ECLI:CZ:US:2004:4.US.646.02
sp. zn. IV. ÚS 646/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. R., právně zastoupeného Mgr. A. Z., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2002 č. j. 22 Cdo 2986/2000-62, a dále proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2000 č. j. 38 Co 155/97-37, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 1. 1997 č. j. 50 C 236/95-17, za účasti vedlejší účastnice O. V., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 10. 2002, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 11. 10. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2002 č. j. 22 Cdo 2986/2000-62, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2000 č. j. 38 Co 155/97-37, jakož i rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 1. 1997 č. j. 50 C 236/95-17, a to pro porušení čl. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, a dále čl. 11 odst. 1 a 3, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 30. 1. 1997 č. j. 50 C 236/95-17, Městský soud v Brně na základě žaloby podané žalobkyní O. V. (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastnice") výrokem I. určil, že vlastníkem ideální 1/4 domu č. p. 286 na parcele č. p. 721, parcely č. p. 721 a zahrady č. p. 720, zapsaných na listu vlastnictví 104 pro obec Brno, katastrální území P.u Katastrálního úřadu pro Brno- město, je žalobkyně.
Proti uvedenému rozsudku městského soudu podal žalovaný J. R. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") odvolání, na základě kterého Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 4. 2000 č. j. 38 Co 155/97-37, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že určil, že vlastníkem ideální 1/4 domu č. p. 286 na parcele č. 721, ideální 1/4 parc. č. 721 a ideální 1/4 zahrady parc. č. 720, zapsaných na LV č. 104 pro obec Brno, katastrální území P. u Katastrálního úřadu Brno-město, je žalobkyně O. V. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vyhověl žalobě žalobkyně v celém rozsahu a ke změně rozsudku soudu prvního stupně musel přistoupit pouze s ohledem na formulační upřesnění petitu žaloby provedené v odvolacím řízení. Odvolací soud dále konstatoval, že se v podstatě jedná o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (§219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.").
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 11. 7. 2002 č. j. 22 Cdo 2986/2000-62, tak, že dovolání zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen s ohledem na formulační upřesnění žaloby v odvolacím řízení, aniž okolnosti významné pro posouzení věci posoudil od soudu prvního stupně rozdílně, proto přípustnost dovolání podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dána. Dále dovolací soud uvedl, že podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V daném případě žalovaný v odůvodnění odvolání navrhl, aby bylo připuštěno dovolání pro vyřešení otázek zásadního právního významu, a to 1) "kdy nastala nevyvratitelná právní domněnka stanovená v ust. §149 odst. 4 občanského zákoníku (dále jen "o. z.") za užití ust. §865 odst. 2 o. z." a dále 2) "zda věc, která již není v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů (dále jen "BSM"), nýbrž je jen součástí masy věcí zaniklého a dosud nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví manželů, může být předmětem oprávněné držby z hlediska institutu vydržení". Dovolací soud shledal, že v projednávané věci jde o rozhodnutí zásadního právního významu, neboť právní otázky formulované žalovaným v odvolání obecně známou judikaturou vyšších soudů nebyly řešeny a mají po právní stránce zásadní význam pro rozhodovací činnost soudů. Proto dovolací soud shledal podané dovolání přípustným.
K první nastíněné otázce dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z ustanovení §507a o. z. a §149 odst. 4 o. z. se podává, že řešení první otázky vyplývá přímo ze zákona. Jestliže mezi žalobkyní a otcem žalovaného nedošlo k vypořádání jejich BSM v době od 1. 4. 1983 a ani následně dohodou do tří let od 1. 4. 1983 nebo rozhodnutím soudu na návrh podaný do tří let od 1. 4. 1983, stala se žalobkyně podílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí v rozsahu ideální jedné čtvrtiny ke dni 1. 4. 1986. K tomuto dni totiž nastaly zákonné účinky vypořádání jejich BSM uvedené v ust. §149 odst. 4 o. z. Dovolací soud dále uvedl, že řešení, kterého se dovolává žalovaný, by bylo nepřípustným z hlediska zákazu retroaktivity. Bezpodíloví spoluvlastníci, kteří se do účinnosti novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. nevypořádali, by nemohli zabránit vzniku podílového spoluvlastnictví k některým věcem a byli by zbaveni možnosti vypořádat se podle odlišných vypořádacích zásad ust. §150 o. z., které umožňují zohlednit určité zásluhy či přičinění některého z manželů.
Ke druhé otázce dovolací soud uvedl, že bývalý Nejvyšší soud ČSR již v rozhodnutí sp. zn. 3 Cz 19/74 (Cpj 86/1971), publikovaném pod R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zaujal právní názor, že "i po zániku BSM zůstává až do jeho vypořádání každý z manželů vlastníkem celé věci omezeným stejným vlastnickým právem druhého". Taková situace, uvádí dovolací soud, ve vztahu žalobkyně a otce žalovaného k ideální jedné polovině předmětných nemovitostí existovala v době od 3. 2. 1969 do 1. 4. 1986. Během této doby bylo pojmově vyloučeno vydržení předmětných nemovitostí otcem žalovaného už proto, že vydržet vlastnické právo k cizí věci může je ten, kdo není jejím vlastníkem.
Po provedení právního posouzení předložených otázek zásadního právního významu dovolací soud shledal, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně, a proto je správný i dovoláním napadený rozsudek, a proto dovolací soud dovolání podle ust. §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl, když nezjistil ani jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy, které jeho právní věc rozhodovaly, nesprávně posoudily otázku zpětné účinnosti přechodného ustanovení občanského zákoníku, konkrétně pak ust. §865 odst. 2 o. z. (původně ust. §507a ve znění zák. č. 131/1982 Sb.), dále pak nesprávně posoudily otázku možnosti vydržení vlastnického práva, které je součástí masy zaniklého BSM a taktéž i otázku, zda byla mezi stěžovatelovým otcem R. R. a žalobkyní O. V. (dříve R.) uzavřena dohoda o vypořádání BSM po rozvodu jejich manželství. V důsledku tohoto nesprávného posouzení a chybné aplikace zákona pak soudy stěžovatele podle jeho názoru zbavily vlastnického práva k ideální 1/4 shora uvedených nemovitostí. Soudy tak porušily stěžovatelova ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny. K tomuto porušení došlo podle stěžovatele rovněž tím, že soudy nepřihlédly k stěžovatelem tvrzenému vydržení vlastnického práva a i tím, že byla stěžovateli odepřena možnost jeho vlastnické právo prokázat. Dále je pak stěžovatel přesvědčen o tom, že za situace, kdy soudy nezohlednily stěžovatelem tvrzený způsob nabytí vlastnického práva a na druhé straně upřednostnily způsob nabytí vlastnického práva tvrzený žalobkyní, došlo i k porušení práva dle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Dále stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nezpochybňuje skutečnost, že písemné potvrzení ze dne 30. 11. 1968 (správné datum je ze dne 4. 12. 1968), které bylo v řízení před odvolacím soudem k důkazu čteno, bylo vystaveno ještě před rozvodem manželství žalobkyně a stěžovatelova otce. Uvedený listinný důkazní prostředek podle stěžovatele osvědčuje, že mezi žalobkyní a stěžovatelovým otcem bylo dosaženo vzájemné dohody o tom, že s věcmi, které náležely do jejich BSM, bude naloženo tak, jak je uvedeno v tomto potvrzení. Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že dostatečně neposoudil obsah této listiny z pohledu skutečného projevu vůle jednajících stran a obsahem této listiny se nezabýval v logické souvislosti se skutečnými projevy vůle žalobkyně a stěžovatelova otce po té, kdy jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno, a to vše z pohledu uzavření dohody o vypořádání jejich BSM konkludentním způsobem. Stěžovatel je toho názoru, že uzavření dohody o vypořádání BSM, které dosud nezaniklo, nebrání tomu, aby po té mezi již rozvedenými manžely bylo dosaženo dohody o vypořádání již zaniklého BSM, a to způsobem konkludentním, byť i v mezích té dohody, která byla uzavřena před zánikem BSM. Stěžovatel dále uvádí, že právě jím navrhované listinné důkazy o vyplacení částky na vypořádací podíl ze strany stěžovatelova otce žalobkyni, jakož i svědectví stěžovatelovy matky, jsou těmi důkazy, které prokazují v přímé souvislosti s mnohaletým faktickým jednáním a právními úkony stěžovatelova otce a žalobkyně, že mezi ní a stěžovatelovým otcem došlo ke skutečné dohodě o vypořádání věcí náležejících do jejich zaniklého BSM. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že žalobkyně několik let až do smrti stěžovatelova otce přijímala bez výhrad peněžité částky na svůj vypořádací podíl a vlastnictví předmětných nemovitostí se žádným způsobem nedomáhala. Stěžovatel má za to, že odvolací soud získané důkazy nehodnotil každý zvlášť samostatně a všechny pak ve vzájemných logických souvislostech ve světle tvrzení účastníků řízení a jejich skutečného chování a jednání. Pokud by takové hodnocení učinil, nemohl odmítnout stěžovatelem navrhované důkazy a přisvědčit žalující straně v jejím nedůvodném nároku na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o obsahu potvrzení ze dne 30. 11. 1968 (správné datum je ze dne 4. 12. 1968), že tato listina neobsahuje dohodu o předmětných nemovitostech, když soud ignoroval v této listině uvedený závazek stěžovatelova otce stran vypořádání poloviny splátky na dům ve výši 9 870,- Kč, která byla žalobkyni následně i zaplacena ze strany stěžovatelova otce. Vycházejíc z jednání účastníků této dohody, je podle názoru stěžovatele nutno učinit závěr, že vypořádány byly i předmětné nemovitosti, tedy veškerý majetek náležející do zaniklého BSM. Stěžovatel proto uzavírá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku existence dohody o vypořádání zaniklého BSM žalobkyně a stěžovatelova otce uzavřené konkludentním způsobem, když se vyslovil tak, že nebylo prokázáno, že by k uzavření takové dohody došlo. Stěžovatel je přesvědčen, že takováto dohoda byla konkludentním způsobem uzavřena, a to i pokud jde o předmětné nemovitosti. Žalobkyně a stěžovatelův otec se podle této dohody chovali a plnění z této dohody si poskytovali a tato plnění i přijímali. Stran předmětných nemovitostí bylo dohodnuto, že náleží stěžovatelovu otci, a žalobkyni bude vyplacena částka 9 870,- Kč odpovídající polovině splátky na dům, kterou tato vložila do předmětných nemovitostí. Stěžovatel dále podotýká, že k platnosti dohody o vypořádání BSM nebyla třeba písemná forma ani pokud jde o nemovitosti.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti soudu prvního stupně, odvolacímu soudu i dovolacímu soudu vytýká, že nesprávným způsobem vyložily ustanovení §865 odst. 2 o. z. s ohledem na vznik nevyvratitelné právní domněnky předpokládané ust. §149 odst. 4 o. z. Stěžovatel se neztotožňuje s právním závěrem soudů, že ke dni 1. 4. 1986 se žalobkyně stala spoluvlastnicí ideální 1/4 předmětných nemovitostí a že právě tento okamžik je rozhodným pro stanovení počátku běhu desetileté doby oprávněné držby, kterou předpokládá občanský zákoník pro vydržení vlastnického práva k nemovitosti, a že pro vydržení podílu žalobkyně tak není splněna podmínka doby deseti let oprávněné držby, a to i za situace, kdy by její oprávněnost byla prokázána. Stěžovatel zastává názor, že pokud nedošlo k vypořádání BSM dohodou uzavřenou do tří let od 1. 4. 1983 nebo rozhodnutím soudu na návrh podaný do tří let od 1. 4. 1983, užije se na právní vztahy BSM zaniklého v době od 1. 4. 1964 do 1. 4. 1983 ust. §149 odst. 4 o. z. tak, jako by toto ustanovení platilo od 1. 4. 1964, tj. od účinnosti zák. č. 40/1964 Sb. Stěžovatel proto tvrdí, že pokud se vůbec žalobkyně stala spoluvlastnicí ideální 1/4 předmětných nemovitostí uplynutím tříleté lhůty dané ust. §149 odst. 4 o. z., pak se tak stalo ke dni 3. 2. 1972 a proto je zde podle stěžovatele dostatečný časový prostor pro uplynutí desetitileté vydržecí doby pro vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem stěžovatelovým otcem, případně samotným stěžovatelem. Odvolací soud podle stěžovatele pouze konstatoval, že stěžovatelem zastávané stanovisko je nepřípustné z hlediska zákazu retroaktivity, tento závěr však odpovídajícím způsobem nerozvinul ani neodůvodnil.
Stěžovatel dále uvádí, že soud prvního stupně zaujal ve svém rozhodnutí právní názor, že za existence BSM vylučuje vydržení spoluvlastnického podílu jedním z bezpodílových spoluvlastníků samotný charakter tohoto spoluvlastnictví, když jednotliví spoluvlastníci jsou vlastníky celé věci, přičemž toto jejich právo je omezeno stejným právem ostatních. Odvolací soud se s tímto názorem ztotožnil. S uvedeným závěrem se ztotožnil následně i dovolací soud. K uvedenému stěžovatel namítá, že BSM stěžovatelova otce a žalobkyně zaniklo dnem právní moci rozhodnutí Městského soudu v Brně o rozvodu manželství stěžovatelova otce a žalobkyně, tj. dnem 3. 2. 1969. Argumentace soudů obou stupňů o nemožnosti vydržení vlastnického práva k věci za existence BSM tedy podle stěžovatele pro tuto věc není případná. Podle stěžovatelova mínění neexistuje takové ustanovení občanského zákoníku, které by bránilo či vylučovalo možnost vydržení vlastnického práva jedním z rozvedených manželů k věci, která již není v BSM, nýbrž je již jen součástí masy věcí zaniklého a dosud nevypořádaného BSM.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 14. 1. 2003, Ústavnímu soudu doručeném dne 15. 1. 2003, odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku.
Vedlejší účastnice O. V. se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům:
Ústavní soud je především nucen podotknout, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně interpretovaly a následně i aplikovaly ust. §149 odst. 4 o. z. ve vztahu k ust. §865 odst. 2 o. z. (původně ust. §507a ve znění zák. č. 131/1982 Sb.), dále pak obecné soudy nesprávně posoudily i otázku možnosti vydržení vlastnického práva k věcem, které jsou součástí masy zaniklého ale dosud nevypořádaného BSM.
Jak již Ústavní soud výše konstatoval, jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud judikoval, že základní práva a svobody v oblasti "jednoduchého" práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem "jednoduchého" práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) pak zakládá porušení základního práva a svobody), (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).
Ústavní soud dále podotýká, že pouze obecným soudům, a v konečné fázi především Nejvyššímu soudu ČR, přísluší provádět výklad zákonných norem, tj. interpretaci "jednoduchého" práva (§28 a násl. zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů - s účinností od 1. 4. 2002 ust. §14 a §21 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích).
Ústavní soud rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8).
Na druhé straně ovšem Ústavní soud připouští, že v souvislosti s poskytováním ochrany ústavně zaručeným právům a svobodám se nemůže zcela vyhnout interpretaci "jednoduchého" práva, neboť - jak již shora konstatoval - základní práva a svobody působí v oblasti "jednoduchého" práva jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem "jednoduchého" práva. Interpretace "jednoduchého" práva, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (k problematice poměru "jednoduchého" a ústavního práva viz. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15).
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, jakož i s odkazem na svoji konstantní judikaturu konstatuje, že hodnocení důvodnosti ústavní stížnosti se skládá ze tří komponentů: z posouzení ústavnosti aplikovaného právního předpisu, z hodnocení ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho aplikaci a samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných procesních práv (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3). Přitom je zřejmé, že Ústavní soud hodnotí respektování ústavně garantovaných procesních práv před posouzením ústavnosti aplikace práv hmotných. To proto, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv stěžovatele a Ústavní soud - který je veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci a respektuje princip kasačního rozhodování - při zjištění protiústavní intenzity porušení procesních práv napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší a tím vytvoří procesní prostor k vydání rozhodnutí nového, nyní již konformního s ústavními principy.
Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nezpochybňují ústavnost aplikovaných ustanovení "jednoduchého" práva, ale směřují proti interpretaci a následné aplikaci předpisů hmotného práva. Po přezkoumání důvodnosti stěžovatelem uplatněných námitek však dospěl Ústavní soud k závěru, že tyto námitky nejsou opodstatněné. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, výše uvedenými otázkami se zabýval již dovolací soud, když tyto učinil právními otázkami zásadního významu pro rozhodovací činnost obecných soudů. Právní názor Nejvyššího soudu ČR obsažený v odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu neshledal Ústavní soud v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku, zda mezi stěžovatelovým otcem a žalobkyní byla uzavřena - byť i konkludentně - dohoda o vypořádání BSM po rozvodu jejich manželství.
Otázku uzavření konkludentní dohody o vypořádání BSM mezi otcem stěžovatele a žalobkyní předestřel stěžovatel v dovolání jako další otázku zásadního právního významu. Touto právní otázkou se však dovolací soud, jak sám uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, zabývat nemohl s ohledem na to, že tato byla stěžovatelem poprvé uplatněna až v dovolání (§239 odst. 2 o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb.).
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že poprvé při ústním jednání před odvolacím soudem konaném dne 6. 4. 2000 stěžovatel, resp. právní zástupce stěžovatele uvedl, že asi před měsícem při úklidu sklepa byla nalezena listina označená jako potvrzení, sepsaná dne 4. 12. 1968. Originál tohoto písemného potvrzení ze dne 4. 12. 1968 o uzavření vzájemné dohody mezi manžely O. R. a R. R. ohledně rozdělení jejich společného majetku právní zástupce stěžovatele odvolacímu soudu při ústním jednání konaném dne 6. 4. 2000 předložil a uvedené potvrzení bylo na tomto jednání k důkazu přečteno (protokol o jednání před odvolacím soudem konaném dne 6. 4. 2000, spis Městského soudu v Brně sp. zn. 50 C 236/1995, č. l. 34).
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud (na str. 3 rozhodnutí) konstatoval, že doplnil dokazování opětovným výslechem žalobkyně a čtením potvrzení ze dne 4. 12. 1968, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného nelze považovat za důvodné. V odůvodnění dále odvolací soud uvedl, že ještě před rozvodem manželství manželů R. došlo mezi nimi dne 30. 11. 1968 k dohodě, která se ovšem týkala pouze věcí movitých, uvedených v potvrzení ze dne 4. 12. 1968 a dále se týkala finančního vyrovnání mezi rozvedenými manžely a uvolnění bytu žalobkyní. K uzavření dohody o vypořádání BSM mezi bývalými manžely R., týkající se nemovitostí, po rozvodu jejich manželství nedošlo a nedošlo ani k podání návrhu u soudu na vypořádání BSM. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud dále uvedl, že ani z potvrzení ze dne ze dne 4. 12. 1968, jímž byl proveden důkaz v odvolacím řízení, nebylo prokázáno, že by došlo, byť konkludentně, k uzavření dohody mezi bývalými manžely R. o vypořádání jejich zaniklého BSM stran předmětných nemovitostí.
V ústavní stížnosti stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil obsah předložené listiny - písemného potvrzení ze dne 4. 12. 1968, které bylo v řízení před odvolacím soudem k důkazu čteno, zejména v otázce, zda uvedené potvrzení zahrnuje i rozdělení nemovitostí náležejících do BSM.
K otázce hodnocení důkazů provedených obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát vyjádřil (rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. §132 o. s. ř., hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že v řízení před odvolacím soudem navrhl provést důkaz ústřižky složenek o placení částky na vypořádací podíl ze strany otce stěžovatele žalobkyni, jakož i výslech stěžovatelovy matky, které nebyly v řízení před odvolacím soudem provedeny.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že výslech stěžovatelovy matky byl stěžovatelem navrhován nikoli v řízení odvolacím, ale již v řízení před soudem prvního stupně. Tento důkaz nalézací soud neprovedl, když v odůvodnění svého rozhodnutí (na str. 4 rozhodnutí) uvedl, že "soud neprovedl žalovaným navrhovaný výslech jeho matky, neboť tento by byl za výše uvedené situace nadbytečným".
V odvolacím řízení, jak bylo zjištěno z protokolu o jednání konaném před odvolacím soudem dne 6. 4. 2000, zástupce stěžovatele navrhl provést důkaz ústřižky složenek, jež soudu předložil a z nichž - jak právní zástupce stěžovatele uvedl - vyplývá, že celá částka 20 248,- Kč z potvrzení ze dne 4. 12. 1968 byla R. R. poukázána žalobkyni. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že doplnil dokazování pouze opětovným výslechem žalobkyně a čtením potvrzení ze dne 4. 12. 1968. Ze spisového materiálu Ústavní soud ovšem nezjistil, že by zaplacení v potvrzení uvedené částky žalobkyně O. V. vůbec zpochybňovala, když naopak dle výše uvedeného protokolu o jednání konaném dne 6. 4. 2000, žalobkyně těsně před navržením důkazu ústřižky složenek právním zástupcem žalovaného sama uvedla: "já si myslím, že částka uvedená v potvrzení byla R. R. zaplacena, nevzpomínám si, jestli mně chodily nějaké složenky, jakožto splátky uvedené částky". Za uvedené situace by tedy provedení tohoto důkazu bylo rovněž nadbytečným a na zjištěném skutkovém stavu věci by nic nezměnilo.
Při shrnutí všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně čl. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a odst. 3, nebo čl. 37 odst. 3 Listiny.
Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. února 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu