ECLI:CZ:US:2004:4.US.486.03
sp. zn. IV. ÚS 486/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti L. J., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21.1.2003, sp.zn. 2 To 217/2002 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30.8.2002, sp.zn. 29 T 14/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), stěžovatel brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, kterými byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími soudů obou stupňů bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů se dostatečně nezabývaly jeho obhajobou a přednesenými námitkami a v odůvodnění svých rozhodnutí se s jeho obhajobou a návrhy na doplnění dokazování nevypořádaly. Uvádí, že neúplně zjištěný stav věci, založený zamítnutím jeho důkazních návrhů, vedl k nesprávným skutkovým závěrům a současně také k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení. Poté stěžovatel podrobně rozvádí provedené důkazy, tyto hodnotí a polemizuje se způsobem hodnocení jednotlivých důkazů soudy obou stupňů. Upozorňuje zejména na rozpory ve výpovědích poškozeného Z. Š., jeho částečnou nevěrohodnost konstatovanou i soudem soud prvního stupně a skutečnost, že v rámci svých podnikatelských aktivit tento svědek porušoval zákony, dále na nedostatečné objasnění okolností týkajících se předávání finančních částek poškozeným, půjčky ve výši 6 milionů korun poskytnuté P. M. poškozenému, vystavení a podpisu směnky na 10 milionů korun a doby seznámení poškozeného s R. B., kdy nebylo uvěřeno svědkyni I. K. Dále stěžovatel namítá, že byla nedostatečně prověřena druhá z možných verzí, jak došlo k události, která byla předmětem trestního řízení, dle níž poškozeným byl naopak stěžovatel, na kterého se domluvili svědci slyšení v předmětné trestní věci, v kteréžto souvislosti byly zejména nedostatečně a nesprávně vyhodnoceny přepisy telefonních hovorů. Pokud jde o důkazní návrhy, kterým nebylo vyhověno, uvádí stěžovatel, že nebyl proveden důkaz čtením daňových přiznání poškozeného Š. k objasnění, zda měl k dispozici finanční prostředky, které měl vložit do předmětného obchodu, nebylo zjišťováno, jakým způsobem financoval svědek P. M. přístavbu své nemovitosti, přičemž především nebyl proveden doplňující výslech tohoto svědka a nebyl opatřen spis Okresního soudu v Hodoníně týkající se trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 lit. b), c) trestního zákona, pro kterýžto trestný čin jsou stíháni poškozený, J.C. a R. B. a poškozeným je spoluobžalovaný stěžovatele M. M.. Závěrem stěžovatel namítá, že odvolací soud se nezabýval jeho námitkou uplatněnou v odvolacím řízení, která spočívala v tom, že poškozený u hlavního líčení uvedl, že si "bez jakéhokoliv potvrzení schoval u stěžovatele 5 milionů korun", takže pokud by se chtěl na úkor poškozeného obohatit, odmítl by mu peníze vrátit a žádný důkaz proti němu by neexistoval.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby obě napadená rozhodnutí obecných soudů byla zrušena.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník řízení Vrchní soud v Olomouci, a to prostřednictvím předsedy senátu. V tomto vyjádření především konstatuje, že ústavní stížnost obsahuje argumenty, které byly rozvedeny v odvolání stěžovatele, s nimiž se odvolací soud v rámci řízení o odvolání zabýval, a proto v podrobnostech odkazuje na obsáhlý rozbor věci obsažený v napadeném rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jakož i v rovněž napadeném usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Dále se vyjadřuje ke konkrétním námitkám stěžovatele. Konstatuje, že žádný z obecných soudů rozhodujících ve věci nerozhodoval za situace, kdy by si rozporů v provedených důkazech nepovšiml, těmito se oba soudy zabývaly a v odůvodněních rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Pokud jde o námitky vůči věrohodnosti poškozeného Z. Š., tak jmenovaný o základních skutečnostech, týkajících se projednávané trestné činnosti, vypovídal vždy beze změny, jeho výpovědi jsou však velmi obsáhlé, čímž mohlo dojít k jistým nepřesnostem či omylům v dílčích tvrzeních. Navrhované doplnění dokazování čtením daňových přiznání nemohlo přispět k objasnění podstaty jednání trestně stíhaného. Pokud stěžovatel ze skutečnosti, že částka jednoho milionu korun neprochází účetnictvím poškozeného, dovozuje nevěrohodnost poškozeného, konstatuje předseda senátu, že otázka věrohodnosti poškozeného byla řešena již nalézacím soudem, a to komplexně, ve vazbě na další provedené důkazy, přičemž otázku, zda se poškozený dopustil sám nějakého jiného protiprávního jednání, je třeba řešit v jiném případném řízení. Doplňování dokazování ve směru objasňování rozsahu stavebních prací, které financoval svědek M., by přesahovalo meze dokazování upravené v ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Svědek M. doložil, že v inkriminovanou dobu částku svou výší odpovídající půjčce poškozenému Š. vybral ze svého účtu a setrval na tom, že částku 5 milionů korun poškozenému půjčil. Pokud stěžovatel dovozuje známost poškozeného s R. B. ze svědecké výpovědi I. K., pak výpověď této svědkyně dezinterpretuje. Ve vztahu ke směnce na 10 milionů korun odkazuje vyjádření na velmi podrobný rozbor této problematiky v obou napadených soudních rozhodnutích. K tvrzení stěžovatele, že existují dvě možné alternativy skutkového děje, rozvádí vyjádření argumenty, které vylučují druhou alternativu, dle které měl být poškozeným stěžovatel, s tím, že oba soudy při hodnocení důkazní situace tuto verzi braly v úvahu. V závěru vyjádření je navrhováno odmítnutí ústavní stížnosti a vysloven souhlas s tím, aby Ústavní soud upustil od ústního jednání.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30.8.2002, sp.zn. 29 T14/2001, byl stěžovatel (společně s obžalovanými M. M. a R. B.) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozenému Z. Š., společně a nerozdílně s dalšími dvěma spoluobžalovanými, škodu ve výši 6 900 000,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán podle §229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Dle citovaného rozsudku se trestného činu podvodu stěžovatel a jmenovaní spoluobžalovaní dopustili v průběhu měsíců června a července 2000 v Olomouci tím, že společně na Z. Š., pod nepravdivým příslibem zajištění výhodného nákupu vozidel značky Škoda Felicia údajně vrácených společnosti ŠKODA AUTO, a.s., Mladá Boleslav, z neúspěšného exportu do Turecka, postupně vylákali jako zálohy na úhradu kupní ceny vozidel částky 1 200 000 Kč, 3 000 000 Kč a 2 800 000 Kč, Z. Š. slíbená vozidla nedodali a získané peníze si ponechali pro vlastní potřebu; přitom Z. Š. předmětnou škodu chtěli způsobit, neboť slíbené automobily mu od prvopočátku dodat nechtěli. Takovou možnost ani neměli, když M. M. a R. B., v rozporu se skutečností, nepravdivě, při jednání se Z. Š. vystupovali jako zástupci společnosti ŠKODA AUTO, navíc vystupovali pod falešnými jmény jako M. či M. N., resp. jako R. Č., když takto je Z. Š. představil stěžovatel a M. M. se dokonce smyšleným jménem, jako M. N., podepsal i na směnku ze dne 20.7.2000 na částku 10 000 000 Kč, která Z. Š. měla garantovat navrácení vložených finančních prostředků v případě, že by nedošlo k realizaci zamýšleného obchodu.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které odůvodnil argumenty a námitkami, které v celém rozsahu opakuje v ústavní stížnosti. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21.1.2003, sp.zn. 2 To 217/2002, bylo odvolání stěžovatele jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítnuto.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, přičemž namítal, že soudy obou stupňů v rozporu se zákonem posoudily skutkový stav, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci. V odůvodnění dovolání podrobně rozvedl důkazní situaci v dané trestní věci a vyslovil nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání tak, že usnesením ze dne 11.6.2003, sp.zn. 6 Tdo 635/2003, dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí výlučně proti skutkovým zjištěním, namítá, že skutkový stav v dané věci nebyl náležitě zjištěn, rozvádí jednotlivé důkazy, upozorňuje na rozpory ve výpovědích svědků i spoluobžalovaných a napadá způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů, přičemž podává vlastní interpretaci provedených důkazů. Namítá neprovedení jím navrhovaných důkazů a domáhá se přezkoumání závěrů soudů obou stupňů vztahujících se ke skutkovým zjištěním v posuzované trestní věci.
Ústavní soud zdůrazňuje, že odůvodnění ústavní stížnosti je obsahově shodné s odvoláním stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku a rovněž i s dovoláním. Všechny námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovatelem uplatněny v průběhu trestního řízení, v rámci jeho obhajoby a v odůvodnění opravných prostředků, rovněž provedení důkazů, jejichž absenci namítá v ústavní stížnosti, navrhoval v přípravném řízení, případně v řízení před soudy. Je proto třeba posoudit, zda v trestní věci stěžovatele jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.
Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. V souladu s ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů, že proto nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při něm nedošlo k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází tedy v úvahu pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za protiústavní, vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal.
Ústavně zaručená práva, jejichž ochrany se stěžovatel domáhá, se v našem právním řádu projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 trestního řádu, a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6, jež orgánům činným v trestním řízení ukládají, jak postupovat, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a stanoví zásadu volného hodnocení důkazů.
Podle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů, zakotvené v ustanovení §2
odst. 6 trestního řádu, orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu) a usnesení (§134 odst. 2 trestního řádu). Citovaná ustanovení nároky na odůvodnění zvýrazňují zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují, v kteréžto situaci je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), klást zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Z odůvodnění musí být patrné, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí.
Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně vyhodnotil jednotlivé důkazy, zabýval se rozpory ve výpovědích slyšených osob v návaznosti na další provedené důkazy a skutečnosti, které z provedeného dokazování vyplynuly. Podrobně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel. Zabýval se i věrohodností výpovědi poškozeného Z. Š., jehož nevěrohodnost stěžovatel namítá ve všech opravných prostředcích a rozvedl, v kterých částech je výpověď tohoto svědka věrohodná a nezpochybnitelná, přičemž své závěry v tomto směru podrobně odůvodnil. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud i na část vyjádření předsedy senátu odvolacího soudu, která se týká výpovědi poškozeného Z. Š.. Nalézací soud se rovněž náležitým způsobem vypořádal s obhajobou stěžovatele. Velmi obsáhlé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně splňuje požadavky kladené na tuto část rozsudku ustanovením §125 odst. 1 trestního řádu, důkazní postup a skutkové závěry v dané věci jsou pečlivě popsány a přesvědčivě odůvodněny a rovněž právní závěry ze zjištěného skutkového stavu vyplývající jsou odůvodněny vyčerpávajícím způsobem.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací na základě odvolání podaného stěžovatelem přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku a konstatoval, že nebyly zjištěny žádné vady, které by měly vliv na správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a jejich následného právního hodnocení. Dále dospěl k závěru, že rovněž odůvodnění odsuzujícího rozsudku nelze ničeho vytknout.Nepřímé důkazy potvrzující výpověď poškozeného Z. Š. byly vyhodnoceny a pozornost byla věnována i rozporům, které se vyskytly ve výpovědích některých svědků. I když soud druhého stupně konstatoval, že odvolací námitky jsou v převážné části opakováním obhajoby stěžovatele, se kterou se nalézací soud v dostatečném rozsahu vypořádal a ztotožnil se proto se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu a s jejich odůvodněním, znovu - nad rámec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně - se vypořádal s podstatnými námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání. Mimořádnou pozornost věnoval hodnocení výpovědi poškozeného Z. Š. a její věrohodnosti. Zabýval se dále prokázaným průběhem skutkového děje souvisejícího s předáváním jednotlivých finančních částek a podpisem směnky na 10 milionů korun, hodnocením přepisů telefonních hovorů a důvody, které vedly nalézací soud k odmítnutí druhé alternativy skutkového děje prezentované stěžovatelem v rámci obhajoby. Pro úplnost třeba uvést, že neodpovídá skutečnosti tvrzení stěžovatele, že se soud druhého stupně ve svém rozhodnutí vůbec nezmínil o tom, že stěžovatel měl možnost si ponechat částku 5 milionů korun, kterou si u něho uschoval poškozený, neboť odvolací soud se touto námitkou zabýval (str. 11 napadeného usnesení). Odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je v plném souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu.
Pokud jde o stěžovatelovy návrhy na doplnění dokazování, Ústavní soud uvádí, že podle současné judikatury (např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, ÚS sv. 8, nález č. 60), není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. Návrh stěžovatele na připojení spisu Okresního soudu v Hodoníně, týkajícího se trestního stíhání pro trestný čin vydírání, byl soudem prvního stupně zamítnut a byla pouze čtena obžaloba podaná v této věci, což považoval nalézací soud za dostačující. Tento postup nelze považovat za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť stav předmětného trestního řízení není podstatný ve vztahu ke stěžovateli, nýbrž maximálně ve vztahu ke spoluobžalovanému R. B. Dalšími důkazními návrhy, uplatněnými stěžovatelem i v odvolacím řízení, se soud druhého stupně zabýval a důvody nevyhovění těmto návrhům podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 6 a 7 usnesení Vrchního soudu v Olomouci). Rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru zcela přesvědčivé.
Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, kterýžto princip respektoval i v souvislosti s posouzením odmítnutých důkazních návrhů stěžovatele. Zabýval se proto pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces. To však neshledal. S podstatou stěžovatelových námitek týkajících se důkazních návrhů se vrchní soud v rámci odvolacího řízení řádně vypořádal a jejich nadbytečnost podrobně odůvodnil. Neprovedením navrhovaných důkazů nebyl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu v této věci.
Pokud se jedná o usnesení Nejvyššího soudu České republiky, kterým bylo dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, Ústavní soud se tímto rozhodnutím blíže nezabývá, neboť Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci věcně nepřezkoumával a stěžovatel rozhodnutí o dovolání v ústavní stížnosti nenapadl.
Ústavní soud konstatuje, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. S podstatou stěžovatelových námitek uplatněných v odvolání a opakovaných v ústavní stížnosti se vyčerpávajícím způsobem vypořádal Vrchní soud v Olomouci v rámci odvolacího řízení. Soudy obou stupňů se zabývaly i důkazními návrhy stěžovatele a jejich neprovedení řádně zdůvodnily. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není na místě.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 17. února 2004
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu