ECLI:CZ:US:2004:4.US.199.03
sp. zn. IV. ÚS 199/03
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 14. července 2004 sp. zn. IV. ÚS 199/03 ve věci ústavní stížnosti E. Š. proti rozsudkům Městského soudu v Praze z 29. 11. 2002 sp. zn. 58 Co 221/2002, Obvodního soudu pro Prahu 6 z 29. 6. 2001 sp. zn. 6 C 142/96 a doplňujícímu rozsudku téhož soudu z 11. 4. 2002 sp. zn. 6 C 142/96, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na vyklizení nemovitostí a na zaplacení peněžité částky za užívání nemovitostí.
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002 sp. zn. 58 Co 221/2002, Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 6. 2001 sp. zn. 6 C 142/96 a doplňující rozsudek téhož soudu ze dne 11. 4. 2002 č. j. 6 C 142/96-132 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 6. 2001 sp. zn. 6 C 142/96, doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 11. 4. 2002 č. j. 6 C 142/96-132 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002 sp. zn. 58 Co 221/2002 a tvrdí, že postupem obou soudů došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny spatřuje v tom, že soudy neposkytly ochranu jejímu vlastnickému právu k nemovitostem, jejichž vyklizení se ve sporu domáhala, a naopak posoudily jako platné smlouvy, na základě nichž tyto nemovitosti užívaly třetí subjekty, a tím jí znemožnily, aby ona jako vlastnice, která nedala souhlas k tomu, aby nemovitosti užívaly jiné subjekty, měla do nemovitostí přístup a mohla je řádně užívat. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny spatřovala v tom, že soudy činily své závěry v rozporu se skutečnostmi, které byly v řízení zjištěny.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 6 C 142/96. Z něj zjistil, že stěžovatelka podala žalobu o vyklizení domu č. p. 1 s pozemkem p. č. 559, k. ú. Ř., nejprve proti prvému vedlejšímu účastníkovi a následně pak i proti zbývajícím vedlejším účastníkům. Současně se žalobou domáhala zaplacení za užívání předmětných nemovitostí z titulu bezdůvodného obohacení, a to za období od 16. 1 1995 do 30. 4. 2001, s 16% úrokem z prodlení od 16. 1. 1995 do zaplacení.
Stěžovatelka se stala vlastnicí předmětných nemovitostí, když úspěšně uplatnila nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "restituční zákon"). Tyto nemovitosti byly podle hospodářské smlouvy, uzavřené podle §348 hospodářského zákoníku dne 1. 1. 1982 mezi Čs. státem, zastoupeným Místním národním výborem Ř., a druhým vedlejším účastníkem odevzdány druhému vedlejšímu účastníku do dočasného užívání na dobu 30 let. Dne 13. 11. 1991 uzavřel Místní úřad P.-Ř. s druhým vedlejším účastníkem dodatek č. 1 k této smlouvě, kterým se druhý vedlejší účastník zavazoval platit nájemné ve výši 300 547,80 Kč ročně, a dne 27. 8. 1993 byl uzavřen mezi týmiž účastníky další dodatek, kterým se nájemné upravovalo na částku 401 506 Kč ročně.
Stěžovatelka namítala neplatnost původní smlouvy o dočasném užívání s tím, že byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými předpisy. Dovozovala dále i neplatnost dodatku č. 1 a č. 2, protože byly uzavřeny až poté, co uplatnila vůči povinné osobě nárok na vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., a to proto, že povinná osoba nemohla podle §22 tohoto zákona přenechat nemovitost do užívání jinému.
Obvodní soud pro Prahu 6 ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 29. 6. 2001 žalobu, pokud směřovala na vyklizení předmětných nemovitostí, zamítl, a pokud bylo žalováno na zaplacení, zčásti žalobě vyhověl. Doplňujícím rozsudkem ze dne 11. 4. 2002 č. j. 6 C 142/96-132, zamítl žalobu co do částky 16 599 390 Kč s 16% úrokem z prodlení od 16. 1. 1995 do zaplacení, a to pokud žaloba směřovala vůči druhému žalovanému. Městský soud v Praze ze dne 29. 11. 2002 sp. zn. 58 Co 221/02 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Městský soud v Praze. Uvedl, že si není vědom, že by rozsudky či postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nebo k porušení jiného ústavním pořádkem chráněného práva. V podrobnostech odkázal na písemné odůvodnění obou rozsudků.
Jako vedlejší účastníci se vyjádřily společnosti G., spol. s r. o., a společnost T., spol. s r. o.
G., spol. s r. o., uvedla, že stěžovatelka nikde v ústavní stížnosti netvrdí ani neprokazuje, jak soudy porušily čl. 36 Listiny, a stejně tak i porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny zůstává pouze na úrovni tvrzení bez konkrétních odkazů týkajících se výkladu právní normy obecnými soudy.
T., spol. s r. o., se vyjádřila shodně jako G. a navíc dodala, že stěžovatelka podala stížnost, aniž vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva dává, neboť nepodala dovolání, ač tak mohla učinit. Namítá, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K tomu v daném případě došlo.
Soud je povinen rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, přitom je povinen hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Ústavní soud v daném případě dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 11 odst. 1 Listiny. Podle čl. 1 Ústavy České republiky je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny každý občan má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah.
V daném případě se stěžovatelka stala vlastníkem předmětných nemovitostí na základě dohody o vydání věci, uzavřené podle zákona č. 403/1990 Sb. Podle §12 odst. 1 tohoto zákona dnem jejich převzetí vstoupila do práv a závazků pronajimatele, který uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu nebo smlouvu o nájmu nebytového prostoru v převzaté nemovitosti. Z tohoto ustanovení, které je kogentní povahy, vyplývá, že oprávněná osoba není vázána smlouvou o dočasném užívání, kterou dne 1. 1. 1982 uzavřel Československý stát, zastoupený Místním národním výborem Ř., s druhým vedlejším účastníkem.
Ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. ještě platilo ustanovení §348 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, o dočasném užívání národního majetku. Jak vyplývá ze shora citovaného ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., oprávněné osoby nebyly zavázány k plnění takových dohod. Z toho je nutné dovodit, že vůči nim byly neúčinné. Na těchto závěrech nemění nic fakt, že oprávněná osoba vstupovala do práv a závazků pronajimatele až dnem převzetí nemovitosti. Pro posouzení toho, do jakých práv oprávněná osoba vstupuje, byl rozhodující stav ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. Jestliže tedy ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. neexistovala k předmětným nemovitostem smlouva o nájmu nebytových prostor, nemohla oprávněná osoba vstoupit do takových práv jenom proto, že následkem právních úprav nastalých po účinnosti zákona došlo ke změnám, v jejichž důsledku právní vztahy týkající se nemovitosti, na kterou restituční předpis dopadal, doznaly změn, které restituční zákon nepředvídal. Oprávněná osoba se nemůže dostat v důsledku změn zákonů do výrazně horší pozice, než v jaké byla v okamžiku účinnosti restitučního zákona. Opačný výklad by byl v rozporu s legitimním očekáváním oprávněné osoby, která v okamžiku, kdy nárok na vydání věci uplatňovala, nemohla předvídat, že dojde k takovým zákonným úpravám, které zásadním způsobem ovlivní právní režim vydávané věci v tom smyslu, že v užívání věci po jejím převzetí bude významným způsobem omezena, a to na poměrně dlouhou dobu.
Bylo by v rozporu se smyslem zákona, který měl odstranit majetkovou křivdu, aby se v důsledku zákonných úprav stala nová křivda v podobě závazků mnohaleté nájemní smlouvy nebo dokonce smlouvy o výpůjčce. Tam, kde zákonodárce z důvodů celospolečenského zájmu cítil potřebu omezit nového vlastníka, tak učinil přímo v zákoně, když ho zavázal respektovat užívání vydané věci po dobu 10 let v případech vyjmenovaných v §12 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., a stanovil současně i podmínky takového užívání. Naproti tomu v §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. uložil povinným osobám povinnost nakládat s odňatými věcmi až do jejich vydání s péčí řádného hospodáře, což je nutné vyložit tak, že nesmí vydané věci smluvně ani jinak zatížit v neprospěch oprávněné osoby. Pokud povinná osoba uzavřela v roce 1991 dodatek č. 1 a v roce 1993 dodatek č. 2 ke smlouvě ze dne 1. 1. 1982 o dočasném bezúplatném užívání a učinila z bezplatného užívání úplatné, nepočínala si ve vztahu k oprávněné osobě s péčí řádného hospodáře. Pouze si pro sebe zajistila příjem z věci, kterou byla povinna vydat, a jejíž vydání odpírala a vyčkávala, až ve věci rozhodne soud.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektování kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (viz nález sp. zn. III. ÚS 224/98; nález sp. zn. III. ÚS 269/99 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98; svazek 17, nález č. 33).
V daném případě obecné soudy nerespektovaly kogentní ustanovení v §12 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., z něhož vyplývá, do jakých práv a povinností právního předchůdce, kterým byla povinná osoba, vstupuje osoba oprávněná. Nerespektování tohoto ustanovení pak vedlo oba obecné soudy k závěrům, které vyloučily poskytnutí ochrany vlastnickému právu stěžovatelky, která se této ochrany žalobou na vyklizení domáhala. Nesprávně vyložily ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., neboť povinnost uloženou povinné osobě (nakládat s odňatými věcmi s péčí řádného hospodáře) nesprávně interpretovaly proti smyslu tohoto ustanovení. Šlo evidentně o ochranu majetku pro osobu oprávněnou, a ne o to, aby si povinná osoba opatřovala příjem.
Výklad původní smlouvy o dočasném bezplatném užívání předmětných nemovitostí lze označit za přepjatě formalistický, neboť naprosto nepřihlíží ke smyslu a podstatě restituce majetku podle zákona č. 403/1990 Sb. Zejména v případě restitucí podle tohoto zákona byly odstraňovány nejhrubší majetkové křivdy, které se dotkly běžného majetku občanů, přičemž postup podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, jehož důsledky byly zákonem č. 403/1990 Sb. odstraňovány, byl zcela v rozporu i s tehdy platným ústavním pořádkem. V těchto případech šlo o jasnou svévoli státní moci, a proto se také k odstraňování těchto křivd přistoupilo v prvé řadě.
Vzhledem ke všem shora uvedeným okolnostem Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížností napadené rozsudky zrušil.