ECLI:CZ:US:2004:3.US.630.04
sp. zn. III. ÚS 630/04
Usnesení
III. ÚS 630/04
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele P. R. zastoupeného JUDr. P. R. advokátem o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. září 2004 sp. zn. 1 To 58/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci z podnětu podaných odvolání stěžovatele a státního zástupce nejprve (I.) podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 7. května 2004 č. j. 29 T 6/2003-688 a poté (II.) podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že pro blíže popsaný skutek uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., pročež jej odsoudil k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 21 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále rozhodl rovněž o náhradě způsobené škody.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud mimo jiné k předloženým důkazním návrhům stěžovatele uvedl, že rozsah dokazování provedený krajským soudem pokládá za dostačující a splňující požadavky §2 odst. 5 tr. řádu, přičemž současně konstatoval, že závěr o jeho nedostatečnosti, která by se měla projevit v jeho doplnění v intencích návrhu obsaženého v podaném opravném prostředku stěžovatele, nesdílí. Dodal, že z pohledu procesního je pak podstatné, že důkazní návrhy učiněné obhajobou nalézací soud nepominul, nýbrž o nich procesním způsobem rozhodl a následně tento svůj postup odůvodnil i ve svém rozhodnutí. S poukazem na blíže rozvedené vývody rovněž dovodil, že zhodnocení ve věci provedených důkazů nalézacím soudem nelze označit za odporující znění §2 odst. 6 tr. řádu, což jej vedlo k závěru, dle něhož není dán důvod ke zrušení rozsudku soudu I. stupně z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dospěl dále k tomu, že v daném případě ze skutkového zjištění nalézacího soudu vyplývá přímý úmysl stěžovatele ve vztahu ke spáchanému skutku, nicméně na rozdíl od něj stran úvah o trestu shledal, že krajský soud poněkud nadhodnotil závažnost skutečností charakterizujících spáchaný trestný čin a jiné pro vyvození závěru o uloženém trestu rozhodné okolnosti nevzal dostatečně v úvahu. Neztotožnil se proto s výjimečným trestem odnětí svobody potud, pokud byl původně uložen ve výši 23 let a rozhodl, jak shora již bylo uvedeno.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel napadl včas podanou ústavní stížností, v níž, stručně vyjádřeno, jednak rozporoval skutkové závěry vyvozené z důkazů ve věci provedených, jež nalezly v předmětném trestním řízení výrazu v citovaném výroku o vině a trestu, a jednak namítal, že označený soud neoprávněně odmítl provést jím navrhované důkazy s tím, že tyto mohly vést k odlišnému vyvození skutkového základu ve vztahu k meritu věci. V návaznosti na takto, ve smyslu uvedených výtek nesprávně učiněná skutková zjištění, stěžovatel odvolacímu soudu rovněž vytýkal, že jím údajně spáchaný skutek nesprávně podřadil pod ustanovení §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. namísto toho, aby v daném případě pro jeho nepříčetnost v době spáchání činu aplikoval §12, resp. přinejmenším §32 odst. 1 tr. zák. V důsledku takto konstruovaných námitek stěžovatel posléze tvrdil, že jeho právům nebyla poskytnuta v odvolacím řízení náležitá ochrana [§2 odst. 5, odst. 6, §89 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu] a cítí se tak být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Proto se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označený rozsudek nálezem zrušil.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a dospěl k závěru, že návrh stěžovatel je zjevně neopodstatněný. S předloženými námitkami se odvolací soud řádně a ve shodě se zákonem, byť nikoliv s náhledem stěžovatele, vypořádal a na obsah odůvodnění jeho rozsudku postačí v podrobnostech odkázat.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vymezil zobecňující podmínky, za kterých má nesprávná realizace důkazního procesu za následek porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 570/03, III. ÚS 376/03). Z pohledu prvního okruhu výhrad stěžovatele by připadala v úvahu pro jejich ústavněprávní relevanci situace, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02 a další). V této souvislosti je třeba konstatovat, že myšlenkový postup, který vyústil v náhled stran stabilizace skutkového základu věci, je v příslušném rozsahu v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu odpovídajícím způsobem vyložen. Pokud potom se zřetelem ke druhému okruhu námitek stěžovatele došlo k zamítnutí jeho důkazních návrhů, nejedná se o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), když Vrchní soud v Olomouci dovodil, že jde o důkazy dle jeho názoru nadbytečné (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01). Uvedený postup obecného soudu, oproštěný vzhledem k řečenému od libovůle, je tak výrazem nezávislého soudního rozhodování v intencích čl. 82 Ústavy ČR. Pakliže se vrchní soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, tyto následně nalezly odrazu v právní kvalifikaci v mezích skutkové podstaty vraždy spáchané zvlášť surovým způsobem [§219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.].
Ústavní soud tudíž nepřisvědčil tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 8. prosince 2004