ECLI:CZ:US:2005:1.US.174.04
sp. zn. I. ÚS 174/04
Usnesení
I.ÚS 174/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. M. J., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2003, čj. 23 Co 491/2003 - 49, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 9. 2003, čj. 8 C 153/2003 - 38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2003, čj. 23 Co 491/2003 - 49, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 9. 2003, čj. 8 C 153/2003 - 38. Těmito rozhodnutími došlo, podle stěžovatele, k porušení čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jedná se o rozhodnutí ve věci žalobce Pražská plynárenská, a. s., proti žalovanému stěžovateli na plnění dluhu za odběr plynu. Žaloba byla původně podána u Obvodního soudu pro Prahu 3, který platebním rozkazem ze dne 9. 9. 2002, sp. zn. Ro 1040/2002, žalobě vyhověl. Tento platební rozkaz se nepodařilo stěžovateli doručit, protože v době jeho vydání již nebydlel v Praze 3, ale přestěhoval se do Kladna. Proto Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 8. 10. 2002, čj. Ro 1040/2002 - 5, platební rozkaz zrušil s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude nařízeno jednání. Dalším usnesením ze dne 6. 5. 2003 vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil věc Okresnímu soudu v Kladně. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") platebním rozkazem ze dne 21. 7. 2003 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci 3 464,-- Kč a na nákladech řízení dalších 5 250,-- Kč. Platební rozkaz byl doručen advokátní kanceláři zástupce stěžovatele dne 7. 8. 2003. Odpor proti němu nebyl podán, takže nabyl právní moci dne 23. 8. 2003. Mezitím, dne 12. 8. 2003, stěžovatel celou žalovanou částku zaplatil.
Podáním ze dne 9. 9. 2003 požádal stěžovatel u okresního soudu o prominutí zmeškání odvolací lhůty a zároveň podal odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení. Žádost odůvodnil tím, že v době doručení uvedeného platebního rozkazu (7. 8. 2003) byl jeho advokát na dovolené, pracovníci jeho kanceláře platební rozkaz v zásilce soudu přehlédli. Pod uvedenou sp. zn. platební rozkaz nečekali, zejména proto, že již jednou byl vydán a poté zrušen s tím, že bude ve věci nařízeno jednání. Tuto skutečnost zjistil advokát stěžovatele počátkem září 2003 a neprodleně reagoval zmíněným podáním.
Usnesením ze dne 17. 9. 2003, čj. 8 C 153/2003 - 38, okresní soud zamítl žádost stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti uvedenému platebnímu rozkazu a odmítl jeho odvolání proti výroku o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 12. 2003, čj. 23 Co 491/2003 - 49, usnesení okresního soudu potvrdil. Platební rozkaz byl, v souladu s ustanovením §49 odst. 1 OSŘ, doručen právnímu zástupci stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval argumenty, které uvedl již v odvolání proti shora označenému usnesení okresního soudu. Pracovníci advokátní kanceláře v zásilce od soudu platební rozkaz přehlédli. Navíc, stěžovatel žalovanou částku, nezávisle na tomto platebním rozkazu, v mezidobí zaplatil. Žalobce, podle stěžovatele, svým postupem zbytečně zvýšil náklady řízení a měl, po zaplacení žalované částky stěžovatelem, žalobu vzít zpět. Podle stěžovatele je třeba platební rozkaz doručit nejen právnímu zástupci účastníka řízení, ale též samotnému účastníkovi řízení. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 406/2000 a na jeho konstantní judikaturu (např. sp. zn. I. ÚS 217/2000).
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze. Podle tohoto soudu nebyla základní práva stěžovatele postupem obou obecných soudů porušena. Zákon předepisuje doručit žalovanému platební rozkaz způsobem vylučujícím pochybnost o tom, zda se žalovaný předepsaným způsobem dozvěděl, že mu byla uložena povinnost uhradit peněžité plnění. Tímto způsobem je doručení do vlastních rukou žalovaného či zvoleného zástupce (s odvoláním na §45a, §48b odst. 2 OSŘ.). Podání odporu není nezastupitelným úkonem, k němuž by byl povinen jen žalovaný.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu soudů při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123).
Podstatou ústavní stížnosti není, že by stěžovatel nesouhlasil s oprávněností žalobcem požadované částky. Skutečným důvodem je nesouhlas stěžovatele s výší náhrady nákladů řízení, protože, podle jeho názoru, postupem žalobce byly náklady řízení neúměrným způsobem zvýšeny a přesáhly samotnou žalovanou částku. To ostatně vyplývá i z jeho podání obecným soudům. Ústavní stížnost ovšem zásadně není prostředkem, který by měl revidovat a přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Ústavní soud nesmí ztratit ze zřetele své skutečné poslání, kterým je ochrana základních práv a svobod fyzických a právnických osob. Je zásadně na obecných soudech, aby aplikovaly ustanovení o náhradě nákladů řízení aplikací relevantních zákonných ustanovení na jednotlivé individuální případy.
Stěžovatelův argument o protiústavnosti doručení platebního rozkazu je neopodstatněný. Platební rozkaz byl řádně doručen advokátovi stěžovatele, resp. advokátní kanceláři, v souladu s ustanoveními §48b odst. 2 a §49 odst. l OSŘ. Závěr obecných soudů, že se platební rozkaz doručuje toliko právnímu zástupci stěžovatele, nelze z ústavněprávního hlediska zpochybnit. Tento závěr vychází z ustanovení §49 odst. 1 OSŘ, podle něhož má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Pouze má-li účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale také jemu (srov. také výklad k tomuto ustanovení in: Bureš J., Drápal L., Krčmář Z., Mazanec M., Občanský soudní řád, Komentář, 6. vydání, Praha, C.H.Beck 2003, str. 183 - 186).
Podle §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Podle odstavce druhého téhož ustanovení je při výkonu advokacie advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Pokud advokátní kancelář právního zástupce stěžovatele nepostupovala s řádnou péčí v souladu se zájmy svého klienta, je nutno celou věc řešit na základě soukromoprávního vztahu advokáta a jeho klienta, nikoliv cestou rušení platebního rozkazu, pro který není žádný právní důvod.
Stěžovatelem citovaný nález sp. zn. II. ÚS 406/2000 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 20, nález č. 163, str. 159), řeší situaci, kdy platební rozkaz nebyl vůbec doručen žalovanému. Jde o zcela jinou věc, protože ve stěžovatelově věci byl platební rozkaz řádně doručen jeho právnímu zástupci. I druhé, stěžovatelem citované rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 217/2000, řeší skutkově i právně zcela jinou věc. Stěžovatel má pravděpodobně na mysli nález sp. zn. II. ÚS 217/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, nález č. 138, str. 253), který se ovšem týká doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku (právní názor v tomto nálezu vyslovený říká, že výzvu k zaplacení soudního poplatku je třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi samému, neboť jde o případ, kdy účastník sám má v řízení něco konat, tedy zaplatit soudní poplatek).
Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu