ECLI:CZ:US:2005:1.US.187.03
sp. zn. I. ÚS 187/03
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 15. března 2005 sp. zn. I. ÚS 187/03 ve věci ústavní stížnosti F. S. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 6. 2. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1461/2001 o zamítnutí stěžovatelova dovolání a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 14. 2. 2001 sp. zn. 11 Co 780/2000, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně tak, že stěžovatelova žaloba proti A. k., a. s., na odstranění ocelové jímky z označených pozemků byla zamítnuta.
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 2. 2003 č. j. 22 Cdo 1461/2001-183 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2001 č. j. 11 Co 780/2000-166 byla porušena základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu č. l k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 2. 2003 č. j. 22 Cdo 1461/2001-183 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2001 č. j. 11 Co 780/2000-166 se proto zrušují.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, který změnil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 5. 2000 sp. zn. 13 C 182/93 tak, že žalobu stěžovatele proti A. k., a. s., na odstranění ocelové jímky z označených pozemků zamítl. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2003 č. j. 22 Cdo 1461/2001-183.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že na základě notářského zápisu ze dne 12. 4. 1991 nabyl od své matky a svého bratra do vlastnictví mimo jiné i pozemek parc. č. 102 a část pozemků parc. č. 1395 a 1393 v kat. území S. Jeho právní předchůdci byli podílovými spoluvlastníky uvedených pozemků, každý k jedné polovině. Parcelu č. 102 vlastnili i užívali, další dvě parcely užívalo JZD R. v S. Dne 29. 8. 1983 získalo zmíněné JZD stavební povolení na stavbu přídvorského hnojiště na pozemku parc. č. 1473 a dne 30. 9. 1983 na stavbu silážních žlabů na pozemku parc. č. 1473 s tím, že stavba bude umístěna v areálu JZD S. V rozporu s tímto stavebním povolením byla uvedená stavba umístěna na pozemku stěžovatele parc. č. 102 a na části parcel č. 1395 a 1393. Ke stavbě si JZD vyžádalo pouze souhlas matky stěžovatele, nevyžádalo si souhlas bratra stěžovatele jako druhého spoluvlastníka nemovitosti. Stavba byla zkolaudována přesto, že byla postavena na cizím pozemku, přičemž v kolaudačním rozhodnutí chybí označení parcely, na které se stavba nachází, a spoluvlastníci pozemku nebyli ke stavebnímu řízení ani ke kolaudaci přizváni jako účastníci.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Novém Jičíně (dále též "okresní soud") se stěžovatel domáhal odstranění uvedené stavby (nadzemní ocelové jímky). Okresní soud jeho žalobě vyhověl, Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného změnil rozsudek okresního soudu a žalobu zamítl. Po dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Krajský soud v Ostravě usnesením zrušil původní rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud po doplnění dokazování opětovně žalobě stěžovatele vyhověl. Na to krajský soud rozsudkem ze dne 14. 2. 2001 č. j. 11 Co 780/2000-166 žalobu opět zamítl a Nejvyšší soud dne 6. 2. 2003 rozsudkem č. j. 22 Cdo 1461/2001-183 zamítl dovolání stěžovatele s odůvodněním, že se nejedná o nesprávné posouzení věci, jestliže soud vycházel ze stejného právního předpisu, ale vyvodil z něj jiný závěr.
Stěžovatel je přesvědčen, že Krajský soud v Ostravě i Nejvyšší soud jako orgány veřejné moci porušily svými rozhodnutími jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a dále v čl. 10, 90 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a porušily i čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva"). Podle čl. 11 odst. 4 Listiny je možné nucené omezení vlastnického práva jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Podle názoru stěžovatele nebyla žádná z těchto podmínek v daném případě splněna, nucené omezení jeho vlastnického práva trvá a v důsledku toho dochází i ke škodám na jeho majetku. Obecné soudy zcela pominuly skutečnost, že stavba na cizím pozemku i na pozemku v užívání družstva byla postavena při porušení podmínek podle stavebních předpisů, tedy neoprávněně a v rozporu s dříve platnými předpisy. Proto se stěžovatel domáhá ochrany svého práva odstraněním této neoprávněné stavby. Podle přesvědčení stěžovatele bylo vlastnictví chráněno i podle dříve platných předpisů, tj. podle §132 a podle §489 odst. 1 věty za středníkem tehdy platného občanského zákoníku (dále jen "ObčZ"). Zamítnutím žaloby obecné soudy odepřely stěžovateli ochranu a porušily své ústavní povinnosti uvedené v čl. 90 Ústavy.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvedl, že pokud se obecné soudy odvolávají na §221 ObčZ, platný před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., a dovozují z něho, že občan neměl právo na odstranění neoprávněné stavby postavené socialistickou organizací, pomíjejí, že určitá ochrana byla i u soukromého pozemku stanovena v §132 a §489 odst. 1 ObčZ a dále že §221 ObčZ byl zjevně diskriminační a snažil se vyloučit možnost ochrany proti zásahům socialistických organizací. Toto ustanovení bylo v rozporu s Ústavou a základními právy občana, proto bylo označenou novelou z ObčZ vypuštěno. Dovolávat se tohoto zrušeného ustanovení, které neumožňovalo ochranu občana proti zásahům socialistické organizace, je podle názoru stěžovatele v rozporu s čl. 96 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny i s ustanovením §18 občanského soudního řádu, který stanoví rovné postavení stran v občanském soudním řízení, a znamená i porušení povinností podle čl. 90 Ústavy. Nelze se odvolávat na předpis, který je protiústavní a byl z tohoto důvodu zrušen. Jestliže obecné soudy při výkladu ustanovení §868 ObčZ využily výkladu vycházejícího z protiústavního ustanovení §221 ObčZ na úkor ochrany stěžovatelova vlastnického práva, rozhodovaly v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy rovněž nerespektovaly Dodatkový protokol č. l k Úmluvě, kde se v čl. 1 uvádí, že každá osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. I když okresní soud ve svém posledním rozsudku na toto ustanovení výslovně poukázal a na základě toho žalobě vyhověl, krajský soud ani Nejvyšší soud se touto otázkou nezabývaly, čímž rovněž porušily čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy byla shledána přípustnou.
Ze spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 13 C 182/93 Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou u tohoto soudu dne 27. 7. 1993 se stěžovatel domáhal odstranění nadzemní ocelové jímky. Okresní soud jeho žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 23. 8. 1995 č. j. 13 C 182/93-36. K odvolání žalovaného krajský soud rozsudkem ze dne 24. 5. 1996 č. j. 42 Co 1/96-63 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu stěžovatele zamítl. O dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 1. 1997 č. j. 2 Cdon 1151/96-75 tak, že zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud usnesením ze dne 31. 10. 1997 č. j. 11 Co 162/97-81 zrušil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně a vrátil mu věc s pokyny pro další řízení v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu.
Okresní soud dokazování doplnil a rozsudkem ze dne 25. 5. 2000 č. j. 13 C 182/93-136 uložil žalovanému povinnost odstranit na vlastní náklady nadzemní ocelovou jímku o obsahu 484 m3 postavenou na pozemcích parc. č. 102, parc. č. 1395/2 a parc. č. 1393, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Novém Jičíně na LV č. 211 pro obec a katastrální území S., do 12 měsíců od právní moci rozsudku a dále ve stejné lhůtě odstranit na vlastní náklady záchytnou nadzemní ocelovou jímku o obsahu 80 m3 postavenou na pozemku parc. č. 102, zapsaném v katastru nemovitostí tamtéž. Okresní soud opřel své rozhodnutí o právní názor Nejvyššího soudu, aplikoval ustanovení §132 ObčZ před novelou a dospěl k závěru, že se jedná jednoznačně o stavbu od samého počátku neoprávněnou, neboť stavebník neměl žádné oprávnění stavět na pozemku, kde byla stavba postavena, jelikož stavební povolení bylo vydáno na zcela jinou parcelu. O vypořádání neoprávněné stavby rozhodl podle ustanovení §135c ObčZ po novele, vyšel z ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny a z něj vycházejícího nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 198/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 23).
K odvolání žalovaného krajský soud rozsudkem ze dne 14. 2. 2001 č. j. 11 Co 780/2000-166 rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu stěžovatele opět zamítl. V odůvodnění vyslovil, že při posuzování, zda se jedná o neoprávněnou stavbu či nikoliv, je třeba vycházet z právní úpravy platné v okamžiku vzniku stavby. O neoprávněnou stavbu nemůže jít tehdy, byla-li stavba zřízena před 1. 1. 1992 tzv. socialistickou organizací, protože před 1. 1. 1992 mohl neoprávněnou stavbu zřídit pouze občan. V daném případě ji zřídilo JZD, tedy tzv. socialistická organizace. Z toho soud dovodil, že pokud před 1. 1. 1992 nedošlo ke vzniku právního vztahu, nemůže se tento neexistující právní vztah ve smyslu ustanovení §868 ObčZ řídit ustanoveními novely ObčZ. Uzavřel, že o neoprávněnou stavbu nemůže jít tehdy, byla-li tato stavba zřízena před 1. 1. 1992 tzv. socialistickou organizací. Poukázal na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1031/97 ze dne 25. 2. 1999, který byl vydán po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu v předmětné věci, s nímž se ztotožnil.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu zamítl rozsudkem ze dne 6. 2. 2003 č. j. 22 Cdo 1461/2001-183 poté, co se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem.
V souladu s ustanovením §42 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 13 C 182/93.
Krajský soud ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na odůvodnění a závěry svého rozsudku.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 20. 5. 2003 uvedl, že v senátě 22 Cdo došlo k posunu v posuzování předmětné problematiky. V době zřízení neoprávněné stavby upravoval vypořádání neoprávněné stavby §221 ObčZ, který neoprávněnou stavbu vymezoval jako stavbu, kterou zřídí na pozemku občan, který není oprávněn pozemek užívat nebo který je oprávněn užívat ho k jinému účelu. Pokud zřídila stavbu tzv. socialistická organizace, aniž by měla ke zřízení stavby na cizím pozemku řádný právní důvod, nebylo možno tuto stavbu vypořádat podle §221 odst. 1 a 2 ObčZ. To ovšem neznamenalo, že by se taková stavba stala oprávněnou. V takových případech se neuvažovalo o možnosti domáhat se odstranění stavby na základě vlastnické žaloby, ale jen o majetkovém vypořádání mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby. Vyloučení možnosti domáhat se odstranění stavby vlastnickou žalobou však ze zákona nevyplývalo a nebylo ani argumentačně podloženo. Ani v uvedené době nebylo pochyb, že pokud na pozemku občana zřídila stavbu socialistická organizace bez právního důvodu, šlo o protiprávní stav, a tudíž o neoprávněnou stavbu. Novela ObčZ provedená zákonem č. 509/1991 Sb. sjednotila režim vypořádání neoprávněných staveb tak, že neoprávněným stavebníkem podle §135c odst. 1 ObčZ, který nahradil §221 odst. 1 a 2 ObčZ, je ten, kdo zřídil stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo. Nadále se již nerozlišuje mezi stavbami zřízenými fyzickými osobami, právnickými osobami nebo státem. Při posuzování otázky, zda jde o neoprávněnou stavbu podle ObčZ, je třeba vycházet z právní úpravy platné v okamžiku vzniku stavby jako věci v právním smyslu. Platí tedy, že stavba postavená před 31. 12. 1991 někým jiným než občanem na cizím pozemku bez právního důvodu, byla protiprávní, byla tedy neoprávněnou stavbou v širším slova smyslu, a dopadá tak na ni hypotéza §135c odst. 1 ObčZ. Skutečnost, že jde o stavbu postavenou před účinností novely ObčZ provedené zákonem č. 509/1991 Sb., se projeví v tom, že neoprávněnost vzniku této stavby bude třeba posoudit podle právních předpisů platných v době zřízení stavby, a to i v případě, že právo k postavení stavby již zaniklo. Pokud však stavba zřízená tzv. socialistickou organizací na cizím pozemku byla od počátku protiprávní, je třeba nadále použít pro její vypořádání §135c ObčZ. Tento postup je v obecném zájmu i v zájmu stavebníka, neboť při vyloučení §135 ObčZ se vlastník pozemku mohl domáhat odstranění takové stavby podle §126 odst. 1 ObčZ bez možnosti řešit věc způsoby uvedenými v §135c ObčZ. V takovém případě by vlastník stavby těžko mohl jako právně relevantní námitku proti vlastnické žalobě uplatnit skutečnost, že šlo o stavbu zřízenou socialistickou organizací. Skutečnost, že odborná literatura a právní praxe v dobách existence "socialistického společenského vlastnictví" bez výslovné opory v zákoně vlastnickou žalobu nepřipouštěly, by neměla vyhovění této žalobě zabránit. Na základě uvedeného učinil Nejvyšší soud závěr, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již vícekrát ve svých nálezech konstatoval, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů a nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena základní ústavní práva. Podle stěžovatele byla postupem obecných soudů porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a dále byly porušeny čl. 10, 90 a 96 Ústavy. Ústavní soud se tedy zabýval otázkou, zda k porušení stěžovatelem uvedených základních práv skutečně došlo.
