ECLI:CZ:US:2004:3.US.512.03
sp. zn. III. ÚS 512/03
Usnesení
III. ÚS 512/03
Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele V. M. zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. září 2003 č. j. 11 To 387/2003-82, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání směřující do rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 10. června 2003 č. j. 2 T 111/2003-70, kterým byl pro blíže popsaný skutek uznán vinným trestným činem podvodu ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rovněž jím bylo uloženo stěžovateli nahradit poškozenému způsobenou škodu. O posléze podaném dovolání podřazeném pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, rozhodl Nejvyšší soud, poté, co dovodil, že právnímu posouzení skutku odpovídá jeho vyjádření formulované ve skutkové větě a blíže rozvedené v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, tak, že jej pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 14. ledna 2004 č. j. 3 Tdo 1505/2003 odmítl.
Stěžovatel spatřuje v postupu Krajského soudu v Hradci Králové dotčení svého ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle stížnostních bodů návrhu tvrzené porušení označeného práva spočívá jednak v tom, že v záhlaví citované usnesení bylo odůvodněno toliko odkazem na obsah rozhodnutí soudu první instance, když nedošlo ze strany soudu odvolacího k přezkoumání rozhodujících otázek, které mu byly předestřeny a tento jednoduše převzal závěry soudu nalézacího, dále v tom, že se odvolací soud nevěnoval pečlivě posouzení věrohodnosti slyšené svědkyně a konečně nerozhodl v jeho trestní věci v souladu se zásadou in dubio pro reo (presumpcí neviny).
Ústavní stížnost není důvodná.
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu, stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79, a další). Stejně tak samotný poukaz na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, pokud se s ním odvolací soud ztotožnil, nepovažuje Ústavní soud za zásah do shora označeného práva stěžovatele, neboť se při tomto shodném náhledu na věc jeví nadbytečným vyložené úvahy nesoucí se k dovození trestní odpovědnosti obžalovaného znovu v rozhodnutí soudu druhého stupně opakovat (obdobně k odůvodnění rozhodnutí z pohledu přezkumné činnosti vyšší instance např. usnesení sp. zn. III. ÚS 544/03 ze dne 19. února 2004), reaguje-li současně na námitky v podaném opravném prostředku uplatněné. V tomto směru sluší se dodat, že Krajský soud v Hradci Králové v ohledech, stran nichž to považoval za potřebné, úvahy obsažené v rozsudku Okresního soudu v Semilech, reflektujíce výtky stěžovatele, blíže rozvedl. To, že se soudy obou stupňů zabývaly i posouzením věrohodnosti přepážkové pracovnice pošty slyšené jako svědkyně je potom zřejmé z jejich logicky strukturovaného vyvození skutkového děje popsaného v odůvodněních jejich rozhodnutí, která se jeví být v souzené věci ve vztahu k provedeným důkazům co do ustálení skutkového základu věci dostatečnými (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. řádu).
Ústavní stížnost stěžovatele tak byla shledána zjevně neopodstatněnou a z tohoto důvodu podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2004