ECLI:CZ:US:2004:4.US.437.03
sp. zn. IV. ÚS 437/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. 2. 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., právně zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 7. 2002 č. j. 18 Co 157/2002-145, a dále proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2003 č. j. 33 Odo 96/2003-189, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 8. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 7. 2002 (v ústavní stížnosti je uvedeno nesprávné datum 29. 4. 2003) č. j. 18 Co 157/2002-145, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2003 č. j. 33 Odo 96/2003-189, a to pro porušení čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 9. 7. 2002 č. j. 18 Co 157/2002-145, Krajský soud v Hradci Králové změnil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách tak, že uložil žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") povinnost zaplatit žalované Ing. H. M. částku 5 750 958,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % od 25. 11. 1998 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním, v němž vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť zastává názor, že na danou věc se ustanovení §107 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen "o. z.") nevztahuje.
Rozsudkem ze dne 29. 4. 2003 č. j. 33 Odo 96/2003-189, Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 7. 2002 č. j. 18 Co 157/2002-145, podle ust. §243b odst. 2 věty před středníkem občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zamítl, když po právním posouzení napadeného rozsudku dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a dovolání tudíž není opodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že je přesvědčen, že vzájemná žaloba Ing. M. ze dne 29. 9. 1997 byla samostatným návrhem, který neměl povahu vyplývající ze synalagmatičnosti právního vztahu původní kupní smlouvy, ale šlo již o jednostranné právo původního žalovaného. Toto svoje právo uplatnil Ing. M. dne 29. 9. 1997, tedy po uplynutí tříleté objektivní promlčecí lhůty, která mu začala běžet dne 17. 8. 1994. V prvostupňovém rozsudku ze dne 30. 3. 2000 přihlédl soud k žalobcově námitce promlčení podle stěžovatele správně. Stěžovatel dále poukazuje na to, že Ing. M. svůj dluh, který převzal posléze zrušenou kupní smlouvou z 25. 6. 1992, nikdy České spořitelně a. s., nezaplatil. Stěžovatel má tedy zaplatit Ing. H. M. částku, kterou tato, resp. její právní předchůdce Ing. M. nikdy nezaplatil a podle všeho ani neplatil. Ing. H. M. má tedy stěžovatel zaplatit částku, kterou Ing. H. M. ani její právní předchůdce nevynaložili, o kterou se jejich majetek nikdy nesnížil. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je přesvědčen, že jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2003 (správné datum je 9. 7. 2002) je důvodné. Jestliže Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele zamítl, porušil podle názoru stěžovatele jeho základní právo dle čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že v podané ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí, která základní práva či svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy byly porušeny, ani v jakém jednání obecných soudů stěžovatel porušení ústavnosti spatřuje.
Pokud jde o námitku porušení čl. 90 Ústavy, ta neobstojí, neboť uvedené ustanovení je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení čl. 90 Ústavy, neboť neupravuje ústavně garantované základní právo či svobodu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Z tohoto hlediska se tedy nelze uvedeného článku dovolávat.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak již Ústavní soud výše konstatoval, jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud judikoval, že základní práva a svobody v oblasti "jednoduchého" práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem "jednoduchého" práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole, pak zakládá porušení základního práva a svobody (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).
V odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí dovolací soud uvedl, že původním žalovaným Ing. L. M. uplatněná vzájemná žaloba vychází ze zrušené kupní smlouvy, tedy ze synalagmatického právního vztahu, jenž je předpokládán ustanovením §107 odst. 3 o. z. Původně žalovaný Ing. M. plnil vzájemnou žalobou vymáhanou částku jakožto kupní cenu, přičemž důvodem jejího placení byla kupní smlouva. Po zrušení kupní smlouvy vznikla oběma smluvním stranám restituční povinnost ohledně všeho, co podle smlouvy přijaly; skutečnosti týkající se průběhu soudního řízení a doby uplatnění vzájemné žaloby nemohou podle dovolacího soudu na povaze vzájemnou žalobou uplatněného nároku nic změnit. Dovolací soud dále uvedl, že jak již správně konstatoval odvolací soud, ustanovení §107 odst. 3 o. z. čelí - v souladu se synalagmatickým principem ovládajícím úpravu ust. §457 o. z. - obtížím plynoucím z toho, že vydání věci není pro nepromlčitelnost vlastnického práva ohroženo uplynutím doby, zatímco právo na vydání peněžitého plnění promlčení podléhá. Protože původně žalovaný Ing. M., a potažmo ani žalovaná, nemohou promlčení žalobcova vlastnického práva namítat, nepřihlédl odvolací soud v souladu s ustanovením §107 odst. 3 o. z. ani k námitce promlčení uplatněné žalobcem a jeho závěr, že přiznání práva žalované na vrácení kupní ceny ze zrušené kupní smlouvy nebrání žalobcem vznesená námitka promlčení (neboli, že právo žalované nebylo promlčeno), je správný. Uvedený právní názor Nejvyššího soudu ČR není v rozporu s principy spravedlnosti a nezakládá tudíž dotčení na základních právech či svobodách.
Při shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. února 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu