ECLI:CZ:US:2004:3.US.533.03
sp. zn. III. ÚS 533/03
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 29. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 533/03 ve věci ústavní stížnosti politické strany R. M. S. proti rozhodnutí Ministerstva financí ze 14. 7. 2002 č. j. 143/65371/2002 o výplatě příspěvku na úhradu volebních nákladů podané spolu s návrhem na zrušení části §85 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění " , která ve volbách získala nejméně 1,5 procenta z celkového počtu platných hlasů,".
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem osobně doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 12. 2003 se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 14. 7. 2002 č. j. 143/65371/2002 o výplatě příspěvku na úhradu volebních nákladů. Spolu s předmětnou ústavní stížností podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka podává návrh na zrušení části §85 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění " , která ve volbách získala nejméně 1,5 procenta z celkového počtu platných hlasů,". Uvedeným rozhodnutím cítí se být dotčena v základních právech plynoucích z čl. 5 Ústavy České republiky a čl. 22 Listiny základních práv a svobod.
Z pohledu okolností skutkových Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, že stěžovatelka dopisem ze dne 29. 9. 2003 vyzvala Ministerstvo financí k úhradě příspěvku na úhradu volebních nákladů za volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané v červnu 2002 v celkové výši 4 632 500 Kč, přičemž Ministerstvo financí přípisem ze dne 7. 10. 2003 politické straně R. M. S. sdělilo, že ve stejné věci jí bylo již zasláno vyjádření, jež je nadále stanoviskem Ministerstva financí. V příloze předmětného přípisu byla přiložena kopie sdělení ministra financí ze dne 14. 7. 2003, dle něhož je ministerstvo při výplatě příspěvku na úhradu volebních nákladů vázáno ustanovením §85 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého bude politické straně, politickému hnutí nebo koalici, která ve volbách do Poslanecké sněmovny získala nejméně 1,5 procenta z celkového počtu platných hlasů, za každý odevzdaný hlas ze státního rozpočtu uhrazeno 100 Kč. Jelikož politická strana R. M. S. získala ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu v červnu 2002 0,97 procenta z celkového počtu platných hlasů, Ministerstvo financí v předmětném sdělení konstatuje, že v daném případě nebyla splněna podmínka pro výplatu příspěvku na úhradu volebních nákladů, pročež ministerstvo nemůže vyplatit stěžovatelce jí požadovanou částku ze státního rozpočtu jako příspěvek na úhradu volebních nákladů za výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v červnu 2002. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvádí, že originál sdělení ze dne 14. 7. 2003 jí nebyl doručen, a tudíž o něm byla informována až dnem 9. 10. 2003, kdy jí byl doručen přípis Ministerstva financí ze dne 7. 10. 2003.
Tenor ústavní stížnosti, jakož i s ní spojeného návrhu na zrušení části §85 zákona č. 247/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pak spočívá ve tvrzeném rozporu uvedeného zákonného ustanovení s čl. 5 Ústavy České republiky a čl. 22 Listiny základních práv a svobod.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Nepřípustnost v řízení o ústavních stížnostech je pak dána deficitem naplnění podmínek plynoucích ze zásady subsidiarity (§75 odst. 1), a to není-li dán důvod pro výjimku z uvedené zásady (§75 odst. 2).
Právní povahou sdělení Ministerstva financí vydaného podle §85 zákona č. 247/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jakož i procesních prostředků k ochraně práva, které jím může být dotčeno, se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 438/98 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 16, nález č. 180]. Konstatoval v něm, že v daném případě ústavní stížností "nebylo napadeno rozhodnutí, nýbrž jiný zásah orgánu veřejné moci", pročež v případě důvodnosti ústavní stížnosti "v takovém případě Ústavní soud dle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakáže orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval". Předmětný nález byl Ústavním soudem vydán dne 15. 12. 1999, tj. před nabytím účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, za situace, kdy český právní řád neumožňoval brojit správní žalobou proti nezákonnému zásahu správního orgánu, jakož i za odlišné úpravy institutu správní žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (srovnej ustanovení §244 odst. 1 a §247 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2002, a §65 odst. 1 soudního řádu správního).
Změnou jednoduchého práva danou přijetím soudního řádu správního pozbyl právní názor Ústavního soudu obsažený v uvedeném nálezu, jenž byl vázán na předchozí právní úpravu správního soudnictví, relevanci. Právní úprava nová již v předmětné věci otevírá procesní prostředky k ochraně práva i na úrovni jednoduchého práva, přičemž je věcí správních soudů judikaturou vymezit odlišení zákonných pojmů rozhodnutí (úkonu správního orgánu) podle §65 odst. 1 soudního řádu správního a nezákonného zásahu správního orgánu podle §82 a násl. soudního řádu správního, a tím i vymezit podmínky odlišující institut žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a žaloby o ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu.
Na základě daného závěru nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost z důvodu nepřípustnosti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Dle ustálené judikatury Ústavního soudu [usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 4, usn. č. 22) a další] návrh na zrušení právního předpisu, podaný podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., sdílí osud ústavní stížnosti, je-li z procesních důvodů odmítnuta podle §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pro uvedené okolnosti Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh na zrušení §85 zákona č. 247/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítl. Pro uvedené okolnosti toliko jako obiter dictum Ústavní soud konstatuje, že po derogačním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/98 (Sbírka rozhodnutí, svazek 16, nález č. 137; vyhlášen pod č. 243/1999 Sb.) zákonodárcem přijatá dikce §85 zákona č. 247/1995 Sb., ve znění zákona č. 37/2002 Sb., odpovídá i obecným podmínkám ústavnosti, jež v uvedeném nálezu Ústavní soud nastínil.