Z řízení před obecnými soudy vyplývá, že stěžovatel se žalobou domáhal odstranění ocelových jímek, které byly postaveny na pozemcích, nyní v jeho vlastnictví, bez povolení stavět na těchto pozemcích. Svou žalobu opřel o názor, že se jedná o neoprávněnou stavbu ve smyslu §135c ObčZ. Pokud se soudy odvolávaly na §221 ObčZ před novelou, pominuly, že ochranu soukromému vlastnictví poskytovala rovněž ustanovení §132 a §489 odst. 1 ObčZ, a zdůraznil, že ustanovení §221 ObčZ bylo diskriminační, v rozporu se základními právy občana. Nelze se odvolávat na předpis, který byl jako protiústavní zrušen. Pokud obecné soudy při výkladu §868 ObčZ vyšly z protiústavního ustanovení §221 ObčZ na úkor ochrany jeho vlastnického práva, porušily jeho výše uvedená základní práva.
Podle čl. 11 odst. 4 Listiny je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, podle čl. 37 odst. 3 Listiny jsou si všichni účastníci v řízení rovni.
Podle §132 ObčZ před novelou, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., měl občan právo na ochranu proti tomu, kdo neoprávněně do jeho vlastnického práva zasahuje. Podle ustanovení §221 odst. 1 a 2 ObčZ v témže znění zřídí-li na pozemku neoprávněnou stavbu občan, soud na návrh přikáže stavbu za náhradu navrhovateli nebo rozhodne, že stavebník je povinen stavbu na svůj náklad odstranit, popřípadě zřídí bezplatně nebo za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Podle ustanovení §868 přechodných ustanovení ObčZ k úpravám účinným od 1. 1. 1992 (zákon č. 509/1991 Sb.) se řídí ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992. Vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Ústavní soud se zabýval otázkou, zda obecné soudy správně vyložily dotčená ustanovení občanského zákoníku a dále zda je tento výklad v souladu s ustanovením čl. 11 Listiny, které poskytuje ochranu vlastnickému právu.
Podle názoru Ústavního soudu má v předmětné věci zásadní význam ústavně konformní výklad přechodného ustanovení §868 ObčZ k úpravám účinným od 1. ledna 1992 podle zákona č. 509/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení právní režim vzniku právního vztahu je třeba odlišit od právního režimu zániku tohoto vztahu, k němuž dochází v důsledku jeho vypořádání. Pokud došlo ke vzniku právního vztahu nebo vzniku nároku z tohoto vztahu před 1. 1. 1992, je třeba posoudit vznik a nárok z něho vzniklý podle právní úpravy před 1. 1. 1992. Pokud však tento právní vztah přetrval i po 1. 1. 1992, je nutno posoudit další existenci tohoto právního vztahu i nárok, který z něho vznikl, podle právní úpravy, která nastala po 1. 1. 1992. Toto přechodné ustanovení je tedy třeba vyložit v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména s čl. 11, který poskytuje ochranu vlastnickému právu bez ohledu na subjekt vlastnictví.
