ECLI:CZ:US:2005:1.US.189.04
sp. zn. I. ÚS 189/04
Usnesení
I.ÚS 189/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. D., zastoupeného JUDr. J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 12. 2003, čj. 11 Co 718/2003 - 48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Plzeň - jih (dále jen "okresní soud") ve výroku o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel považuje postup odvolacího soudu za nesprávný, neboť mu, jako žalovanému ve sporu o náhradu škody, nebylo nikdy prokázáno zavinění dopravní nehody. Žalobci byli zastoupeni advokátem, takže jim muselo být známo riziko případného neúspěchu ve sporu. Podle stěžovatele nelze po něm spravedlivě požadovat, aby nesl náklady řízení sám. Důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání nákladů nebyly dány. Tvrdí, že postupem odvolacího soudu byla porušena jeho základní práva, která mu náleží podle čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V této souvislosti stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že stěžovatel vystupoval ve sporu o náhradu škody jako žalovaný. V průběhu řízení stěžovatel vznesl námitku promlčení, žalobci vzali žalobu zpět a okresní soud řízení zastavil usnesením ze dne 22. 10. 2003, čj. 7 C 75/2000 - 41, s tím, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. Krajský soud usnesením ze dne 29. 12. 2003, čj. 11 Co 718/2003 - 48, usnesení okresního soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že došlo-li ke zpětvzetí žaloby a nestalo se tak na základě plnění, poskytnutého až po jejím podání, je třeba vycházet z toho, že z procesního hlediska zavinili zastavení řízení žalobci. Měla by jim proto být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, podle věty první §146 odst. 2 OSŘ. Odvolací soud dospěl k závěru, že zvláštního zřetele hodným důvodem, pro nějž nelze žalovanému (stěžovateli) náhradu přiznat, jsou okolnosti projednávaného případu. Žalobci totiž (matka a její nezletilý syn), jako chodci, utrpěli újmu na zdraví po střetu s vozidlem, řízeným žalovaným. Zpětvzetí žaloby následovalo poté, co žalovaný uplatnil námitku promlčení. Tato námitka nemusela být, podle odvolacího soudu, uplatněna, protože její uplatnění je právem dlužníka. Soud přihlédl rovněž k nezletilosti druhého žalobce. Ke zpětvzetí žaloby přistoupili žalobci jednak poté, co žalovaný vznesl námitku promlčení, jednak po zjištění, že po povodních došlo ke znehodnocení spisu Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. 1 T 92/97, takže nebylo možno zjistit, zda a kdy se připojili k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatel odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, str. 45], jehož závěry lze údajně aplikovat na jeho případ. V uvedeném nálezu Ústavní soud konstatoval, že úvaha obecného soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Obecný soud také musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti; pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ve smyslu §157 odst. 2 OSŘ (a tedy i ve smyslu práva na spravedlivý proces) dostačující. V přezkoumávané věci krajský soud shora popsaným způsobem nepostupoval, naopak své rozhodnutí řádně odůvodnil. Jeho postup tak Ústavní soud shledává ústavně konformním.
K námitce stěžovatele, že mu nikdy nebylo prokázáno, zda dopravní nehodu zavinil, Ústavní soud připomíná, že ustanovením §427 ObčZ je upraven zvláštní typ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Jedná se o tzv. odpovědnost objektivní a otázka případného zavinění je tedy irelevantní. Provozovatel motorového vozidla se může zprostit odpovědnosti pouze v případě, že prokáže, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat (§428 ObčZ).
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu