ECLI:CZ:US:2004:4.US.211.04
sp. zn. IV. ÚS 211/04
Usnesení
IV. ÚS 211/04
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické, o ústavní stížnosti Ing. J. M. zastoupeného Mgr. J. H., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 18. 4. 2003 č. j. 7 C 631/2000-181, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2003 č. j. 5 Co 2123/2003-201, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2004 č. j. 28 Cdo 260/2004-217, rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 11. 6. 2003 č. j. 7 C 634/2000-110, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2003 č. j. 5 Co 2057/2003-132, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2004 č. j. 28 Cdo 261/2004-150, proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 26. 5. 2003 č. j. 7 C 636/2000-129, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2003 č. j. 5 Co 2112/2003-153 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2004 č. j. 28 Cdo 167/2004-173, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení byly usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2004 ústavní stížnosti vedené pod. sp. zn. IV. ÚS 211/04, IV. 212/04 a I. ÚS 402/04 spojeny ke společnému řízení a projednány pod sp. zn. IV. ÚS 211/04, a to proto, že se týkají téhož okruhu účastníků a argumentace ve všech podaných ústavních stížnostech je v podstatě shodná.
Stěžovatel ve svých ústavních stížnostech žádá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jejich postupem mělo být dotčeno jeho právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny a porušen princip stejného zákonného obsahu vlastnického práva všech občanů zakotvený v článku 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel argumentuje, že na základě druhé pozemkové reformy proběhnuvší v letech 1945 až 1948 se stát stal výlučným vlastníkem půdy touto reformou získané. Podle předpisů zavádějících pozemkovou reformu se rozhodnutí o přídělu dělo administrativně právním aktem Ministerstva zemědělství a přídělce se tak stal držitelem přidělených pozemků na základě zřízeného práva užívání, obdoby věcných práv k věci cizí. Nalézací soud se zaštítil nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 166/1995 Sb., vyjadřujícím stanovisko, že přídělci, pokud předloží přídělovou listinu, nabyli vlastnictví k přiděleným nemovitostem. K tomu stěžovatel namítá, že přídělová listina toliko deklaruje nastalý právní poměr a zřejmě pro nedostatek jiných relevantních dokladů se jí nesprávně přičítají konstitutivní účinky, ačkoli je pouhým opisem zákonných ustanovení, která stanovují právní poměr jasně. Přídělci nabyli vlastnictví, ale ve skutečnosti se o vlastnictví nejedná, poněvadž jde o legislativní zkratku, která znamená vlastnictví přidělené půdy založené na zásadě, že půda patří tomu, kdo na ní pracuje. Uznaly-li soudy vlastnické právo přídělců, vytvořily tak dvě různé kategorie vlastníků, přičemž vlastnické právo nabyté přídělem má jiný zákonný obsah, neboť stát může v budoucnosti uplatnit právo na své pozemky, čímž je porušen článek 11 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatel poukazuje na průtahy v řízení, které byly způsobeny tím, že soudy odmítly vzít na vědomí existenci směrnic a pokynů Ministerstva zemědělství, kterými byla pozemková reforma fakticky provedena.
Z podaných ústavních stížností a z vyžádaných spisů Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 7 C 631/2000, 7 C 636/2000 a 7 C 634/2000 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
Žalobami podanými u Okresního soudu ve Strakonicích stěžovatel navrhoval, aby soud vyslovil přechod vlastnického práva žalovaných k pozemkům č. 98/20, 412/2, 104/5, 139/2 a k dílu č. 137, vše v katastrálním území T., do jeho vlastnictví. Pozemky spolu s dalšími nemovitostmi přešly na stát na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, poté byly přiděleny právním předchůdcům žalovaných a později byly odňaty s výjimkou pozemků, které byly předmětem žaloby, a proto Pozemkový úřad rozhodl o těchto pozemcích v neprospěch stěžovatele. Své žaloby stěžovatel opíral o ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, kdy splnění tam uvedených podmínek spatřoval v tom, že přídělci pozemky získali do užívání, nikoli do vlastnictví, čímž byly porušeny tehdy platné předpisy, a navíc za cenu nižší. Nalézací soud žaloby rozsudky č. j. 7 C 631/200-181, 7 C 636/2000-129 a 7 C 634/2000-110 zamítl s tím, že pozemky byly právním předchůdcům žalovaných přiděleny na základě přídělové listiny do vlastnictví v souladu s tehdy platnými předpisy a nikoli za cenu nižší. Krajský soud v Českých Budějovicích tato rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil rozsudky č. j. 5 Co 2123/2003-201, 5 Co 2112/2003-153 a 5 Co 2057/2003-132. Nejvyšší soud neshledal rozsudky odvolacího soudu za zásadně významné po právní stránce a podaná dovolání odmítl usneseními č. j. 28 Cdo 260/2004-217, 28 Cdo 167/2004-173 a 28 Cdo 261/2004-150 jako nepřípustná podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 odst. c) občanského soudního řádu.
Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR je přesvědčen, že stěžovatel v podstatě opakuje důvody, které uplatnil v řízení před obecnými soudy, a domáhá se přezkumu v další instanci. Nejvyšší soud nemá důvodu ke změně právních závěrů obsažených v odůvodnění napadených usnesení, přičemž tato odůvodnění mají být považována za nedílnou součást zaslaného vyjádření.
Krajský soud v Českých Budějovicích neshledává, že by porušil ustanovení Listiny, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Krajský soud tvrdí, že se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, přičemž nabytí vlastnictví přídělem posuzoval v souladu s jednotnou judikaturou, hmotným právem a obsahem přídělové listiny. Odmítá, že by napadená rozhodnutí byla v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 38 odst. 2 Listiny v souvislosti s tím, že neaplikoval směrnice a pokyny k uvedené pozemkové reformě, naopak věc posoudil podle všech právních předpisů, které přicházely v úvahu, a proto navrhuje, aby ústavní stížnosti byly zamítnuty.
Samosoudce Okresního soudu ve Strakonicích je názoru, že stěžovatel ve svých ústavních stížnostech pouze rozvádí své úvahy již sdělené v rámci celého soudního řízení. Odkazuje na odůvodnění svého rozsudku a na svých názorech i nadále setrvává. Nalézací soud s právními závěry obsaženými v odvolacím a dovolacím rozhodnutí v zásadě souhlasí a má za to, že nejsou v rozporu s publikovanou judikaturou Ústavního soudu. Z výše uvedeného důvodu považuje Okresní soud ve Strakonicích ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněné; rozhodne-li Ústavní soud nálezem, je navrhováno, aby ústavní stížnosti byly zamítnuty.
Ústavní soud zvážil skutkové a právní okolnosti věci a dospěl k závěru, že podané ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud neopomíná zdůraznit, že smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, institucionálním mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu, v přímé závaznosti a postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod (srov. nález III. ÚS 257/98, Sbírka nálezů a usnesení sv. 13, č. 10). Samotný nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů tyto závěry nečiní neústavními a Ústavní soud jakožto strážce ústavnosti nemá možnost v takové situaci zasáhnout, pokud současně soudy právo nevykládaly způsobem, který odporuje ústavě, potažmo zásadě respektování ústavně garantovaných lidských práv a svobod. V souvislosti s výše uvedeným Ústavní soud taktéž připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů, naopak stojí mimo ni a jejich rozhodnutí přezkoumává pouze z hlediska ústavnosti.
Klíčovým v ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s interpretací soudů vycházející z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/95 (ve Sbírce zákonů uveřejněném pod č. 166/1995 Sb.), podle níž se přídělci na základě přídělové listiny spojené s revizí první pozemkové reformy provedené zákonem č. 142/1947 Sb. stali vlastníky přidělené půdy. Ústavní soud setrvává na svém názoru vysloveném v uvedeném nálezu, že přídělci se stali vlastníky přidělené půdy, a to zaknihováním (srov. též Pekárek, M., Průchová, I.: Pozemkové právo, Masarykova univerzita Brno 2003, s. 80). Při revizi první pozemkové reformy se půda vyloučená či propuštěná ze záboru stala znovu předmětem záboru a stát si ji buď ponechal, nebo ji přidělil do vlastnictví přídělcům podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 142/1947 Sb.; tento výklad naznačuje i ustanovení §23 zákona č. 90/1947 Sb. Stát převedl vlastnické právo k pozemkům na přídělce, avšak ponechal si kontrolu nad jeho zcizováním mezi živými, dělením, propachtováním, zatížením a pronájmem - k tomu bylo třeba souhlasu státních orgánů. Nabytí vlastnického práva k nemovitostem přiděleným podle zákona č. 142/1947 bylo podmíněno intabulací, přičemž tento princip byl opuštěn dnem účinnosti občanského zákoníku z roku 1950, tj. dnem 1. 1. 1951, a proto přídělci nabyli vlastnického práva k nemovitostem, pokud nebylo dosud vloženo do pozemkových knih, účinností tohoto občanského zákoníku (srov. nález Pl. ÚS 1/95). Obecné soudy tedy provedly přiléhavou interpretaci příslušných zákonných ustanovení podpořenou judikaturou Ústavního soudu i odbornou literaturou a správným způsobem posoudily otázku povahy přídělové listiny, ukončení přídělového řízení a následného nabytí vlastnického práva přídělců, a proto jim v tomto směru nelze nic vytknout. K tomu je třeba dodat, že obsah vlastnického práva přídělců ani stupeň jeho ochrany se nijak neliší od vlastnického práva získaného na základě jiného právního titulu; opačné tvrzení by Ústavní soud ani nemohl připustit, je-li jeho funkcí kontrola zachovávání ústavnosti. Stát rovněž nemůže nabýt vlastnictví k přiděleným pozemkům nestandardním způsobem porušujícím právní jistotu přídělců, ale naopak toliko cestami předvídanými právním předpisem (např. smluvně, vyvlastněním ve veřejném zájmu na základě zákona a oproti náhradě, odúmrtí apod.).
K tvrzeným průtahům v řízení považuje Ústavní soud za nutné poznamenat, že ke každému takovému případu přistupuje individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti charakterizující daný případ, na které pak aplikuje kritéria rozhodná pro zvážení, zda průtahy nastaly. Těmito kritérii jsou složitost věci, chování stran řízení a jednání samotného soudu, přičemž lze zohlednit to, co je pro stěžovatele v sázce, kdy průtahy v řízení zvlášť tíživě dopadají na stěžovatele - to se týká především věcí statusových a pracovněprávních. Shledat existenci průtahů pak je možno tehdy, je-li zjištěn laxní přístup soudu k řízení spočívající v jeho nečinnosti nebo v neochotě usměrnit účastníky řízení, kteří svých chováním nedůvodně protahují řízení (nedostavením se k jednání bez náležité omluvy, podáváním zjevně nadbytečných důkazních návrhů, neurgováním splnění povinností uložených osobám na řízení zúčastněných atd.). Je-li věc složitá a odpovídá-li tomu délka řízení nebo jestliže náležitý postup řízení blokuje sám stěžovatel svým jednáním, o průtahy nejde. Námitky stěžovatele nemají relevanci k žádnému zmíněnému kritériu, tím méně pak mohou vést k závěru, že by předmětné řízení vykazovalo znaky průtahů. Obecné soudy nesetrvávaly v nečinnosti ani nelze tvrdit, že by nebránily obstrukcím procesních stran - to ostatně stěžovatel vůbec netvrdí. Za průtahy není možno pokládat nevyhovění stěžovatelovým návrhům, tj. požadavku aplikovat směrnice a pokyny Ministerstva zemědělství, protože soud si sám určuje svůj procesní postup a jaké předpisy na danou věc aplikuje. Správnost jeho postupu hodnotí soudy vyšších instancí, je-li podán opravný prostředek, a tyto soudy ani Ústavní soud neshledaly pochybení odůvodňující kasaci napadeného rozhodnutí. Mimoto aby zásah Ústavního soudu splnil sledovaný účel, je namístě takovou ústavní stížnost podat v době, kdy jsou průtahy v řízení aktuální.
Ústavní soud nezjistil, že by soudy protiústavním způsobem interpretovaly a aplikovaly právní předpisy, čímž měly porušit stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, jakož i zásadu stejného obsahu vlastnických práv; soudy též svým postupem nezpůsobily průtahy v řízení, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v.r.
předseda senátu