V předmětné věci se jedná o právní vztah vzniklý na základě neoprávněné stavby, který vznikl tím, že právní předchůdce žalovaného - jednotné zemědělské družstvo jako socialistická organizace postavilo v roce 1983 bez stavebního povolení na pozemku stěžovatele nadzemní ocelovou jímku bez souhlasu tehdejších vlastníků - právních předchůdců stěžovatele. Na základě §132 ObčZ, ve znění před novelou, tak vznikl občanskoprávní vztah, založený neoprávněně postavenou stavbou, neboť se jednalo o neoprávněný zásah do vlastnictví majitele pozemku. I když v době vzniku neoprávněné stavby nebylo možno použít ustanovení §221 ObčZ před novelou, neboť stavbu postavila socialistická organizace, ochranu vlastnickému právu poskytovalo ustanovení §132 ObčZ, podle něhož tato organizace byla povinna se s vlastníkem pozemku vypořádat. Poškozený vlastník se tak mohl domáhat např. náhrady vzniklé škody. Tento občanskoprávní vztah vzniklý na základě neoprávněné stavby trval i po 1. 1. 1992, neboť nedošlo k jeho vypořádání podle právní úpravy platné před novelou. Za použití výše citovaného ustanovení §868 ObčZ bylo třeba nadále posuzovat tento trvající vztah již podle ustanovení §135c ObčZ po novele. Stěžovatel neměl podle ustanovení §221 ObčZ před novelou nárok na odstranění stavby. Vzhledem k tomu, že předmětný občanskoprávní vztah mezi účastníky, respektive jejich právními nástupci trval i po 1. 1. 1992, je nutno zánik tohoto vztahu, tedy v tomto případě vypořádání účastníků, posuzovat již podle současného ustanovení §135c ObčZ.
Ústavní soud tedy učinil závěr, že zatímco vznik vztahu z neoprávněné stavby je nutno posoudit podle právní úpravy, která zde byla v době vzniku stavby, způsob vypořádání mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem neoprávněné stavby se musí řídit právní úpravou, která zde je v době rozhodování soudu. Podle názoru Ústavního soudu pouze tento výklad přechodného ustanovení §868 ObčZ po novele č. 509/1991 Sb. vede k poskytnutí ochrany ústavním právům stěžovatele, to znamená k ochraně jeho vlastnického práva podle čl. 11 i k poskytnutí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ochranu zmíněným základním právům stěžovatele poskytl v řízení před obecnými soudy Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 30. 1. 1997 a poté i Okresní soud v Novém Jičíně, který v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu uložil žalovanému povinnost odstranit neoprávněné stavby postavené na pozemcích stěžovatele, přičemž své rozhodnutí o způsobu vypořádání nároku stěžovatele opřel o ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny.
Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud ve svých následných rozsudcích, které jsou předmětem této ústavní stížnosti, nároky stěžovatele v souladu s Listinou neposuzovaly, neboť ustanovení §868 ObčZ vyložily v rozporu s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Podle zmíněných ustanovení tohoto článku vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Omezení vlastnického práva je možné pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Svými rozhodnutími poskytly ochranu vlastnickému právu žalovaného, který neoprávněnou stavbu postavil. Tím umožnily omezení vlastnického práva stěžovatele, i když se ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny vůbec nejednalo o veřejný zájem, ale o soukromý zájem právnické osoby na zachování stavby. Tím soudy neposkytly náležitou ochranu právům stěžovatele, náležející mu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Závěrem Ústavní soud považuje za důležité upozornit na ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Smyslem přechodného ustanovení §868 ObčZ, zakotveného novelou č. 509/1991 Sb., je poskytnout co nejširší ochranu právům účastníků občanskoprávních vztahů podle novelizované právní úpravy, která již respektuje Listinu základních práv a svobod i demokratické změny v naší společnosti, při zachování právní jistoty ochrany právních vztahů, které před touto novelou vznikly. Nebylo zajisté jejím cílem umožnit výklad, podle něhož by se v demokratickém právním státě postupovalo podle protiústavních ustanovení z doby před rokem 1989.
Lze uzavřít, že rozhodnutími Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu byla porušena základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tím byl zároveň porušen i čl. 1 Dodatkového protokolu č. l k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel dále namítal i porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 Ústavy. Obě tato ustanovení mají na mysli rovnost účastníků v řízení před soudy nebo jinými orgány veřejné správy. Podle názoru Ústavního soudu stěžovatel měl v řízení před soudy všech stupňů rovné postavení zachováno, v přístupu k právům nebyl ničím znevýhodněn nebo omezen, toto jeho základní právo tedy porušeno nebylo. Namítané porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, charakterizující dělbu moci ve státě, a nejedná se tedy o zakotvení konkrétního individuálního práva či svobody.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. zrušil napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě.