn. IV. ÚS 582/02 a sp. zn. Pl. ÚS 1/03 Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003 (22 Cdo 1979/2002-101) zrušil [§82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona]. Návrh stěžovatele na zrušení §243c odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti [§43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona].